Stalo se zvykem vydávat Židovskou ročenku spíše k občanskému Novému roku než k Roš ha-šana, a tak se na ni podíváme teprve nyní. Po třech šabatových modlitbách v překladu Karola Efraima Sidona následují dvě kapitoly z jeho připravované knihy Lidský rozměr. První kapitola Osobnost rav Kuka rozebírá úvahu prvního aškenázského rabína v Erec Jisrael Avrahama Jicchaka Kuka, který žil v letech 1865-1935. Sidon o něm říká, že to byl nejvýraznější myslitel náboženského sionismu od jeho počátků do současnosti, a to myslím už něco znamená.

Rozebírá se tu myšlenka, že spor o obnovení židovské suverenity v Erec Jisrael je svou podstatou sporem o povaze a funkci zla v tomto světě. To mě překvapilo, protože z takového úhlu pohledu jsem o té věci nikdy neuvažoval. Argumentace je vedena následovně: Při zakládání a pak i v existenci samostatného židovského státu hráli roli židovští hříšníci, pošej jisrael, tj. lidé, kteří se odvrátili od náboženství k záležitostem světským. Sekulární sionisty je z náboženského hlediska nezbytné do této kategorie nepochybně zahrnout, neboť profanace všeho svatého je jejich dílem. Byli to ovšem zejména oni, kdo se nejvíc zasloužili o založení a existenci státu Izrael. Jak tedy zbožní myslitelé, přesvědčení, že založení státu Izrael bylo jedním z rozhodujících momentů procesu vykoupení, jak se mají vypořádat s pozitivní rolí hříšníků - a tedy zla - v tomto aktu? Ostatně už samotná idea, že vykoupení přichází postupně, je výsledkem nepřehlédnutelné účasti hříšníků. - Velice mě zaujala tato myšlenková konstrukce: Člověk je bytostí s dvojí přirozeností, v lidské duši se spolu potýkají dva protikladné sklony. Jeden chce páchat zlo a druhý nabádá k dobrým skutkům - jecer hara a jecer hatov. Lidská rozporuplnost, ale i velikost spočívá v konfrontaci jeho božské a animální duše, jediná možnost smíru se jeví v podmanění animální duše božskou, a to formou násilného přinucení. Hospodina máme milovat dobrým sklonem i zlým sklonem. Z toho pro rav Kuka plyne, že máme zachránit všechna přirozená lidská nadání, jejichž původ je v animální duši, a podřídit je tomu, co je svaté, aby bylo dosaženo jednoty protikladů, toho vytouženého cíle - všeobecného sjednocení lva s beránkem. Zlo totiž působí jako kvas, který nás vyvádí ze strnulosti, jsme nuceni hledat cesty nápravy nás samých a světa, což je cílem obrácení. Všecko nové v životě a všechny otázky, převracející pořádky světa, jsou tu pro jeho zlepšení a jsou i cestami tešuva, pokání vedoucího ke sebezdokonalení. Tak jako víno není myslitelné bez kvasnic, není svět myslitelný bez hříšníků.

A tak jako kvasnice víno zkvasí, tak hrubá vůle hříšníků způsobuje trvání a přístup k bohatství světa všem lidem průměrným a spravedlivým. Když je kvasinek málo a víno stojí bez svého kvasu, musí se zkazit a zkysne. Podstatná síla, obsažená ve vzpouře, nás může povzbuzovat k hledání nových cest. Jsou nesmírně cenné věci, které se nemohou projevit jinak než v nedostatečné podobě, a nám nezbývá než si vážit nedostatečností, jelikož nás učí o dobrém důvodu, který to všechno způsobil. Dokonalost stvoření spočívá v jeho nedokonalosti, jak je to také řečeno v knize Kohelet. Rav Kuka zastává názor, že zlo plní ve světě přechodný úkol, a tento úkol spočívá v udržování světa. Na tuto novou knihu vrchního rabína Karola Efraima Sidona jsem opravdu velmi zvědav; ona ta rabínská moudrost, řekl bych, není obohacující jenom pro Židy. Konec konců - jak si teď zaraženě uvědomuji - celá tahle rabínská úvaha mi silně připomíná dvacáté první kázání ze Semene slova božího, které katolický kněz Jan Kleklar přednesl ve svém kostele Anno Domini 1701 nebo 1702. Inu, kdo to řekl, že "nic nového pod sluncem"? (Moje žena pravila: "Co se divíš? Nevycházejí snad oba ze slova božího?")

Ročenka, jako obvykle, obsahuje rovněž memoárové texty a deníkové záznamy, nejen z naší země, ale i z Rumunska - a ty jsou snad ještě zajímavější! Dále jsou zde ukázky z beletrie: dosud neotištěná groteskní povídka Arnošta Goldflama, povídka Svatý drak od Herlinga-Grudzinského, vycházející ze skutečné události, kdy v italské vesnici San Nicandro většina obyvatel přestoupila na judaismus a po druhé světové válce se usídlila v Izraeli, ukázka z nedokončeného románu Iliova sobota od Eugena Lucy, přední osobnosti izraelské literatury psané rumunsky, a rovněž znamenitá povídka Kibicové a ufňukanci ze stejnojmenné knihy amerického spisovatele a dramatika Stanleyho Lawrence Elkina. Poezie je tentokráte zastoupena baladami a sonety Tomáše Ungara. Matematik, fyzik, fotograf a básník vystudoval v Praze jadernou fyziku, po sovětské okupaci odešel s rodiči do Švýcarska a odtud do Izraele, kde získal doktorát z teoretické fyziky, přednášel na univerzitě v Tel Avivu a později tam založil počítačovou laboratoř, které dnes nese jeho jméno. Po těžké nemoci roku 1997 zemřel. U nás ještě za jeho života vyšla v roce 1997 pod pseudonymem Čan pouze máchovsky laděná básnická skladba Červen. Večer z Ungarovy/Čanovy poezie připravil ve svém Krytovém divadle Radim Vašinka, ukázky ze sonetů přineslo květnové číslo Roš chodeš v roce 2001. V jednom ze sonetů básník promlouvá o světě, který nám někdo ustavičně rozděluje na bílý a černý, na nevěrný a věrný, na bohatý a chudý, na ženy a muže, dělí ho barvou kůže, dělí ho kulkou a mávnutím ruky. A chce se mi říct se závěrečnými verši sonetu: možná že tyhle meze by chtěly trochu hloží / krtka a skřivánka a soustrast boží.