1. Počet spisovatelů a názorů na literární tvorbu i jazyk neustále narůstá. Je nemožné podat úplný přehled dosavadního stavu poznání v oboru během 4 let. Proto je nutné vybrat úzkou skupinu témat, spisovatelů a textů, které můžeme označit za “klíčové” (ne ve smyslu “nejvýznamnější”, ale spíše v t o m smyslu, že mohou být klíčem k řadě důležitých problémů, navození typických situací a získání nových zkušeností).
2. Učitel je vysokoškolsky vzdělaný odborník a je schopen základní témata osnov dále rozvíjet a přizpůsobovat podmínkám ve třídě, kde vyučuje, i požadavkům z praxe. Musí mít dostatečný časový prostor, aby mohl využívat moderních metod.
3. Požadavky kladené na žáka v osnovách musí být stanoveny jako minimální. Rozšiřující učivo do osnov nepatří a záleží výhradně na volbě učitele, čemu se s žáky bude věnovat navíc. Společná zkušenost s minimálním učivem napříč všemi středními školami může být ostrovem uprostřed současného oceánu informací.
4. Pokud žák zvládne toto minimální učivo, postupuje do dalšího ročníku. Také u maturity se ověřuje pouze to, jak hluboce student ovládá minimální učivo.
5. Studenti musí spolurozhodovat o obsahu a formě vyučování. Musí mít možnost výběru z nabídky, kterou vypracuje učitel.
6. Studenti si musí prakticky osvojit řadu dovedností. Nestačí, aby jim učitel sděloval hotové informace, které se stačí jen naučit nazpaměť. Musí samostatně pracovat na zadaných projektech, naučit se spolupráci ve skupinách, napodobovat různé profese, tvořit, ověřovat informace, formulovat vlastní názory a diskutovat o nich, tolerovat odlišný postoj, vcítit se do druhého.
7. Osnovy musí učitele “nutit” k používání moderních výukových metod v konkrétních situacích. Nestačí je pouze obecně doporučit.
8. Učivo nesmí “kopírovat” strukturu vědy, protože cílem výuky není vychovat odborníka v daném vědním oboru. Literární historie nebo funkční stylistika jsou jen jedním z pohledů na literaturu a jazyk, proto nemohou být základním vzorem při vytváření osnov, jak tomu bylo dosud.
9. Učivo musí být rozděleno do ročníků nebo konkrétních jednosemestrálních kurzů, které studenti postupně absolvují.
10. Obsah výuky musí být koordinován s dalšími předměty.
11. Obsah a rozsah volitelných seminářů stanoví škola.

Mytologie
Nejstarší dochované příběhy jsou egyptské, mezopotamské a indické mýty. Jejich literární zpracování obsahuje Kniha mrtvých, Epos o Gilgamešovi a védská literatura. Také staří Řekové a Římané měli své mýty, které se staly hlavním námětem mnoha literárních děl (Ilias, Odyssea, Aeneis, Proměny). Každý národ má vlastní nezaměnitelnou mytologii - Indiáni, Germáni i Slované. Řada mýtů má reálný základ, jiné se překvapivě shodují napříč různými civilizacemi. Původní mýty se staly součástí literární tradice. Někteří moderní spisovatelé zpracovávají mytologické náměty (Graves) nebo se nechávají mytologií inspirovat (Tolkien: Hobit a Pán prstenů). Slovo “mýtus” používáme také v přeneseném významu.
Náboženství
Bible je trvalou součástí evropské literární tradice. Starý zákon se stal základem náboženství židů, Nový zákon křesťanů. Oba obsahují množství textů nejrůznějšího zaměření. Vedle mýtu o stvoření světa, historie židovského národa a životopisů Ježíše Krista v nich najdeme také texty básnick é a genealogické, přísloví, dopisy a proroctví. Některé biblické příběhy vycházejí z tradice egyptského a mezopotamského písemnictví. Konkrétní texty vybrali do bible významní teologové. Apokryfy se do kanonického vydání nedostaly. Bible byla z hebrejštiny , aramejštiny a řečtiny postupně překládána pro potřeby šíření křesťanství do dalších jazyků. Byla první tištěnou knihou. Její význam pro evropskou kulturu, zvláště středověkou a reformační, je obrovský. I dnes zasahuje do našich životů. Někteří moderní spi sovatelé zpracovávají biblické příběhy (Kazantzakis: Poslední pokušení) nebo se hlásí ke křesťanství (Deml: Přátelé a Zapomenuté světlo). Také další světová náboženství mají své “bible”. Ze Starého zákona vychází Korán. Buddhismus a hinduismus čerpají z tradic védské vzdělanosti. Taoismus ovlivnil čínskou kulturu. V současném globálním světě se jednotlivé civilizace nevyvíjejí odděleně, ale navzájem se ovlivňují.
Lidová kultura
Stejně jako mýty se i lidová slovesnost dlouho šířila ústně, ale dnes už je zapsána. Nejznámější jsou pohádky a lidové písně. Velký vliv měla lidová kultura na české umění v dobách národního obrození. Čelakovský psal básnické ohlasy, Erbena inspirovaly lidové balady. Do lidové slovesnosti patří také říkadla, pranostiky, pověry, hádanky, ale i vtipy. Řada významných autorů se vracela k těmto žánrům. Čapek s Werichem psali veselé moderní pohádky. Lidové a pseudolidové písně dnes zpívají písničkáři (Hutka, Redl). O některých dílech se říká, že zlidověla.
Skutečnost a fantazie
Mýty i poh ádky jsou plné nadpřirozených bytostí a neskutečných příběhů, ale pro dnešního člověka je důležitější, co se děje kolem něj. Proto se někteří spisovatelé snažili podat co nejvěrnější a nejúplnější obraz dobové společnosti (Balzac), nebo historických událo s tí (Jirásek). Ale i v jejich dílech má fantazie své místo. Obraznost (tvůrčí představivost) je základem umělecké tvorby. Méně patrná je v dílech realistických (Neruda: Povídky malostranské), více v literatuře pro děti (Carroll: Alenka v říši divů) a sci-fi (Verne).

2. ročník - Světová literatura

Klíčová díla světové literatury
Množství literárních děl je tak velké, že není v silách jediného člověka, aby je stihl během svého života přečíst. Řada z nich neoplývá přílišnou kvalitou, ale i když tato díla vyřadíme, stále zbývá nepřeberný počet opravdu výtečných knih. Nikdo nemůže stanovit, která díla jsou ne j lepší. Každý člověk si musí najít knihy, které ho osloví a rád se k nim v budoucnu vrátí. Aby zjistil, kteří spisovatelé píší pro něj a kteří pro někoho jiného, musí si nejprve přečíst jejich díla. Aristoteles popsal své názory na umění v knize Poetika, ve středověku byla velice oblíbená Voraginova sbírka životopisů svatých Legenda aurea, nepřízni osudu muse čelit básník Villon, úpadek rytířských ideálů skvěle popsal Cervantes v románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, největším světovým dramatikem j e Shakespeare , o ideální společnosti pojednává More ve své Utopii, v klasicismu se spisovatelé řídili Boileauovým dílem Umění básnické, Moliére je nejslavnější autor komedií, nejvýznamnějším německým autorem byl Goethe , typičtí romantičtí hrdinové vystupují v Hugově románu Chrám Matky Boží v Paříži, dodnes velmi oblíbenou knihou jsou Dumasovy Tři mušketýři, Byron inspiroval řadu básníků, dobovou společnost se snažil popsat Balzac, Zola zobrazoval především spodinu, lidskou psychikou se zabývá Dostojevský v románu Zločin a trest, Poe založil tradici detektivní a hororové povídky, Verlaine dal jméno generaci prokletých básníků, Morgenstern si rád hrál s jazykem, Kafka byl vzorem pro existencialisty, Hemingway a Remarque patří k nejčtenějším autorům, proti komunistické totalitě se stavěl Orwell , zesměšnit se ji snažil Bulgakov , skvělou satirou na válku je Hellerova Hlava XXII, absurditu světa vyjádřil Beckett v dramatu Čekání na Godota, nové životní hodnoty mladých Američanů vyjádřil Kerouac, fantazii a realitu spojil Marquez v díle Sto roků samoty, s problémem holocaustu se vypořádává Spiegelmanův umělecký komiks Maus a postmoderní literaturu dobře reprezentují Ecovy romány.

3. ročník - Česká literatura

Klíčoví spisovatelé české literatury
Mácha, Borovský, Němcová, Zeyer, Březina, Šrámek, Hašek, Čapek, Vančura, Řezáč, Seifert, Nezval, Kolář, Hrabě, Hrabal, Škvorecký, Kundera, Kryl, Havel.

4. ročník - Interpretace literárních děl

Odborná interpretace literárního díla
Vědci se zabývají literaturou profesionálně. Literární historikové (Vlček, Novák) se snaží popsat vývoj literatury od nejstarších dob až po současnost. Zabývají se periodizací literatury a typickými rysy jednotlivých uměleckých období, slohů, stylů a směrů. Hledají dosud nezveřejněná díla a nové informace o spisovatelích, píší odborné životopisy, knihy o dějinách literatury a slovníky spisovatelů nebo děl. Řada z n i ch se věnuje jednomu autorovi nebo období. Literární teoretik (Mukařovský) se snaží detailně popsat literární dílo a žánrově ho zařadit. K tomu používá nebo vytváří řadu literárních pojmů a metod. Vystupuje na vědeckých konferencích, píše studie do odborn ý ch časopisů a slovníky poetiky. Literární kritik (Šalda) hodnotí kvalitu díla. Píše kritiky a recenze do literárních časopisů nebo deníků. Další autoři (Ivanov) popularizují odborné poznatky, ke kterým vědci dospěli. Píší knihy pro laické zájemce o literá r ní problematiku a učebnice, které využívají učitelé a studenti.
Umělecká interpretace literárního díla
Zcela jinak než vědci přistupují k literárnímu dílu umělci z jiných oborů. Divadelní režiséři uvádějí na scénu dramata nebo adaptace literárních děl, které pro ně píší scénáristé a libretisté. Podobně jsou na tom i rozhlasoví, filmoví a televizní tvůrci. Někteří spisovatelé převyprávěli slavná literární díla pro dětské čtenáře. Literatura inspiruje malíře a hudební skladatele a naopak. Řada tvůrců se vě n ovala několika druhům umění. Písničkáři zpívají vlastní texty nebo zhudebněné básně. Spisovatelé přednášejí ukázky z vlastních knih na autorských čteních, ale raději tuto práci přenechávají profesionálům (hercům a recitátorům). Nezastupitelnou roli hrají p řekladatelé, kteří převádějí díla nejen do cizího jazyka, ale zároveň i jiné literární a kulturní tradice.

ČESKÝ JAZYK

Komunikace v běžných situacích
V běžných situacích (rozhovor mezi přáteli, v rodině nebo zaměstnání) lidé nemluví spisovným jazykem, ale užívají různé formy nespisovného jazyka. Také v soukromých dopisech není užívání nespisovného jazyka nevhodné. Horší je, když lidé mluví nespisovně i v oficiálních situacích (projevy v médiích, diskuse ve třídě atd.) Sem nespisovné vyjadřování nepatří. O tom, jaký člověk je a jak se právě cítí, hodně vypovídá nejen obsah, ale také způsob mluvy a jeho chování. Asertivita je dobrý prostředek, jak se prosadit v důležitých situacích.
Řečnictví
Řečnictví je doménou politiků, protože ti musí umět získat voliče nebo obhájit svůj názor v diskuzi. Profesionální řečník musí ovládat správnou výslovnost, argumentaci i držení těla. Každý člověk musí umět obhájit svůj názor v diskuzi nebo vystoupit na veřejnosti. Připravit si kvalitní proslov není jednoduch é.
Komunikace s úřady a uvnitř institucí
Komunikace s úřady a dalšími institucemi probíhá hlavně v písemné podobě (prostřednictvím formulářů, úředních dopisů a žádostí) a má svá přesná pravidla, která popisují zákony. Znát platné zákony se vyplatí nejen právníkům. K žádosti o zaměstnání musí být přiložen běžný nebo strukturovaný životopis. U přijímacího pohovoru jsou důležité i zdánlivé drobnosti. Sekretářka musí umět správně zapsat nadiktovaný dopis.

2. ročník - Jazyk a tvořivost

Umělecká tvorba
Spisovatelé tvoří svá díla z nejrůznějších důvodů. Někteří chtějí prostřednictvím umění něco závažného sdělit (Džibrán: Prorok), jiní si pouze hrají se slovy a jazykem (Queneau: Stylistická cvičení). Jedni upřednostňují formu, druzí obsah. Umělecká tvorba poskytuje velkou svobodu výběru jazykových prostředků, ale i ona má svá pravidla. Zvláště některé literární formy (sonet a haiku) jsou velmi přesně popsané.
Komerční tvorba
Někteří spisovatelé nepíší z vnitřní potřeby, ale pouze proto, aby si vydělali peníze. Vycházejí vstříc masovému vkusu čtenářů a píší kýčovité příběhy. K typickým žánrům brakové literatury patří horor, sci-fi, detektivka, fantasy a tzv. červená knihovna. Reklamní textaři pracují na prezentaci firmy nebo výrobku. Také oni pracují s jazykem tvůrčím způsobem. Úkolem reklamy je udržet povědomí o nějaké značce nebo prodat výrobek. Je zaměřená na určitou cílovou skupinu a často se podbízí vkusu zákazníka, vyvolává v něm falešná očekávání nebo se ho dokonce snaží oklamat.
Vznik řeči
Jazyk musel někdo vytvořit. Nebyl to jeden člověk, ale tisíce generací jeho uživatelů. Jazyky určité skupiny se vyčleňovaly postupně. Některé jazyky se dodnes vyvíjejí a mění, jiné se staly mrtvými. Vznikají umělé jazyky (esperanto) a nová kódování řeči (znaková řeč). Na postupné proměně jazyka se způsobem své mluvy podílí každý člověk. Spisovnou češtinu ustavují pravopisná pravidla. Její historii zachycují speciální slovníky (etymologické a staročeské).

3. ročník - Mediální výchova

Projekt studentské noviny
Žáci vytvářejí vlastní noviny, aby se seznámili s prací všech profesí, které se podílejí na vzniku novin a časopisů. Vítězové konkurzu si rozdělí pozice v redakční radě (šéfredaktor, jeho zástupce, vedoucí rubriky zprávy, publicistika, komentáře, inzerce, zábava, kultura, sport, věda atd., korektor, grafik, fotograf), ostatní obsadí místa řadových redaktorů. Každý student musí v rámci proj e ktu napsat zprávu, komentář, rozhovor, portrét svého spolužáka, reportáž, fejeton, glosu, recenzi, inzerát a prodat reklamní prostor. Nejlepší texty budou zařazeny do studentských novin. Je nutné, aby žáci respektovali zásady novinářské práce a etiky a ab y si osvojili typické znaky jednotlivých novinářských útvarů. Korektury dobře poslouží k oživení znalostí pravopisu.
Média
V informační společnosti mají velký význam masová média. Tištěná (noviny, časopisy) i elektronická (rozhlas, televize, Internet) média se od sebe liší rozsahem a zpracováním informací. Komerční média jsou financována především z reklamy, nezisková z poplatků a daní. Hlavním zdrojem zpráv zveřejňovaných v médiích jsou tiskové agentury (největší agenturou v Čechách je veřejnoprávní ČTK). Noviny buď přebírají po ověření pravdivosti celé zprávy, nebo je dále zpracovávají. Zpravodajství, názory a reklama mají být v médiích prezentovány odděleně. Do médií se snaží pronikat PR (public relation) agentury, které za úplatu manipulují veřejným míněním a zkreslují informace podle přání zadavatele.

4. ročník - Jazykověda

Jazykověda
Jazykovědec se zabývá jazykem profesionálně. Musí dodržovat zásady vědecké práce a etiky. Každá věda má svou metodologii a terminologii. Jazykověda se dělí na speciální disciplíny (hláskosloví, tvarosloví, skladba, stylistika, etymologie, sémantika, onomastika, lexikologie a n auka o slovní zásobě), které systematicky zkoumají určitou část jazyka. Poměrně mladá je věda o znaku (sémiotika), která významně ovlivnila moderní společenské vědy. Vědci píší slovníky, odborné publikace, studie do odborných časopisů a vystupují s referáty na vědeckých konferencích. Nejvýznamnějšími českými jazykovědci byli Dobrovský, Jungmann, Gebauer a odborníci z Pražského lingvistického kroužku.