Francouzský spisovatel Antoine De Saint-Exupéry je znám především jako autor Malého prince, této pohádky pro dospělé čtenáře; ti malí bez životní zkušenosti nemohou plně ocenit hloubku myšlenek, melancholický půvab vyprávění ani domýšlet smysl metafor. Pohádková forma je zde čirou poezií. Ostatně podezřívám Exupéryho, že i tam, kde vypráví příběh realističtěji, je mu děj spíše záminkou, jen aby mohl vyslovit své myšlenky o smyslu života a lidské odpovědnosti, o člověku a jeho vztahu k druhým lidem, o lásce a o věrnosti, o kráse života i o tom, za co stojí i život položit.

Ve svém literárním díle se Exupéry hojně inspiroval svým povoláním pilota - byl zaměstnán na lince obstarávající letecké spojení Francie se severní Afrikou. Když vypukla válka, Exupéry přechází k bojovému letectvu. Z letu nad Korsikou v roce se již nevrátil, trosky jeho letounu byly v moři objeveny až teprve nedávno, po více než půl století. Po celý život Exupéryho provázelo nebezpečí náhlé smrti - ať již v zápase s rozbouřenými živly, nebo ve válce. To ho vedlo k tomu, aby promýšlel existenciální otázky: za jakých okolností má člověk právo nebo i povinnost obětovat život? které hodnoty v lidském životě jsou nejvyšší? co je hrdinství? Odpovědi, jichž se dobral, mohou nám být cenným kompasem v bludišti světa i dnes. Velikost se rodí především - a to vždy - z cíle, který leží mimo člověka. Jakmile je člověk uzavřen do sebe, stává se chudým. Říká Exupéry. Má-li člověk být, musí na sebe nejprve vzít břímě. A dále: Pracujeme-li pouze pro hmotný zisk, sami pro sebe stavíme vězení. Uzavíráme se do samoty se svými bezcennými penězi, kterými nezískáme nic, zač by stálo žít. O sounáležitosti jednotlivých lidí se společenstvím hovoří takto: Definice člověka mé civilizace nevychází z lidí - lidé jsou naopak definováni jím. Je v něm jako v každé bytosti něco, co nelze vysvětlit látkou, z níž se skládá. Katedrála je něco jiného než jen souhrn kamenů. Je geometrií a architekturou. Nedefinují ji kameny, naopak ona obohacuje kameny svým vlastním významem. Kameny jsou zušlechtěny tím, že jsou kameny katedrály. Nejrozličnější kameny slouží její jednotě. A katedrála zahrnuje do svého chorálu vše, až po ty nejpitvornější chrliče.

Všímám si, že lidé až příliš často odmítají pokoru, jako něco, co by jim mohlo překážet v honbě za úspěchem. Exupéry však říká: Chápu hluboký význam pokory, jež se od každého vyžadovala. Nikterak ho neponižovala. Povznášela ho. Osvětlovala mu jeho úlohu vyslance. Stejně jako ho zavazovala, aby ctil Boha prostřednictvím jiných, zavazovala ho také, aby ho ctil v sobě samém, aby se stal poslem Boha nebo cestou k Bohu. Ukládala mu, aby zapomínal na sebe, a tím rostl, neboť když se jedinec nadchne svou vlastní důležitostí, cesta se okamžitě změní v zeď. A proti převládajícímu sobectví: Myslím, že kultu jednotlivého jde v patách smrt - neboť zakládá řád na podobnosti. Směšuje jednotu bytí s totožností jeho částí. A pustoší katedrálu, aby kameny srovnal do řady. Budu tedy bojovat proti každému, kdo by chtěl jeden zvyk vnutit jiným zvykům, jeden národ jiným národům, jednu rasu jiným rasám, jednu myšlenku jiným myšlenkám.

Čtu si tuto jasnou a věcnou formulaci ušlechtilé myšlenky a v duchu se mi vybavují opakované záběry televizních kamer zachycující tlupy nasupených mladých siláků, které pochodují našimi ulicemi a vyřvávají heslo NIC NEŽ NÁROD! NIC NEŽ NÁROD! To je jen zdánlivě vlastenecké heslo. Vybízí k likvidaci všeho, co není české? Je snad myšleno pouze proti menšinám? To agresívní volání je přece namířeno proti každému z nás. Podněcování nenávisti k menšinám, Romům, Židům - a to povykování jiný význam nemá - ústí ve zločin, už samo o sobě je těžkým zločinem! I podle stávajícího zákona. A ve svých důsledcích poškozuje i tu eventuálně vítěznou většinu, v tomto případě ten proklamovaný český národ, mne, tebe, vás. Chce nás okrást o možnost obohacovat své životy odlišnostmi druhých.

Exupéry říká: Proč se nenávidět? Jsme na sebe napojeni, jsme unášeni touž planetou, jsme posádkou téže lodi. A jako je dobré, měří-li jednotlivé kultury své síly a podněcují tak vznik nových syntéz, tak je obludné, když jedna druhou pohlcují. A nelze říci: mě se to netýká. Protože: Každý je odpovědný za všechny. Každý je sám odpovědný. Každý je sám odpovědný za všechny. ... A každý nese všechny hříchy všech lidí.

Čtu si tyto výroky z malé knížečky, která se formátem vejde do kapsy, takže ji člověk může nosit s sebou. Nese název Antoine de Saint Exupéry. Myšlenky významných osobností. Z Exupéryho knih vybrala a revidovala Jana Pištorová. V edici Inspirace vydalo nakladatelství Nové město, Praha 2000.