Ta knížka je naplněna neortodoxním myšlením a lidi navyklé uvažovat v naučených myšlenkových schématech, místy může i pohoršovat. Mluví se zde s velkým zaujetím, jak lze poznávat život, lidi a okolní svět, a poměrně dosti neuctivě o tak vážených institucích, jako je škola (a v ní jako překážka poznávání paní učitelka), o kostele, náboženstvích a církvích (jako překážkách na cestě k Bohu) - a hodně se tu uvažuje o panu Bohu samotném. Lidové oslovení v prvním namísto pátého pádu - pane Bůh - může cvičenému uchu zaznít rovněž kacířsky. Vypravěč příběhu má přezdívku Fynn (s tvrdým Y) a tak je uveden i autor knihy - na znamení, že oproti zvyklostem jméno spisovatele je tu tentokráte podružné: jde především o to, co má být příběhem sděleno.

Dějištěm je chudinská londýnská čtvrt East End, hlavní hrdinkou je dívenka Anna. Ta postava mi nepřipadá moc reálná - objeví se zčistajasna, chová se, uvažuje a jedná naprosto neběžně, a když vám přiroste k srdci a zamilujete si ji, mizí. Je to všechno hrozně nepravděpodobné. Jenže znáte to: život sestává ze samých nepravděpodobných věcí. Ostatně život sám není vůbec pravděpodobný. Tak třeba: Víte o nějakém úžasnějším zázraku, než když se narodí děcko? To je tuze divná a nepochopitelná věc, ale zvykli jsme si, že se to děje, a už jsme náchylni ani to jako zázrak nevnímat. Nebo jiná záležitost: Zasadíme do země semínko, a vyroste z něj květina. (Z vlastní zkušenosti vím, že začasté úplně jiná, než jsem zasadil, ale i to je zázrak, ne?) Pětiletá, šestiletá, sedmiletá Anna nad těmito zázraky žasne a přinutí vás, abyste i vy začali nahlížet svět - i sebe - novým pohledem. Její repertoár zdá se být nevyčerpatelný. Zkoumá svět a lidi kolem sebe, chce nejen vědět, ale rozumět! Nejvíc ji ovšem fascinuje ten, kdo tohle všechno stvořil - pan Bůh.

Anna pozoruje, přemýšlí, "rozlušťuje" otázky a svá řešení si ověřuje fyzikálními experimenty (s barevnými sklíčky, zrcátky a četnými, leckdy dost pitoreskními pomůckami). Závažný teologický problém, paradox Boží všemohoucnosti a souběžně s tím uplatňované svobodné lidské vůle Anna řeší takto: Můžete, chcete-li popřít, že pan Bůh existuje, ale žádné popření nic nezmění na faktu, že pan Bůh prostě je. Opravdu je hlavou všech věcí, střed, samé srdce a podstata všeho a právě v tom to začíná být zajímavé. Je ve všech věcech, a to znamená, že v samém svém středu jsme my sami, a ne Bůh. Bůh je naším středobodem, a přesto jsme to my, kdo zjišťuje, že naším středem skutečně je. To z nás činí jakousi vnitřní součást pana Boha, že i když je ve středu všech věcí, čeká venku a klepe, aby mohl vejít. To my otvíráme dveře. Pan Bůh je nevyrazí a nevtrhne dovnitř, ne on zaklepe a čeká. "To je fakt zvláštní, tohleto," říká Anna uchváceně, "to jsem vlastně strašně důležitá, ne? Jen si představ, že pan Bůh je až druhej!" Teoretickou úvahu si Anna za pomoci svého velkého přítele Fynna ověří fyzikálním experimentem se dvěma lopatkovými mlýnky, dvěma nádržkami s vodou a několika dalšími jednoduchými proprietami. Annu mate leda to, že tak zřejmou věc nikdo před ní neviděl, a pokud to někdo viděl, přinejmenším se zdálo, že o tom nechtěl mluvit. Anna si zklamaně uvědomuje, že lidé se před hledáním pravdy ukrývají do pomyslných krabic utvořených ze zvyků a předsudků, jen v těchto krabicích se cítí dostatečně bezpečni před nevypočitatelným světem a nepochopitelným Bohem. Toho si raději představují v podobě, která je jim blízká, a dávají přednost lpění na falešné představě sobě připodobněného Boha, i když to znamená, že si tím opravdové poznání znemožňují. Anna snadno prohlédne, že Boha do lidských rozměrů vměstnat nelze a uličnicky volá: "Pan Bůh nemá prdýlku!"

Když jí její přítel Fynn vysvětlí, co je mikroskop, a ukáže jí pod drobnohledem okem neviditelné tvorečky, Anna jásá a po chvíli dospívá k úvaze: Je spousta věcí, které si u pana Boha neumíme vysvětlit. Proč dopouští, aby něco bolelo nebo aby lidé umírali? Jak víme, že nás má rád?" Ty čmrdlíky pod mikroskopem, rozvíjí Anna svou úvahu, mohu milovat k zbláznění, jenže oni se to nikdy nedozvědí. Jsem milionkrát větší než oni a stejně tak je pan Bůh milionkrát větší než já, takže jak mám vědět, co pan Bůh dělá? Fynne, zaváhala Anna, když dospěla až sem, pan Bůh nás nemiluje tak, jak si lidi myslejí. Milovat umějí jenom lidi. Já miluju našeho kocoura, ale on mě nemiluje. Miluju ty čmrdlíky, ale oni mě nemilují. Já miluju tebe a ty miluješ mě, že jo? Ty mě miluješ, protože patříš mezi lidi. Fynne, ty umíš milovat líp než všichni ostatní lidi. Jenže pan Bůh je jinej. Ne, já miluju Boha, ale on mě nemá rád, ne tak, jako ty, je to jiné, je to milionkrát větší. Lidi umějí milovat jenom zvnějšku a líbat se jen zvenčí, ale pan Bůh tě může milovat zevnitř a umí tě políbit přímo dovnitř, takže je to jiný. Pan Bůh není jako my; my jsme trochu jako pan Bůh, ale ne moc.

Anna je charismatická osůbka, nadaná podivuhodnou (a záviděníhodnou) schopností vytřídit, co je opravdu důležité, a oddělit to od vedlejšího, ignorovat přemíru informací, přehlížet neužitečné ozdůbky, a odkrýt samu podstatu věci. V sedmé kapitole mě okouzlil jen tak mimochodem předestřený originální výklad komplexních čísel a jejich - alespoň pro mne nezvyklé - praktické využití. (Ve škole mě sice učili s oněmi čísly nakládat, ale smysl toho činění mi tehdy unikal.)

A s velkým potěšením jsem rovněž sledoval, jak některé závažné teologické téze, které mě upoutaly třeba ve studiích Jolany Polákové nebo ve Friedmanově knize Mizení Boha, se objevují jako neotřelé a podivuhodné myšlenky v narativním podání, názorně a zábavně v této okouzlující knížce.