Anastasia Douroff, vlastně Durovová, vydala zápisky o svém životě a zejména pak o pobytu v Sovětském svazu na přelomu 60. a 70. let. Učinila totiž jedinečnou zkušenost: původem Ruska - narodila se roku 1908 - po strastiplných zážitcích za revoluce a následující občanské války vyvázla s rodiči do Francie, kde získala solidní učitelské vzdělání. Nadané děvče si dobře osvojilo jazyk hostitelské země, potíž však nastala, když chtěla praktikovat pravoslavnou víru. Ve francouzské katolické škole to možné nebylo, a tak po delším váhání zbožná dívka přestoupila ke katolictví, aby mohla přijímat svátosti, i když vnitřně zůstala věrna pravoslaví. Tatínek to těžce nesl, dva roky s ní nemluvil, ale nakonec se s dcerou smířil. Dívka se nové vlasti přizpůsobila, vyvíjela horlivou činnost ve společenství svatého Františka Xaverského, ale stále toužila po kraji svého dětství, po ruské přírodě, kultuře, lidech, po pravoslavné cerkvi, cítila se Ruskou a dopisovala si s babičkou, která zůstala doma a také tam za blokády Leningradu po mučednickém životě krutou smrtí zemřela. Jako francouzská občanka Anastasia využila výjimečné znalosti ruštiny, absolvovala tlumočnický kurs a posléze, v r. 1959, v chruščovovském období tání studenoválečnického ledovce, se poprvé dostala do vytoužené rodné země. Kněz Dupire zorganizoval se skupinou Kultura a přátelství zájezd do Sovětského svazu; účastníci, mladí mužové a ženy od 25 do 35 let, toužili navázat živé lidské a duchovní kontakty s Ruskem, pootevírajícím železnou oponu. Po 40 letech exilu se jí poštěstilo navštívit Rusko! Ale bylo to jiné Rusko než to, které poznala jako dítě a které milovala. Tohle bylo Rusko zmučené, zmasakrované, zmrzačené válkou, Rusko pokrytecké, halasně ateistické, Rusko "bez Boha". Výpravě ovšem byla přidělena průvodkyně, aby pečlivě znemožňovala setkání s obyčejnými lidmi. Pokud k tomu tu a tam přece jen dojde, elegantně oblečená a zdravě živená turistka poznává, jak hluboce poznamenaní jsou lidé komunistickou propagandou. Výjimku tvoří jen křesťanky, scházející se v těch několika málo kostelích, které ještě slouží svému účelu. Jedině zde ještě je uchovávána úcta k dědictví po předcích, převládá soucítění, obětavost, bohabojnost. Anastasia dostala v Paříži za úkol navštívit básníka Borise Pasternaka, kterého sovětská moc donutila vzdát se Nobelovy ceny za literaturu. Jak se ale nepozorovaně vytratit na celý půlden? Štěstí jí přálo, ruské vzezření, skromné oblečení a dokonalá ruština pomohly nebudit nežádoucí zájem, vlakem se dostala do 17 km vzdáleného Peredělkina. I tak ale sem tam slyší otázky: "Odkud jste? Mluvíte tak spisovně. Kde jste koupila tu látku na sukni? Takovou jsem v obchodech nikde neviděla." Pasternak lhostejně převzal obálku s penězi za francouzské vydání románu Doktor Živago a mimo jiné říká: "O mou bezpečnost nemějte obavy, vše jsem svěřil do rukou Božích. Co se v zahraničí píše na mou obranu, je zbytečné. Tato publicita naopak ničí smysl mého díla, jímž je oslava života. Na čem opravdu záleží, je moje dílo a to, čím jsem já sám. Vše, co se o mně říká, nemá význam. Sovětský režim je založen na lži. Znivelizovali národ podle jeho spodiny. Vědomě vysušili každý pramen duchovního povznesení, správného úsudku a umění. Už nežijeme, plazíme se po břiše! Prosím, řekněte to tam u vás, na Západě. Řekněte, že stovky milionů lidí se dusí, že už nežijí." Dodává, že v současných podmínkách nemůže psát, i když ví, že má ještě co říct. Anastasia ho poslouchá se slzami v očích, lžička žluči stačí zkazit sud medu. Pasternak je ztrápený, při loučení pláče. Umírá v říjnu 1960, aniž dokončil připravovaný román. S přibývajícími dny v SSSR se Anastasji zmocňuje stupňovaná úzkost nad strašlivou porobou ruského lidu. V Moskvě je sice dost chrámů, ale zdá se, že se v nich před padesáti lety zastavil čas. Anastasia se utěšuje myšlenkou, že hrstka těch, kdo vzdor pronásledování a neslýchanému utrpení vytrvali, mají tak živou víru, že jejich oběť bezpochyby jednou vzklíčí a přinese ovoce věčné spásy pro Rusko i celý svět. - To je pozoruhodný detail: společný carům, starým ruským vlastencům, pravoslavným i bezbožníkům, bolševikům i jejich obětem, těm, co se přizpůsobili, i disidentům! Ať již jsou Rusové jakýchkoli politických názorů či víry, všichni bez rozdílu jsou po celá staletí přesvědčeni o světodějné úloze veliké Rusi, že Rusko prostě jednou musí přinést spásu celému světu! O tom - bez ohledu na francouzskou výchovu - ani Anastasia nijak nezapochybuje. Zájezd skončil. Anastasia pak v r. 1961 přijme místo tlumočnice na francouzské výstavě v Moskvě. Později, v r. 1964, v posledním roce Chruščovovy éry, získává zaměstnání na francouzské ambasádě v Moskvě. Pracuje tam až do r. 1977. To jí dává příležitost poznat zevrubněji žalostný život věřících v Rusku, ale zároveň poznat i mimořádné lidi, jež trvalé nebezpečí vykovalo do charakterové ryzosti, pravidelně se setkává s disidenty, prostředkuje propašování Solženicynových spisů na Západ. Nebojácně čelí snaze KGB vtáhnout ji do svých tenat; nebojácně, neboť oporou je jí víra v Boha. Je to velmi zajímavá kniha, přináší cenné svědectví, jehož hodnota se neztrácí ani poté, co co sovětská říše zla zanikla.