PETR PAYNE: ANDĚLÉ NA HLAVU PADLÍ

OSOBY:

první
druhý
třetí
Aristoteles
Demosthenes
Stageira (personifikované rodné město)

třetí: ...o čem hovořit, když ne o lovu.
druhý: Ano, o čem hovořit, když ne o lovu.
první: Proč ještě lovit?
třetí: Přece, aby bylo o čem mluvit.
druhý: Ano, aby bylo o čem mluvit.
třetí: O čem hovořit, když ne o lovu?
druhý: Vyprávěj tedy něco, když ne o lovu!
třetí: Vyprávěj... jak se říká... když ne o lovu.
druhý: Není důležité téma, nikoliv místo.
první (vypráví): Ďáblové vyšli z toho posedlého a vstoupili do stáda vepřů. (pauza) I hnalo se to stádo vepřů z vrchu do moře. (povstává) I proměnili se vepři v čluny a z nečistých duchů se stali plavci.
druhý: Tragi-komický příběh.
Hořko-sladký příběh.
Sladko-vodní příběh.
první: Zbývá jen otázka: kdo vyhnal do těch vepřů?
druhý: Není důležité místo, nikoliv téma. Srovnáme-li dva různé kraje, zjistíme, že někde je podnebí sušší a teplej ší, zatímco jinde je podnebí vlhčí a chladnější. Někde je podnebí sušší a chladnější, zatímco jinde je podnebí vlhčí a teplejší...
prvý: Mořský národ se vrací na Kudrnaté ostrovy.
druhý: Koně se vezou přímo i nepřímo po poli.
třetí: Budeme tedy lovit, až se objeví.
druhý: Kam je budeme dávat?
třetí: Jako bychom nebyli na kraji propasti! Konečně bude o čem mluvit.
první: Třeba by mohli místo sebe obětovat zvíře.
druhý: Také si myslím. Vždyť mrtví jsou živější než živí.
Přichází Aristoteles, psi štěkají.
prvý: Někdo přichází od přístavu.
druhý: Podivný muž.
třetí: Neškodného starce vysadili.
prvý: Odkud přicházíš, starče?
Aristoteles: Vrátil jsem se domů.
druhý: Pročpak tedy mluvíš cizím nářečím.
Aristoteles: Promiňte, zapomněl jsem. (pauza) Já věděl, že se jednou probudím tady.
třetí: Proč nám sem posílají takové podivíny?
Aristoteles: Konečně doma, konečně doma. Jak jsi zestárla, moje Stageiro!
Projde kolem Stageira
Aristoteles: Díké rozhodla, abych se vrátil. Před lety jsme vyhnali Demosthena, protože nechtěl Makedonské a věřil v Athény. Teď přišla řada na mě, když se říše rozpadla. Athény zase povstaly.
prvý: Nezdálo se vám něco, dědo?
Aristoteles: Ano, ano. Byl to sen. Alexandr byl můj sen. Byl ale moc rozmařilý, rozmařilý a panovačný. Zklamal mě, chlapec. Velká byla říše Alexandrova, až do Persie jsme na slonech s Alexandrem dojeli.
druhý: vyprávěj, dědo.
třetí: Konečně nějaká zábava.
Aristoteles: Tanečnice perské, koberce perské, manželky perské, náboženství perské,
druhý: oděvy perské, kočky perské...
Aristoteles: Jsem rád, že už jsem doma. Všechno zpuchřelo,svět přepadla kosmopolitní únava. Je konec politiky i etiky. Zbývá už jen poezie.
třetí: Pán je filozof!
Aristoteles: Jmenuji se Aristoteles.
druhý: Hurá. Filozof mezi námi. Toho jsme se nenadáli. Budeš nás tedy vyučovat, dědo.
Aristoteles: Ne, ne. Slova se pletou, ztrácejí významy, látka a forma jedním jsou. Už dost kategorií, slov a obecnin. “Čím více jsem odkázán sám na sebe a opuštěn, tím více miluji mýty.”
druhý: Čím více srážek, tím více píce.
třetí: Tak ty nás nechceš vyučovat!
Aristoteles: Nevíte, co žádáte. Vždyť to tu máte všechno tak obecné a zvláštní. (pauza)
Projde opět Stageira
Život je cedník. Všechno jsem přecedil, všechno jsem propresoval...
(všichni se táží)
třetí, druhý, první: A...?
Aristoteles: Jen mě ještě život nepřecedil. (posvátný úžas všech tří) Já totiž prchl.
druhý: Takhle tedy?
třetí: Měli bychom ho hodit dolů, když se vyhnul hrdinské smrti.
druhý: Napravit, co zameškal.
první: Leda, že by měl nějaké zvíře, které by za sebe obětoval.
třetí: Máš zvíře?
Aristoteles: Mám! (vytahuje z kapsy kohouta) Mám kohouta.
třetí: Sem s ním!
Kohout je rituálně vržen do propasti; změna optiky, tma; Aristoteles má v ruce lampu.
Aristoteles (svítí ostatním do tváří): Jsou to jen stíny... všichni jste jenom stíny. Platon měl pravdu. Žijeme ve světě stínů, pssst... (uhasí lampu) Až bude úplná tma – povedou vás slepí!
Aristoteles zmizí.
Rozsvítí se světlo nahoře, kde se zjeví velký kohout.
prvý: Všechno je obráceně! Mysleli jsme, že jsme nad propastí a přitom jsme na jejím dně.
druhý: Není možná, není možná.
třetí: Naletěli jsme mu s tím kohoutem, ztratil se.
druhý: Byl to kouzelník. Kouzelník, co ovládá prvotní hybatele.
první: Není možná. Kdyby byl kouzelník, vyhnal by nečisté duchy.
Přichází Demosthenes.
druhý: Koně se vezou přímo i nepřímo po poli.
prvý: Zase někdo přichází od přístavu.
třetí: Zase někoho vysadili na Kudrnaté ostrovy.
Demosthenes: Já věděl, že se jednou probudím tady.
třetí: Máš kohouta?
Demosthenes: Nemám.
třetí: Skončíš tedy špatně.
Demosthenes: Ó, to je nemožné. Mám zemřít r. 322 před Kristem ve věku 62 let.
prvý: Skoro jako Aristoteles. Ten umřel r. 322 před Kristem ve věku 62 let.
druhý: Jak obecné a jak zvláštní!
Demosthenes: Aristoteles! Vy o něm něco víte?
třetí: Byl tady před chvílí a pořád něco žvanil o Alexandrovi, o Peršanech a o Demosthenovi.
Demosthenes: Já jsem Demosthenes.
druhý: Jak obecné a jak zvláštní.
Demosthenes: Já věděl, že se jednou potkáme.
třetí: Nevím, jestli to půjde bez kohouta.
druhý: Do tváře se jen tak nikomu nedýchá.
Demosthenes: Bez jakého kohouta? Jsem tu doma i bez kohouta.
třetí: Tak dobrá...
Demosthenes skočí do propasti; změna optiky, tma a světlo nahoře; Demosthenes se zjeví místo kohouta.
prvý: Za chvíli tu budou plavci... slyšíte je... mořský národ... lodě bláznů... vepři se vracejí
druhý: Samičky kladou bomby.
třetí: O čem hovořit, když ne o lovu.


Napište autorovi: petrpayne@centrum.cz