Petr Hrubý žije mimo rodnou zemi od roku 1948, nyní v Západní Austrálii. Roku 1990 vydal ve Spojených státech knihu, jejíž český ekvivalent zásluhou nakladatelství Ježek vyšel teď po deseti letech i u nás pod názvem Osudné iluze, s podtitulem Čeští spisovatelé a komunismus 1917-1987. Není to odborná literárněvědná práce, autor sám říká, že spíš zkoumá, proč v konfrontaci s marxleninskou totalitní ideologií naše občanská společnost tak selhala, čím byly oslabeny demokratické síly, že nejenže nedokázaly komunistické propagandě účinně čelit, ale namnoze ke své porážce ještě přispívaly.

Zpravidla se jako důvod uvádí mnichovský diktát a zrada západních spojenců, ale málo se hovoří o ještě další příčině - že totiž naše intelektuální elita, včetně literátů, veřejné mínění na komunistický zábor země soustavně připravovala. "Předmětem této knihy," říká Hrubý, "není kvalita literárních děl, nýbrž jejich poplatnost politické ideologii, která napáchala mnoho zla." Na životopisných údajích a citacích z děl dvaceti až třiceti spisovatelů, básníků a literárních kritiků ukazuje, jak se mnozí z nich ve své tvorbě často zaměřovali na násilí, krutost a bagatelizovali krveprolévání coby nezbytnou podmínku k vybudování nového, spravedlivého společenského řádu. Připomíná Leninův proslulý výrok o užitečnosti politických naivků a podvratnou činnost sovětských tajných agentů a propagandistů, kteří materiálně i psychologicky podporovali politické snílky v demokratických zemích, aby ve jménu boje proti imperialismu šířili nenávist k demokracii a živili mýtus o dělnickém ráji v zemi sovětů. Však víme o schůzkách a recepcích pořádaných sovětskou ambasádou za první republiky v pražské Vile Tereza, kde byli českoslovenští levicoví umělci pravidelnými hosty - a zdarma tam hodovali v době, kdy na Stalinův příkaz v uměle vyvolaném hladomoru na Ukrajině, Kavkazu a v Kazachstánu zemřelo na šest miliónů lidí. Kniha zachycuje nejen dílo fanatiků či prosťáčků, postup morální i umělecké degradace, ale u řady tvůrců sleduje i proces postupného prozření a nakonec i statečného odporu proti zločinnému režimu. Citáty ze Šaldy, Václava Černého, Ferdinanda Peroutky, René Welleka, Josefa Škvoreckého a jiných nekomunistických autorů pak slouží jako doklad, že zaslepenost zase nebyla tak nezbytně nutná.

První čtyři kapitoly jsou věnovány básníkům, především představitelům avantgardy. Skoro si myslím, že netřeba se příliš zabývat S. K. Neumannem: to rétorické veršotepectví nebylo nikdy zvlášť originální a co stvořil, napsali skuteční básníci již před ním a lépe; myšlenkově byl nepřijatelný téměř vždycky - ostatně odjakživa mi bylo divné, proč vlastně byl takový vlivný. Jenže dá se na něm dobře demonstrovat zvrácenost komunistické ideologie, jejímž oddaným propagandistou se stal: Revoluce není řečnický výlet: / Učte se střílet! // Kulomet bude šílet! / Jen kázeň revoluce chtějte s námi sdílet: / učte se střílet! píše ve Zpěvech lásky a nenávisti. Té nenávisti je tam mnohem víc než lásky. Podobně i Wolker, který opravdovým básníkem byl, přesvědčuje čtenáře: Svatí drží v rukou lilie, / muži kladiva a meče; když velké sny se zabíjejí, / mnoho krve teče. / Musí se zabít, / musí se žít, / ruce jsou zbraně, / srdce je štít. Příznačné je, že avantgardní básníci spatřují úhlavního nepřítele v křesťanském náboženství lásky k Bohu a k člověku. A rovněž příznačné je, že ve své tvorbě se bez křesťanské symboliky a obraznosti nedokáží obejít. Rouhačské modlitby Neumannovy dnes nezní jen směšně, ale přímo neuvěřitelně, když sovětskou zemi prohlašuje za světici a modlí se "Tvá vůle staň se, dobuď světa celého..." a o vlastním národě mluví "Budeme pokorným hnojem, / a pak, / hle, / nechť vzkvétá z něho / rod podle učení tvého, / ó Moskvo!"

Další tři kapitoly knihy se zabývají prvorepublikovými prozaiky: Haškem, Olbrachtem, Vančurou. Hrubý oceňuje Vančurova génia, lidskou poctivost i občanskou statečnost, ale správně připomíná, že když se přidal k zidealizované komunistické myšlence, přispěl k věrohodnosti zločinné ideologie; a to je právě v případě člověka čestného a upřímného škodlivější, než u houfu propagandistických pisálků. Zdá se, že i v případě Vladislava Vančury protináboženské smýšlení bylo tou šikmou plochou, po níž je tak snadné sklouznout do neštěstí. Snad nejdrsnějších odsudků - a opět právem - se dočkal Jan Drda a trojice spisovatelek Majerová, Pujmanová a Glazarová. V závěru knihy autor charakterizuje životní i tvůrčí peripetie Milana Kundery, Ivana Klímy a Ludvíka Vaculíka.

Na Hrubého studii se mi líbí, jak pěkně ignoruje protivný módní trend postmodernistické kritiky, předstírající, že záleží jen na formě výpovědi a analýza obsahu jako by byla něco neslušného či aspoň projevem zaostalosti. Takže literárním odborníkům se asi líbit nebude. Ale normálně myslícím lidem, jimž na postmoderně čerta starého záleží, ta knížka dá náhled na vývoj naší moderní literatury ve správných proporcích. A učitelům češtiny bych ji dal za povinnou četbu.