Eugene Ionesco se před jednadevadesáti lety, v listopadu 1909 narodil v Rumunsku, ale světovou slávu si získal v Paříži - od roku 1970 byl jedním z tzv. »třiceti nesmrtelných« členů Francouzské akademie. Je uznávaným klasikem v oblasti absurdního dramatu, velký úspěch měly inscenace her Nosorožec, Třeštění ve dvou, Král umírá, Plešatá zpěvačka, Židle, Hlad a žízeň.

Dramata jsou v podstatě metaforami o postupném odlidšťování člověka moderní doby, o vyprazdňování řeči, proměňující se v bezobsažné fráze a lichá konverzační klišé, o vykořeněnosti a neukotvenosti lidí, neznajících nic než přítomnou chvíli, okamžitý prožitek, bez cíle, bez naděje, bez toho přesahu, který teprve činí z bezduchého a manipulovatelného živočicha lidskou bytost. Vzpomínám si, jak mi v truchlivé komedii Nosorožec z roku 1959, česká premiéra se konala 1960, připadala groteskní podívaná na postavy, jež nejdříve vyděsí, když uvidí běžet nosorožce po ulici svého města, dosud tak bezpečného. Šokovaní protagonisté příběhu jsou ale svědky prapodivného úkazu: nosorožci na ulicích se začínají množit! Počáteční leknutí, pak strach a odpor se mění v zhnusení, když se zjistí, že ta obludná zvířata byli původně lidé, sousedé, přátelé - a z jakéhosi neznámého důvodu zaměnili svou lidskost za existenci nosorožce. A pozvolna, jeden za druhým, podléhají i ti, kteří zprvu vzdorovali. Za nepříliš dlouhou dobu město ovládli nosorožci.

Inu, povedená, snad trochu přehnaná taškařice. Jenže pak jsem to viděl ve svém městě na vlastní oči: naši republiku v 68. okupovali sovětští soudruzi - a z nedávných demokratů se překvapivě hbitě klubali normalizační nosorožci. Ionescova hra mi náhle připadala jako drama přímo věštecké. Byl jsem svědkem děsivého lámání charakterů, jež - zdá se mi - nese hořké ovoce ještě dnes, vždyť občané tohoto státu, už ve svobodných podmínkách, nedokáží nést odpovědnost za svou obec a ani se nedostaví k volbám, protože mají idiotský pocit, že svým hlasem nemohou nic ovlivnit. Slovo idiot pochází z řečtiny, původně znamenalo označení člověka, který se vyhýbá politice a stará se jen o své osobní záležitosti. Ale vraťme se k Ionescovi. Ionesco proti sovětské okupaci Československa veřejně protestoval, mj. články: Československo? Jediná země v Evropě, která si zaslouží nezávislost (z 11. listopadu 1968) a Od Prahy po Londýn samá hanba (z 14. dubna 1969). Tím si to ovšem u husákovských normalizátorů pokazil definitivně. Jeho hry z jevišť našich divadel zmizely, knihy se ocitly na indexu jako spousta jiných v tom zpustošeném čase. Komunistům se podařilo kontinuitu zpřetrhat, mladší lidé už o Ionescovi nejspíš ani nevědí.

Máme teď ale příležitost aspoň do dalších voleb, než se díky občanské lhostejnosti komunisté zase dostanou k moci, doplnit si, oč jsme byli připraveni. V roce 1970 Ionesco napsal Jeux de massacre - Vybíjenou, Macbeta - česky vyšlo letos, Voyage chez les Morts - Cestu k mrtvým (z r. 1980). A román Samotář z r. 1973.

Román začíná větou: "V pětatřiceti je nejvyšší čas vzdát se kariéry." Vyprávění se děje v první osobě a působí dojmem osobní zpovědi. Hrdinovi spadne do klína nečekané dědictví po strýčkovi z Ameriky, rázem se stává velkým boháčem. Okamžitě dává výpověď ze zaměstnání, což naplní šéfa i kolegy špatně skrývanou roztrpčenou závistí. To je uspokojivé. Velmi uspokojivé. Ale co dál? Náš hrdina si najme byt v lepší čtvrti, nechá si ho přepychově zařídit a kochá se nicneděláním. Je sám, bez ženy. Nějaký čas chodil s Juliette, ale rozešli se: "Napřed jsme se vzdali jeden druhému a potom jeden druhého," říká. Uvědomuje si, že vlastně nemá žádné přátele a koneckonců velmi málo známých. Ani žádné zvláštní koníčky. Ani žádné zvláštní tužby. Jeden den za druhým uplývá jakýmsi divným, mátožným způsobem. Kvůli najaté posluhovačce musí začít vstávat hned o ránu a vyrazit včas z domu, aby se vyhnul jejím otravným řečem. Tolik a tolik času věnuje osobní hygieně, tolik a tolik holení, dát si sklenku koňaku, a ještě jednu nebo dvě, pak je čas na malou procházku po ulicích v nejbližším okolí nového bydliště, potom je třeba zajít na oběd do blízké restaurace, ano, sem budu chodit pravidelně, na oběd, na večeři. A mezitím se procházet po ulici plné lidí spěchajících sem tam, do zaměstnání, z práce, k rodinám či kam. "Trošinku jsem se nudil. Všichni víme, že není nic smutnějšího než nedělní odpoledne. Mladé páry, kdy těhotná maminka před sebou tlačí dětský kočárek, zatímco kráčející mladý tatínek vede za ruku další ratolest, ve mně vzbuzovaly vražedné či sebevražedné úmysly. Ale po třetím nebo čtvrtém pivu mi už všecko připadalo komické, neřku-li legrační. Jakmile se setmělo, promenující rodinky vystřídali lidé či siluety méně skličující. Po dalších dvou pivech jsem byl už poměrně šťastný člověk." Čtenář sleduje tu pozvolna stále úchylnější samomluvu, nahlíží do depresívních stavů hrdiny, který by podle všeho měl být velice šťastný, ale místo toho propadá jakýmsi halucinacím, v nichž prožívá pouliční šarvátky a bitvy, až posléze to není jen přelud, ale skutečný terorismus navzájem bojujících gangů. Dramaticky se řítí katastrofické události, ale náš hrdina vším prochází nezasažen a filozofuje o smyslu bytí. Jenže - co tedy opravdu je smyslem našeho bytí, ha?