André Maurois v Dějinách Anglie o puritanismu píše: "Jeho Bůh není Bohem evangelia, který obětoval svůj život za všechny lidi. Je to Bůh hrozný a žárlivý, který spasí jenom vyvolené." /Puritáni/ "věřili, že jsou nový lid boží, povolaný k vyhlazení Amalechitů u dvora. Žili v jakémsi kolektivismu, pochmurném, ale často vznešeném. Zatracovali divadlo, děsili se hříchu, hlavně smilstva, strojili se prostě, dobrovolně se oblékali do šatů, které již dávno vyšly z módy, a nosili krátké vlasy ... zkrátka byli smutní, počestní, nesnesitelní a silní." Tento puritanismus je historickým zázemím náboženského hororu Vyznání ospravedlněného hříšníka sepsaného na počátku 19. století Jamesem Hoggem, současníkem Waltera Scotta. Hoggovo vyprávění mi připadá archaické a velmi skotské, předmluva André Gida pak avantgardně francouzská.

Některé předmluvy jsou tak znamenitě napsané, že čtenář už ani následující román nemusí číst; Gide knihu chválí vynalézavě a s nadšením, jaké nedokážu tak docela sdílet. Kniha sestává ze dvou částí: z vyprávění vydavatele a ze soukromých pamětí hříšníka. To býval tehdy poměrně oblíbený spisovatelský trik - předstírat nález dokumentárního zápisu, který vydavatel pouze komentuje, ale za jehož obsah vlastně neručí a distancuje se od něj. V té první části je čtenář jakoby objektivně seznámen se strašlivými ději, jejichž průběh svědkové pozorovali a o nichž jsou zachovány důkazy; pak teprve přicházejí na řadu zápisky pachatele hrůzných činů - je to svého druhu zpověď, v níž se vyznává z úkladů a vražd, osvětluje motivaci ošklivých skutků, jež má na svědomí, a podrobně vypráví o tajemném příteli, obdařeném nadpřirozenou mocí, v jehož vleku se řítí do mravní zkázy. I méně bystrému čtenáři se podaří - na rozdíl od románových postav - skoro ihned rozpoznat, že tajemný přítel je ďábel-našeptavač, matoucí své okolí schopností brát na sebe vzezření různých osob a zdánlivě zbožnými řečmi překrucovat křesťanské zásady v jejich pravý opak. Autora předmluvy okouzluje zejména to, že je nesnadno rozpoznat, do jaké míry je existence ďábla reálnou součástí příběhu či zda je pouhým chorobným projevem pokřivené hříšníkovy duše. Gide sice ďábla považuje za výmysl, stejně jako samotného Boha, ale personifikace démona v Hoggově knize je pro něj "jednou z nejgeniálnějších, která byla kdy vymyšlena, neboť síla, která ho uvádí do pohybu, je vždy psychologické povahy", neboť "jedná se o zvnějšněný vývoj našich vlastních tužeb, naší pýchy, našich nejtajnějších myšlenek." Také se mu zamlouvá, že Hoggova kniha je jakousi temnou před-surrealistickou fantasmagorií.

Celá tato dvojím způsobem vyprávěná vražednická historie vyslovuje příkrý odsudek nad náboženským fanatismem či spíše sektářským šílenstvím vyznávajícím učení o predestinaci, že totiž existují lidé Bohem vyvolení jako nástroj k vyhlazení nepřátel Božích z povrchu země a těmto božím bojovníkům že jsou předem a navěky odpuštěny všechny hříchy, jichž se kdy dopustí při vymycování hříchu a hříšníků. Náš takto ospravedlněný hříšník je štěstím bez sebe, když ho pastor prohlásí za vyvoleného k věčné spáse - "Plakal jsem radostí, že jsem byl takto ujištěn o svém osvobození od všech hříchů a od nemožnosti toho, že bych kdy odpadl od svého nového stavu" - a rozechvěle naslouchá vznešeným slovům zasvěcení: "Pane, poroučím ho do Tvých rukou tak, jako vojevůdce vkládá meč, s nímž má zahubit své nepřátele, do ruky svého vladaře. Kéž se v Tvé ruce stane dvousečnou zbraní a oštěpem vycházejícím z Tvých úst, aby ničil, drtil a vyvracel a kéž nepřátelé Tvé církve před ním padají a jsou jako hnůj, který má zúrodnit zemi." Kdykoli mladík zapochybuje, že lež či vražda mu vskutku budou odpuštěny, jeho tajemný druh sofistikovaným teologickým výkladem ho přesvědčí, že vše, co učiní ke svému prospěchu, je vykonáno zároveň k větší cti slávě boží. Navede jej, aby zavraždil vlastního bratra a domohl se tak velkého dědictví, svede ho, aby vraždil a ožebračoval i další nevinné oběti, nakonec však způsobí jeho trýznivý pád a dožene ho až sebevraždě.

Hoggova kniha, která je v jistém smyslu protipólem zbožné Bunyanovy Cesty poutníkovy, může v dnešním čtenáři napomoci oživit představu života a duchovní atmosféry v tehdejším Skotsku, ale činí tak na můj vkus poněkud zdlouhavě a toporně. To všechno je nám přece jen hodně vzdálené - jak myšlenkově, tak i klopotným, příliš ztuha vedeným vyjadřováním. V Hoggově knížce mě však zaujalo - stejně jako Gida - pojetí postavy ďábla; připomnělo mi úvahy Romana Guardiniho v eseji Odpůrce: "Musíme si jasně uvědomit, že vědomí existence duchovních bytostí, které povstaly proti Bohu a jsou nepřátelské i vůči lidem - mezi nimiž jedna zvlášť vyniká a ostatní převyšuje a nazývá se satan - je neodlučitelnou i Ježíšovu obzoru; je nezbytnou složkou Ježíšova vědomí o jeho poslání. Bez toho vědomí není Ježíš myslitelný." Guardini také říká: "Satan jako skutečná bytost zaměřující svou vůli ke zlu mizí z vědomí lidí. Zůstává jen ono neurčité něco, vyjadřované slovem "démonično", a člověk se pokouší rozřešit je nejrůznějšími způsoby. Psychologie vysvětluje, že tu jde o poruchy v pudovém životě. Srovnávací věda náboženská tvrdí, že "démonično" je pozůstatek primitivní religiozity. Krásná literatura v něm vidí nezbytný, temný, kontrastní tón ve světě světla. Přejemnělé devatenácté století si ze satana učinilo dráždidlo pro své unavené nervy. Moderního člověka uvádí do rozpaků, kdyby měl o něm vážně hovořit. Ďábel si však nemůže nic lepšího přát než tuto nevíru, která o něm prohlašuje, že neexistuje."