JOSEF ZVĚŘINA: VZDOR DUCHA © Jaroslav Blažke, 4.2.2003 Josef Zvěřina: Vzdor ducha. Vydalo Kolegium Zvon v nakladatelství Vyšehrad, Praha 2002 Nevím, co bych řekl lepšího, než citovat z úvodu Oty Mádra: "Tento soubor příležitostných textů Josefa Zvěřiny vyzařuje základní charakterový rys autora Teologie Agapé: lásku, která není bez páteře. Mnoho světských lidí přitahovala u Josefa zvláštní syntéza: povaha bezelstně laskavého člověka, někdy až šprýmaře, který se však netajil svým bytostným povoláním rytíře absolutní lásky. Byl naplno mužem Druhého vatikánského koncilu, jeho dynamiky, jeho pozvání dnešního člověka do společenství s Kristem. Bytostné zakořenění v Bohu a v církvi mu však přitom umožňovalo prokazovat celým svým životním stylem, že nepatří ke třtinám ohýbaným právě vanoucími větry." Mádrova metafora vanoucích větrů mi přijde až příliš eufemistická, když si vzpomenu na surovost nátlaku, jemuž Zvěřina musel v životě čelit: Za války ho nacisté kvůli "protiněmeckému postoji" internovali, ale zvůle komunistického režimu byla horší - roku 1950 ho odvedli ne snad jenom do základní vojenské služby, ale k trestním pracovním jednotkám, tzv. "pétépákům", a propustili ho po roce teprve pro vážné zranění při kácení lesa; vzápětí ho však zatkli a jako agenta Vatikánu s absurdním obviněním ze špionáže a velezrady odsoudili na 22 let. Leckterého silného chlapa zlomilo mnohem méně! (Mádrovi ovšem s jeho rozsudkem na doživotí budiž odpuštěno, připadá-li mu pouhých 22 let jako vanoucí větřík, že.) Nezastrašen podmínečným propuštěním Josef Zvěřina po čtrnácti rocích žalářování - směl pracovat jako topič a údržbář, prodavač a skladištní dělník, či později dokonce jako kustod depozitáře NG - stává se šéfredaktorem teologického časopisu Via, jehož koncepci promýšlel již ve vězení, spoluzakládá Dílo koncilové obnovy, prohlášené komunistickými "normalizátory" za kontrarevoluční organizaci. Nejenže patřil k prvním signatářům Charty 77, ale významně se podílel na její duchovní náplni, pracoval v redakční radě samizdatových Lidových novin. Čestný doktorát z teologie mu byl udělen univerzitou v Tübingen dva roky před smrtí. Až v roce 1990 byl jmenován čestným děkanem Teologické fakulty Karlovy univerzity. Výběr z dopisů a kratších zamyšlení doktora Zvěřiny uspořádala Jolana Poláková. Snad se mi to jen zdá, že dnes upadá umění psát dopisy, ale rozhodně jsem se už dlouho nesetkal s tak vytříbeným a noblesním epistolárním projevem, jaký nacházím v této útlé knížečce s titulem Vzdor ducha. První texty z konce 70. let reagují na kritické ohlasy v církvi týkající se Charty 77. Vysvětlují, že Charta "nechtěla být a nebyla aktem politickým, nýbrž mravním. A to je rovina poněkud jiná," píše Zvěřina. "Tu se neptáme po vhodnosti, nýbrž po odpovědnosti, ne po výsledcích, ale po pravdě. Zvláště křesťan musí takto hodnotit. Měřítky ne lidskými, ale těmi, kterým nás naučil Kristus. Kdyby se lidé řídili úspěšností, nebyl by skončil na kříži." Argumentaci Zvěřina opírá o citace z evangelií a pokračuje s velkou naléhavostí: "- ale co ti druzí? Budou zase jen stát statečně vedle a kritizovat? Co udělají ti moudří? Ono mlčení je někdy podpora nepřítele… Jsou hříchy z opomenutí. A nevěřím, že by nešlo dělat nic než se modlit…" Zvěřina samozřejmě nebrojí proti modlitbě, ale proti tomu, aby se modlitba stala člověku zástěrkou lenosti nebo zbabělosti. To platí stále. "Jan Pavel II. prohlásil, že biskup, který nemá účast na veřejném životě, je strašákem v poli." Zvěřina se vyhýbá kritizování, úzkostně hledá osobní odpovědnost. Jak jednat v situaci, kam Bůh člověka postavil? Například hlubokou analýzou problému poslušnosti kněze je dopis kardinálu Tomáškovi. Promlouvá ke svému biskupovi s nepředstíranou úctou a srozumívající láskou, zároveň ale s pevnou silou do hloubky promýšleného stanoviska připomíná, že podřízenost autoritě nemůže být pokřivenou pokorou, lacinou duchovní leností a nedostatkem osobní odpovědnosti. Kněz se nemůže vyvázat z všeobecné povinnosti Církve hájit lidskou důstojnost a lidská práva, ani když vedoucí církví mlčí, a ještě spíše než laikové musí být hotov nést břemeno kříže pronásledování za spravedlnost. V polemice Zvěřina umí vystihnout skryté jádro problému, je nevšedně vynalézavý ve formulaci argumentů, jež ustavičně uvádí v soulad s Božím slovem, je vtipný, aniž by snižoval důstojnost názorového protivníka. Výjimkou je pouze list z r. 1986 adresovaný katolickým poslancům České národní rady, protest proti návrhu zákona o umělém přerušení těhotenství a jeho zdůvodnění ministrem zdravotnictví Prokopcem. Zvěřinovo demaskování tohoto návrhu masového vraždění, vydávaného za společenský pokrok a příspěvek k individuální svobodě, je zdrcujícím útokem proti takovému pokrytectví. Jasná slova mají svou sílu i při dnešních kamuflážích a slovních ekvilibristikách bojovníků za rozmělňování zákona o rodině kvůli jakémusi prospěchu všelijakých svobod sexuálních. Texty této knížky jsou i dnes spolehlivým vodítkem, chceme-li nacházet poctivá stanoviska k aktuálním problémům veřejného života. Jsme-li ovšem ochotni jít až k osobní oběti. Ostatně mějme na paměti: Jsou i hříchy z opomenutí.