WALTARIHO KRVAVÁ LÁZEŇ © Jaroslav Blažke, 8.9.2002 Mika Waltari: Krvavá lázeň. Dobrodružství poutníka Mikaela v křesťanských zemích. Překl. Markéta Hejkalová, Hejkal, Havlíčkův Brod 2002. Doporučená cena 298 Kč Zajímá mě, jak se na lidech projevuje prostředí, z něhož vzešli. Finský spisovatel Mika Waltari pocházel z rodiny luteránského pastora a na jeho literární tvorbě to poznáš. Náboženství hraje v lidských osudech výraznou roli, Waltariho hrdinové při hledání boží přízně zpravidla procházejí rozmanitými, nezřídka bolestnými zkušenostmi. Dalším atributem Waltariho příběhů je člověk osamocený; hrdina vytržen z přirozeného prostředí musí bojovat o holé přežití, dosahuje závratného vzestupu, jen aby vzápětí upadal do potupy a poznal chuť zoufalství. Waltarimu tatínek zemřel záhy - pětiletý chlapec nesl ztrátu těžce, přestože opuštěn nebyl, vyrůstal s matkou a dvěma bratry, často pobýval u příbuzných a známých. Typickým hrdinou jeho románů je pak mladík, vystavený nutnosti čelit cizímu světu vlastními silami. Nechci zde rozvíjet úvahy, jak důležitá je úplná rodina, nicméně pozorováním i četbou psychologických studií jsem si potvrdil, že přítomnost otce během dospívání je pro vyvážený duševní vývoj každého kluka ještě mnohem podstatnější, než jsem se po celý život domníval. A ještě něco mají Waltariho romány společné: obraz historické křivdy. Finsko je malá země. V roce 1918 rodina musela utéct před rudými z Helsink na venkov. Desetiletý hoch události silně prožíval a nemohl nevidět, že bez ohledu na ideologickou příslušnost, na vinu či nevinnost, na boje doplácejí vždycky ti slabší - chudí a bezbranní. Waltari, ovlivněn rodinnou tradicí, začal studovat teologii, pak přešel na obor historie náboženství na filozofické fakultě; ač luterán, měl k Lutherovi kritický vztah právě proto, že náboženským rozkolem způsobil prostým lidem v Evropě tolik utrpení. V historických románech spisovatel projevuje velké pochopení pro katolicismus a - překvapivě - i pro islám. Teroristické metastáze islámského radikalismu dnes povzbuzují sklon k zjednodušenému vidění, ne-li k totální odmítavosti; Waltariho úhel pohledu zevnitř islámské společnosti tak může přitahovat čtenáře, kteří chtějí vědět a rozumět. V roce 1939 Sovětský svaz Finsko napadl, aby dobyl území, které měl za potřebné k obraně Leningradu. S tím se ale Sověti nespokojovali a Finové museli opět bojovat za národní nezávislost - za druhé světové války, v tzv. pokračovací válce, dokonce účelově jako spojenci Němců. Waltari v té době pracuje pro finskou rozvědku, píše knihu o sovětské anexi pobaltských republik a knihu Ve stínu sovětské špionáže. Po válce si Finsko sice udrželo formální nezávislost, ale po neúspěšném komunistickém puči bylo odsouzeno žít aspoň pod sovětskou patronací. Odtud asi pramení Waltariho historická skepse, vedoucí k líčení dějin jako řetězce nespravedlností a nepotrestaných křivd, nebezpečí ideologických vábniček a vražedných projevů náboženského fanatismu. Román Egypťan Sinuhet, z roku 1945, zajistil Waltarimu světovou slávu (u nás vyšel s dvacetiletým zpožděním a komunistické cenzuře unikl jistě jen nedopatřením - inu, tyrarnie zmírňovaná šlendriánem!). Nerad čtu tlusté romány, ale u Sinuheta mi přišlo líto, když skončil. Dlouho jsem měl za pravdu, co jsem kdesi vyčetl: že Waltari je autorem jediného opravdu dobrého románu, Sinuheta. Teď jsem přečetl první část dvoudílného příběhu finského mladíka Mikaela a už se těším na druhou. Zdá se mi ještě lepší než znamenitý Sinuhet! Román Krvavá lázeň Waltari vydal v roce 1948. Odehrává se v první polovině 16. století. Mikael jediný z celé rodiny přežil masakr, když Dánové válčili se Švédy o nadvládu nad Finskem. Hocha se ujala bylinkářka Pirjo, která s církevním schválením léčila lidi ve svém okolí až do chvíle, než ji jako čarodějnici zabili. Předtím ještě však moudrá Pirjo Mikaela vybavila na cestu do světa nejen užitečnými věcmi, ale i dobrými radami: "Varovala mě také, abych si dal pozor na loupežníky na cestách a zloděje v hostincích, a vtloukala mi do hlavy, že versta navíc je lepší než jedna nebezpečná píď a že v nebezpečí jsou rychlé nohy jistějším prostředkem k záchraně než ten nejostřejší meč." Mikael s přítelem, silákem Anttim, který mu několikrát zachránil život, pak procestuje skoro celou Evropu rozvichřenou jednak politickými boji, jednak náboženskými válkami, ostatně až příliš často rovněž motivovanými touhou po cizím majetku. Mikaelova dobrodružství, radosti i útrapy se odehrávají v nejrozmanitějších prostředích: po skandinávské válce jsou to studia na pařížské Sorbonně, v Německu se pak odvíjí jímavý příběh čisté a upřímné lásky k ženě, kterou mu inkvizice v čarodějnickém procesu dá upálit na hranici, účast v selských bouřích pod praporem Tomáše Münstera, dobývání a následující osmidenní zběsilé rabování Říma, intriky u španělského královského dvora a mnohé jiné. Vedle bohaté přehlídky charakterů románových postav vystupují v ději historické osobnosti, od slavného lékaře Paracelsa přes Luthera až po papeže. Waltari však píše víc než jen pikareskní román plný dějových zvratů. Opírá se o zevrubnou znalost dějin a je faktograficky spolehlivý. Připočtu-li humor a vtip, jímž Waltari vyprávění odlehčuje, mám tento román za nejzdařilejší, co jsem od něj zatím četl.