NAŠE NADĚJE, VÍRA A PRÁCE © Literární skupina, Host II, str. 1 - 4, říjen 1922 převzato z antologie Avantgarda známá neznámá I, str. 333-6 Vycházejíce z hlubokého mravního vědomí odpovědnosti každého člověka za vývoj lidské společnosti, formulujeme své dnešní životní a umělecké stanovisko, jež je opěrným bodem naší naděje, víry a práce. Tato formulace je ovšem jen výkřik volající na poplach, výstražné světlo, jež vytrysklo v našich duších, krátký signál označující místo a způsob sešikování, jichž je třeba, aby neutonul ve zmatku náš život a tím i naše umění, ale aby se obé zrodilo nové a šťastné. Jsme socialisté. Půda, jež nás živí, je univerzální světová vůle po osvobození proletáře a vytvoření nového světa sociální rovnováhy. Proletář je náš bratr. Jsme jeho spolubojovníci. Náš socialismus je pevným vědomím nutnosti revoluce hospodářské, jež odstraní útisk slabých tříd a jež strhne zároveň mnoho umělých hradeb, jež stojí mezi lidskými srdci a zabraňují lásce a lidskosti. Věříme však, že tato hospodářská přeměna, třeba je prvou a nezbytnou podmínkou ozdravění světa, nepovede sama o sobě k lepšímu lidskému životu, nepůjde-li s ní ruku v ruce vášnivý kult mravních hodnot, lásky, humanity, revoluce lidských srdcí, jejímž posledním cílem je velké kosmické sbratření lidstva. Neboť my nevěříme, že na vývoj života lidské společnosti působí jen jediný mechanický činitel - totiž hospodářská výroba. My nevěříme také v dějinný fatalismus, v předurčenou nutnost průběhu vývoje světového k sociální revoluci hospodářské. Tento mechanismus a fatalismus je nám trudným zbytkem minulých dob. Na svět díváme se rozhodně dynamicky a pluralisticky. Svět je nám ohromným dílem, na němž se zúčastní každý jedinec jako jedna síla. Směr světového vývoje je silokřivka, jež je výslednicí miliónů nárazů individuálních vůlí. Člověk stojící v tomto kolektivním dějství a spojený s ním mnohými svazky přijímá nadosobní příkazy společenské a plní je, je účasten na společenském bohatství pojmů, věr, mýtů, ale tvoří také sám z vlastní potřeby svého srdce a kladnými výsledky své práce spoluurčuje život celku, jsa takto spoluodpověden za celou přítomnost a budoucnost. Prohlašujeme určitě, že nám záleží na tom, aby tato vývoj spolutvořící individuální vůle vyrůstala z čistých srdcí, přeplněných láskou a humanitou - neboť jenom tak konečná silokřivka vývojová bude vzestupem nad stav dosavadní. Vycházejíce z tohoto dynamického a pluralistického životního názoru, vidíme v hospodářské revoluci jen jednu sílu, působící na zlepšení světa a života. Chceme-li opravdovou spásu světa, musíme kultivovat i jiné síly vývoje se zúčastnící: srdce každého člověka. Revoluce nesmí růst jen z hladu, nýbrž i z etických vrstev duše. A tyto etické vrstvy nutno probouzet, tvořit, navršovat současně. Do služeb této víry, naděje a světové vůle dala se naše umělecká práce, naše poezie. Není sama sobě cílem. Chce sloužit, chce být prostředkem vývoje životního. Je sociálně dynamická. Zaujali jsme ke světu určité stanovisko svým vyznáním sociální víry. Toto naše vyznání je řadou formulí, jež jsou současně příkazy akce: odstranit soukromokapitalistický řád, osvobodit proletáře, ale i osvobodit člověka vůbec i duchovně z nenávisti, zloby, zatuchlosti srdce a vytvořit nový hmotný i duchovní svět, v němž by bylo více lásky, družnosti a humanity. Je-li však jedním kořenem naší poezie víra, je druhým jejím kořenem dynamická skutečnost. Hledajíce mravní sílu lidskou, která by unesla tíhu zmatku, odrazila věčně se ve světě rodící sobectví, zlobu, násilí a usměrnila dobré živly k vývoji, jejž chceme a v nějž věříme, stojíme uprostřed skutečnosti, abychom z ní vyposlouchali vrcholení sil společenských a étos čistých srdcí. Ponořujeme své srdce do dnešního života proletářského, do hromadného vědomí dělnických davů, abychom zachytili rytmus jejich duchovních sil, tužeb a výbojů a z této psychické látky tvořili předobrazy nového dělníka - tvůrce, nové tvary života, lásky, manželství, nový svět, v jehož srdci bude dobrý, čistý člověk. Svou poezii tedy budujeme na názorovém světě proletáře - ale proletáře nového, lepšího a čistšího, neboť každou realitu dovršujeme věrou, utopií, tím, co přijít má. Naše poezie je tedy realismus prosvícený sociální utopií. Uzpůsobeni k této proletářské zkušenosti a připraveni svou věrou chceme v umění mluvit básnickým primitivismem, jenž je nám nejlepší vůlí k poctivosti a čistotnosti práce, výrazem bezprostředního přilnutí srdce k srdci, výtryskem základních prazážitků a prapocitů člověka. Vzdalujeme se tudíž překultivovanosti dekadentní, konstruovanosti a pouhé rozumovosti, všeho toho, co nemá žhavé vroucnosti ce1ého člověka, ce1ého světa a jejich neodlučitelného vztahu. Pohrdáme představovým světem měšťáckým, z něhož rostlo staré umění. Svět v člověku a člověk v srdci světa ne jako protiklad, nýbrž syntéza - toť jádro našeho naslouchání skutečnosti. Jsme poučeni o člověku jako o tvořivé buňce ohromné společenské tkáně a chceme vidět člověka skrze osudy davů, tříd, celých světů, jako tyto skrze člověka. Naše poezie nechce být epickou kronikou jedné izolované buňky ani lyrickou pasivitou samoúčelných nálad - chce být dramatem věčné revoluce života, velikého, zmítajícího se celku, rostoucího každým jedincem a dopínajícího se vždy k širší a odpovědnější svobodě. Srdce! Srdce uprostřed! Tíhnutí ke středu! Syntéza! A zase: srdce! Hledejme je! Tvořme je. Dávejme je světu! Formujme svár světových sil v nový, jednoduchý tvar světa! Mějme vůli k pevné formě. Neboť touto vůlí přispíváme k tvorbě nového, lepšího světa. Jsme klasikové v této touze po určitém novém tvaru a ve svém odporu proti posledním výhonkům měšťáckého rozklíženého umění, v němž je strašná slabost duše, jež se nevzchopí ani k vůli ke tvaru. Dynamická a dramatická poezie sociálního primitivismu a klasicismu je naše umělecká touha a naše nová cesta, na jejímž začátku pozdravujeme bratrsky všecky sociální básníky celého světa. V Brně 1. září 1922 Jaromír Berák, Lev Blatný, František Götz, Josef Chaloupka, Dalibor Chalupa, Josef Hrůša, Čestmír Jeřábek, Miloš Jirko, Svata Kadlec, Zdeněk Kalista, Josef Knap, Arnošt Ráž, Bohuš Stejskal, Bartoš Vlček