DOSTI WOLKERA! © Pásmo 1, č. 7-8, únor 1925 převzato z antologie Avantgarda známá neznámá I, str. 41-2 Sotva umřel, stal se "největším básníkem generace", aby po něm nemohlo přijít nic většího. Všichni, kdož nevěří v možnost nového, a všichni, kdož cítí svou vlastní nemohoucnost, velebí jej jako ztracenou spásu. Zdálo by se, že s Wolkerem je už i poezie mrtva. Ex cathedra se hlásá, že Wolker byl začátkem i koncem poezie. Ano, byl alfou a omegou, ale toliko úseku, a poezie dnes proudí jinudy. S mrtvými žijí jen ti, kdož nemají dosti životnosti. DOSTI WOLKERA! Tento výkřik diktován je poctivostí k básníkovu dílu. Moha se ozvat, vykřikl by takto sám proti kupení sentimentálních a vzlykavých výkřiků a superlativů: "Evangelium mládeže, zjevení, lyrický génius, největší básník generace atd.", neboť jeho snem a hrdostí bylo poctivé dělnictví. Pánové, existuje i zdvořilost k mrtvým! Básník třídního boje byl povýšen na básníka národního, jeho proletářské buřičství se mu odpustí za jeho uměleckou nevýbojnost. A tak se zvedají Wolkerovi opony divadel, měšťák tone v sentimentalitě, vždyť mrtvého básníka může dokonce i milovat - jako mrtvou již revoluci. Povýšen byv na básníka národního - proti této profanaci, za niž by se byl styděl nejvíce Wolker sám, nikdo se neozval - dostal se do čítanek. Dává se u maturit. Dohořela jeho buřičská ožehavost. DOSTI WOLKERA! Byl prý posledním velikým špatným básníkem - ideologickým. Jeho smrt mu zabránila, aby se stal dobrým. Měšťák cucá dnes z této nemilé příhody ctnost. Vytvářel prostě a se vší tvůrčí naivností nové lidství, proto jsme ho milovali, nevytvořil však nového tvaru. Těsně za ním počíná opravdu nové a velké umění. Artuš Černík, František Halas, Bedřich Václavek