"Fejetony a sloupky jsem vybíral z těch, co jsem psal v letech 1990-2001 pro Literární noviny, Český rozhlas, Moravské noviny, Hosta, Lidové noviny a Mladou frontu Dnes," uvádí Jiří Kratochvil svou knihu Brno nostalgické i ironické. Fejeton je svým určením tradičně míněn jako víceméně zábavný novinářský žánr, který má za úkol na chvíli zaplašit chmury způsobené katastrofickým zobrazováním světa, jež je novinám vlastní. Vždyť: "Je-li v novinách řeč o domu, tedy se tam nepraví, že dům stojí, nýbrž že hoří nebo že se zřítil nebo je aspoň největší na světě nebo se vůbec nějakým mimořádným způsobem vyznamenal mezi všemi, co jich kde je. Číšník je napínavá osobnost, jež zabíjí svou milou, kasír prchá se svěřenými penězi, láska vede fatálně k tomu, aby se z Mostu legií skákalo do Vltavy, auto je nástroj sloužící rekordům, srážkám a přejíždění dítek či starých dam. Vše, co jest, jeví se v aspektu dramatickém a poněkud alarmujícím," výstižně konstatoval již Karel Čapek, po Nerudovi jeden z klasiků fejetonu. Třetím klasikem žánru se stal Ludvík Vaculík. Ten ovšem - sám pod tlakem patologického totalitního režimu - vtiskl fejetonu nové poslání a změnil i jeho tvar: Když spisovateli bylo odepřeno působení v novinách, našel si jiný způsob, jak říct co chtěl: fejeton předxeroxové éry se svým rozměrem dobře hodil k pokoutnímu opisování na psacím stroji; získal náplň politickou, jelikož svobodou a nezávislostí účinně vzdoroval unisonu komunistických propagandistů; a závažnost i prestiž si fejeton oné doby vydobyl i funkcí společenskou, když spojoval izolované jedince atomizované společnosti do družné paralelní polis. Vaculík nasadil laťku pro psaní fejetonů vysoko - v pevně stanoveném rozsahu dvou a půl strany strojopisu zazněla v odlehčeném stylu závažná informace, důvtipně ukrytá v kombinaci několika motivů, zdánlivě nesouvisejících, ale ústících zpravidla do vypointovaného závěru. Dosáhl v tom oboru takové virtuozity, že když byla v 90. letech vypsána každoroční soutěž Evropský fejeton, pořadatelé v něm Vaculíkovi rozmluvili účast a posadili ho raději do poroty, protože se báli, že všechny ceny by posbíral sám a soutěž tím zabil. Jiří Kratochvil je ale náš současný snad nejlepší prozaik, dnes už ověšený rozmanitými literárními cenami, a po přečtení jeho knihy mám zato, že je na nejlepší cestě stát se čtvrtým klasikem fejetonového žánru. "Fejetony a sloupky píši často příběhově," říká, "jsou to vlastně mé nejkratší povídky, povídkové črty. Malé recenze na »štatl« a na Bohuslava Fuchse jsou zas kříženci recenze a fejetonu." Kniha má tři části: Brno nostalgické, Brno ironické a pro třetí část si autor uštěpačně vypůjčil titul S městem za zády od svého antipoda, komunistického básnického propagandisty a morálně úhonného člověka Stanislava Kostky Neumanna. První text Kratochvilovy knihy tvoří zasněná úvaha o brněnských řekách Svratce a Svitavě; zacitujme si kousek: Na jedné straně temná řeka Svratka, jak ji známe i z Nezvalovy básně, a na druhé Svitava lišky Bystróšky, řeka ledňáčků a bílovických jezů, řeka plavící na jaře barevné květy a na podzim barevné listí. Kratochvil staví obě řeky do působivého kontrastu a nebrnká přitom na jediné lyrické struně: …všimněte si, brutální vraždy se v Brně odehrávají na březích Svratky či poblíž jejích vod, a to že Svratka vytéká z přehradní nádrže, ta její až příliš ochotná regulovatelnost, mluví o temné záludnosti živlu, který se pak nečekaně vyjeví jinde. Kratochvil má vyvinutý smysl pro magické, a vynalézavě ho ve svých textech využívá. Dalším oblíbeným prostředkem je hyperbola, básnická nadsázka; jen si ho poslechněte: Troufám si dokonce po chvilce rozhovoru s někým anebo soustředěného nahlížení do tváří poznat ty, kdo v Brně bydlí blíž Svitavě než Svratce, a odlišit je od těch, kdo bydlí blíž Svratce než Svitavě. A brněnské obyvatelstvo si podle tohoto klíče dělím na svratečné a svitavné. Slyšíte dobře, v Kratochvilovi je něco klukovského, že? Hraje si s řečí, vymýšlí roztomilé novotvary a někdy vás potměšile vemluví třeba i do grotesky, do absurdní historky, do něčeho temně tajemného, a klidně vás v tom nechá a obrátí list a vypráví třeba o sochaři Jánoši Kubíčkovi či básníku Klementu Bochořákovi nebo zapěje paján na dílo architekta Fuchse. S podivuhodnou lehkostí Kratochvil dokáže přeskočit z žertíku do vážnosti a závažnosti či z poetičnosti do hrůznosti - např. když v přemítání o brněnských pověstech a povídačkách se zmiňuje o komsi, kdo koupil maso z nucené porážky a doma pak v kabele našel do novin zabalenou lidskou hlavu. Jeho řeč je - snad s výjimkou toho poněkud koktavého titulu: Brnono stalgické iironické - obrazná a přesná. … nechtělo se mi z Brna. To město zaseklo do mě drápky a drželo si mě… Je to láskyplná a mnohotvárná kniha o Brnu a jeho lidech, ale není jenom pro Brňáky, i když ti možná nejvíc ocení, že autor neodjel osobním vlakem, nýbrž córákem.