ŠPANĚLSKÝ ZPĚVNÍK Z UPPSALY © Jaroslav Blažke, 4.2.2003 Zpěvník z Uppsaly. Čtyřiapadesát písní ze Španělska 16. století. Španělské, katalánské a galicijské texty přeložil Miloslav Uličný, který je též autorem doslovu a ediční poznámky. Vydal Ivo Železný, Praha 2002. Nejen osudy lidí, ale i osudy knih bývají někdy dosti dobrodružné. Např. Sázavské evangelium, jehož spoluautorem v 11. století byl opat sázavského kláštera sv. Prokop, po staletích Karel IV. věnoval slovanskému klášteru v Emauzích; po jeho vydrancování husity se vzácná kniha dostala do ciziny a od r. 1574 sloužila v remešské katedrále jako evangelium, na něž skládali korunovační přísahu všichni francouzští králové až do revoluce. Kniha, o níž dnes chci hovořit, má osudy rovněž pohnuté. Je to tisk vydaný v Benátkách roku 1556, ztracený a posléze nazvaný Zpěvník z Uppsaly. Tato unikátní sbírka písní se za třicetileté války stala při rabování Prahy válečnou kořistí, darem ji obdržel švédský král Gustav Adolf a nakonec skončila v uppsalské univerzitní knihovně. Obsahuje 54 španělských písní ze 16. století. Pozdější velvyslanec španělské královny ve Švédsku Rafael Mitjana y Gordon o svém objevu z roku 1908 píše: Při jedné z návštěv v univerzitní knihovně v Uppsale jsem měl výjimečné štěstí, když jsem narazil na velmi vzácný svazek španělské hudby, který až dosud unikal pozornosti badatelů a pátrání i nejpilnějších bibliografů. Tato sbírka popěvků, již jsem si dovolil nazvat Zpěvník z Uppsaly, si podle mého zaslouží podrobný a přesný popis, neboť pravděpodobně, ale spíše určitě, jde o unikátní výtisk (neexistuje totiž zcela jistě ve velkých knihovnách v Paříži, Vídni, Mnichově, Berlíně, Londýně ani v Madridu), a dále proto, že tato zatím nejstarší nám známá tištěná sbírka obsahuje nepochybně výkvět španělské světské hudby. Zpěvník sestává z notových zápisů většinou doprovázených texty v kastilštině, pouze dva texty jsou v katalánštině a dva galicijsko-portugalské. V námětech písní převažuje tematika milostná. Kupodivu ale v Hispánii láska zřejmě nepřináší moc štěstí, trápí se touhou dívky, mučí se jinoši: Na tu nemoc zahynu, pěje nešťastný milovník; Já zmírám, jak hořce toužím, vzlyká druhý; Ten, koho zde vidíte, nejsem já; stín jsem, živá mrtvola, kvílí třetí, avšak sedmnáctý ho překonává tvrzením, že on už je jen pouhým stínem mrtvého. Vášnivé obvinění Srdce ukradlas mi. / Co jsem udělal? / Co tím získala jsi? // ale později vystřídá stesk vdané ženy - Živého muže mám / mrtvého těla; / vzhůru je, růže má, / že spí jen dělá. // Není potom divu, když v písni 23. zve k sobě domů jakéhosi blíže neurčeného muže a ujišťuje, že manžel se určitě z cest ani zítra ještě nevrátí. Někdy zavládne tón rozmarný, nicméně stesky a hořekování mají převahu. Říká se o mně ve vsi, / že chlapce vodívám na krátké pentli. / Prý všude chlapce mám, říká se tady; kéž na těch řečech je maličko pravdy! Dvanáct textů předposledního oddílu jsou písně vánoční. Jejich ráz se od našich koled leckdy dost liší, a tím mohou být pro českého čtenáře zvláště objevné: Já jsem snědá, černovlasá, / já mám tmavou, snědou pleť. / Černý, když se to tak vezme, / přived hřích na lidské plémě; / ale není hříchu ve mně, / ani nikdy nebude. / Růže bez trní jsem, rosa / jitřní, praví Šalamoun sám: / nigra sum sed formosa; / zpěvů o mně přibude. / Já jsem ten keř, který hoří / plamenem, aniž kdy shoří, ani žár, jenž jiné zmoří, / netkne se mě záhubně. // Zajímavé je prolínání ducha křesťanského Španělska se světem arabsko-musulmanským. Jednoznačně křesťanské jsou koledy, ale u milostné tematiky už je znát vlivy orientální, např. vyústění nešťastné lásky do sebevraždy pro křesťana zajisté není přípustné; stejně tak v písni 31.: Jdeš-li se koupat, Janinko, / do které lázně, řekni mi. / Když si to necháš pro sebe, / tak budu vzdychat pro tebe, / až se mnou začneš soucit mít. / Do které lázně, řekni! // Ptá-li se mladík dívky, do které lázně má namířeno, nepochybně šlo o prostředí mohamedánské, neboť křesťané v té době si na veřejné lázně zase tolik nepotrpěli, natož aby měli na výběr mezi větším počtem lázní! Arabskému světu mnohdy nasvědčuje i použitá symbolika, příznačný je třeba obraz luny. Kromě vynikajícího sborníku Láska v písních z celého světa uspořádaného Jaroslavem Seifertem pro vydavatelství Družstevní práce v roce 1940 - ta antologie by si zasloužila nového vydání! - nemáme, myslím, reprezentativní výbor španělské lidové písně. O to záslužnější je práce Miloslava Uličného, jemuž vděčíme i za vynikající překlad španělského eposu Píseň o Cidovi, že k nám tuto poezii uvádí. A navíc - na rozdíl od Seifertova sborníku - v přímých překladech z originálů, bez prostředkování těch "hlavních" světových jazyků. V zrcadlovém vydání textů si čtenář může překlad hned porovnávat s původním zněním. Škoda jen, že tato publikace neobsahuje též notové záznamy; melodie k písním přece neoddělitelně patří!