HELENA HAVLÍČKOVÁ: DĚDICTVÍ © Jaroslav Blažke, 1.12.2002 Helena Havlíčková: Dědictví. Kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu 1948-1989. Votobia + Poznání, Olomouc 2002 Mám před sebou mimořádnou knihu - obsáhlou zprávu Heleny Havlíčkové o věřících pronásledovaných komunistickým režimem. Dílo rozvrhla na část nazvanou Úděl nežádoucích a na část Události a lidé, tu pak člení chronologicky na První poválečná léta, Po únorovém puči, Teror, Naděje, Temno, Svítání a Svoboda. Stručné historické přehledy usnadňují orientaci v událostech mladým, kteří to nezažili, i těm, kdo žijí v zahraničí. V předmluvě se autorka představuje: Nejsem spisovatelka, ale od okamžiku, kdy jsem poznala rozsah perzekuce, který během komunistické diktatury postihl církev a její věrné, nepřestávaly mne znepokojovat dvě otázky: "Jak je možné, že jsem o této skutečnosti nic nevěděla?" "Jak je možné, že se tato ideologie mohla ujmout v zemi s tisíciletou křesťanskou kulturou?" Za přispění svého muže a syna Michala osm let hledala odpověď, sbírala písemné doklady, pečlivě zpracovávala vyprávění nahrávaná na magnetofon, doplňovala potřebnou dokumentaci. Matka čtyř dětí žijící od r. 1971 v exilu ve Francii, od r. 1978 občanka Francouzské republiky. K odchodu z vlasti se s manželem rozhodli z oprávněné obavy před normalizační čistkou. A teprve ve Francii poznala, co znamená život v církvi - nejprve zásluhou Katolické misie s její nezištnou pomocí emigrantům. Sama pak organizovala pomoc pronásledovaným věřícím v Československu za účinné pomoci francouzských přátel prostřednictvím skupiny Famille-Rodina. Po devět let posílali balíčky i náboženskou literaturu. Knihu Dědictví uvádí rozhovor s knězem básníkem, otcem Jindřichem Jenáčkem, uskutečněný na jaře 1986. V roce 1949 byl mladý, osmadvacetiletý a měl úspěch při práci s mládeží. Tím se ovšem stal trnem v oku komunistům, jejichž cílem bylo církev zlikvidovat. Přišlo zatčení, vyšetřování nemělo jiný účel, než přimět obviněné k podpisu předem připraveného absurdního přiznání. Oběť měla ruce svázané, oči zavázané, nohy položeny na druhé židli. Rány padaly ze všech stran. Metody mučení byly obohaceny sovětskými a nacistickými zkušenostmi, zdokonaleny o používání farmak ochromujících vůli. Otec Jenáček vydržel sedm měsíců, někteří jedinci vytrvali přes rok. Ale výsledek býval obdobný. Nespravedlivý rozsudek na základě vylhaného obvinění, soustavné mučení a ponižování lidské důstojnosti, otrocká práce a kruté tresty za každý projev víry vyžadovaly na křesťanech mimořádnou sílu charakteru, když nechtěli na nenávist odpovídat rovněž nenávistí: // Pálí tě dlaně? / nemysli na ně / a u železných vrat že stojí holínky / procházejí se samopaly? / no tak nemysli na ně / přijde čas / nebude o nich zmínky / svoboda vrchovatá vystřídá zestárlé žaly / zatím se směješ / ostnatým záclonám na oknech nesvobody / nůžkami vlaštovek vesele stříháš ty krajky / klidně si pod oblak pluješ / vojáček s puškou na tebe muškou / dívá se a nic nevidí / takové hloupými lžemi zverbované dítě / Já předu dál svých radostí sítě / a po ptácích volných / pozdravy bez cenzur posílám domů // Jenáčkovy verše odolaly konfiskacím díky paměti přátel; a "Popelka Nazaretská" od Václava Renče byla mezi vězni tak oblíbená, že se rozšířila po všech věznicích. Básníkovu synovi se dokonce podařilo zaznamenat ji dřív, než se otec vrátil z vězení domů. Nebyla to maličkost! "Popelka Nazaretská" má 291 slok a skládá se z 1600 veršů! Dědictví líčí mnoho životních příběhů i událostí - zaznamenána je mj. justiční vražda Milady Horákové, zločin v Babicích, vylíčení čihošťského zázraku a umučení faráře Toufara, burcující informace o dodnes neobjasněné bestiální vraždě tajně svěceného kněze Přemysla Coufala; čtenář je pohnut neokázalým hrdinstvím Jana Krumpholce, ve dvaadvaceti odsouzenému k patnácti letům žaláře a nucených prací za velezradu a špionáž, a pak ještě v padesáti na tři roky za šíření náboženské literatury; s úctou a obdivem se člověk musí sklonit nad pevností a odvahou Mečislava Razíka, sestry Edity, manželů Petruchových, Františka Fráni, zvaného Tíšek, a nesčíslných dalších, kněží i laiků, mužů i žen, lidí známých i těch, jejichž jména do veřejnosti nepronikla. Přesvědčivě se ukazuje, jakou hodnotou je soudržná rodina, jakou může být hradbou a svátostí. Nahlížíme, jak cenné zázemí tvořila i osobnosti tak silné a fascinující, jakou byla profesorka Růžena Vacková, přednášející spoluvězeňkyním, jako kdyby byly posluchačkami na vysoké škole: Pravé umění poznáš od kýče podle toho, že má "jiskru" tvůrčího poznávání, slaďuje v duši pravdu, dobro a krásu a přibližuje nás okamžiku, kdy se tyto spojí v nejvyšší bytí, v lásku. Platnost těch slov si uvědomíš i v závěru knihy při líčení tvůrčího aktu odlévání bronzu v dílně velehradského sochaře Otmara Olivy. Ne všichni věřící měli tolik houževnatosti a statečnosti jako manželé Vlčkovi, Josef Adámek, Augustin Navrátil, jejich ženy a rodiny, jako jeden z nejryzejších lidí, které znám, František Lízna; někdo víru raději skrýval, aby neohrozil sebe i své blízké, jiní opět se odevzdali Bohu a nedali sebou manipulovat vůbec, ale všichni pro svou víru, ač bez viny, prožívali tísnivou trýzeň. Bolestně pociťuji, že pro nedostatek prostoru je nemohu ani slůvkem připomenout, vždyť všichni osvědčili s věrností Bohu ty nejvyšší lidské kvality. V čem je ve srovnání s obdobnými publikacemi kniha Heleny Havlíčkové mimořádná? Na bezmála pěti stech stránkách vyrůstá před čtenářem celistvý obraz neobyčejné působivosti. Nejde jen o osudy jednotlivců, nejde o pouhý výčet faktů nebo statistiky. Nad křivdami a tragédiemi, nad záznamy hrdinství a nezištné obětavosti, nad mozaikou lidských příběhů - a někdy až nesmírně bolestných - klene se jako duha po bouři to, co je všechny spojuje, sjednocuje, co je jejich společným jmenovatelem podivuhodně pozitivním, povznášejícím a očistným. Kritické připomínky by byly malicherné, zanikají ve světle toho, že kniha proměňuje svědectví v radostné poselství Naděje.