Můj syn si v novinách přečetl o výstavě Zločiny Wehrmachtu za 2. světové války a podivil se: "Jak je možné, že v německé veřejnosti se objevilo nad touto výstavou nevěřícné pohoršení? Copak ještě někdo může existenci těch zločinů popírat?" "Ovšem," odpovídám, "všimni si, že u nás to není jiné, spíše mnohem horší. Odsouzení zločinů komunismu se odehrálo jen ve velmi obecné rovině a hlavní viníci zůstávají nepostiženi. K potrestání chybí vůle, většina lidí nápravě křivd ani nepřeje, nechce ani slyšet o vracení ukradených majetků či odškodnění nespravedlivě postižených a nevyžaduje potrestání zločinců. Konec konců za zvuku cinkajících klíčů jsme přistoupili na to, že komunisté se dobrovolně, bez krveprolévání vzdají moci ve prospěch demokracie. Krvavé boje v Rumunsku na konci roku 1989 se tehdy zdály být dost přesvědčivým argumentem. A tak komunisté a jejich stoupenci odevzdali hlavní díl státní moci - ale nezmizeli, nevypařil se ani jejich represivní aparát - soudruzi z bezpečnostních složek, justice, armády, státního aparátu, ze škol, pokud vůbec byli propuštěni z klíčových míst, působí zase někde jinde. A zůstávají mezi námi a demokracie jim poskytuje možnost ovlivňovat dění, demagogicky zneužívat často i oprávněné kritiky současné vlády a demokratických institucí, ba pokoušet se získat znovu ztracené pozice - kdyby snad lidé ztratili paměť! Kdyby zapomněli, jak strašlivé ponížení způsobili národu komunisté po převzetí moci v roce 1948; tak úděsné a propastné, že ani dnes nejsme s to se z něj vzpamatovat."

Společenská amnézie opravdu představuje nebezpečí, mám ji za patologický stav, a proto chci upozornit na sociologický výzkum provedený v součinnosti s Konfederací politických vězňů na podzim 1994: zpracoval přes 600 odpovědí na dotazník, který se stal podkladem analýzy zkušeností, názorů, postojů, pocitů a cílů někdejších obětí komunistického teroru, bývalých politických vězňů. Ten soubor věcných údajů má tak emocionální účinek, že podle mého přesvědčení by měl vést k neprodleným opatřením ve prospěch dosud žijících členů Konfederace a samozřejmě i k daleko zevrubněji založené analýze, jaká dost dobře nemůže být věcí jedince. Je totiž příznačné, že tento pracovně i finančně náročný výzkum nevzešel z domácího prostředí, ale byl uskutečněn díky soukromému úsilí dnes již zesnulého profesora pittsburghské univerzity Jiřího Nehněvajsy a po jeho smrti pak profesora univerzity v holandském Groningen Ivana Gaďourka.

Nemohu zde z té knihy uvést vše, co by si pozornosti zasloužilo, a tak aspoň několik údajů. Hlavní vlna represe proběhla těsně po převzetí a v období upevňování moci, tj. v letech 1948-1952; tehdy bylo zatčeno 75,7% zkoumaného vzorku, s tím kontrastují pouhá tři a půl procenta zatčených po r. 1960. Morava a Slezsko byly perzekucí postiženy o 15% více než Čechy. Převážně šlo o mladistvé: z dotazovaných každý pátý udává, že šel do vazby přímo ze studia nebo z učení. Přestože si komunistický režim uzurpoval monopol na hájení dělnické třídy, více než třetina odsouzených mužů a žen byla dělnického původu. Nejčetnější skupinou však byli malorolníci, obchodníci a samostatní řemeslníci, tedy tzv. střední stav, za komunistů plně zlikvidovaný. Asi každý desátý byl obětí násilné kolektivizace, přičemž tresty za fiktivní zločiny byly nevypočitatelně svévolné - od jednoho roku vězení za narušení hospodářského plánu až 15 let těžkého vězení, protože u obviněného našli podvrženou pistoli. Represe postihovaly i rodiny odsouzených, u tzv. kulaků ožebračené rodiny musely opouštět nejen dosavadní bydliště, ale často i okres. Tresty vůbec byly naprosto nehorázné: mnohokrát byl vynesen ortel smrti, průměrná délka žaláře činila bez měsíce 10 let.

Dotazník sice neobsahoval otázky po příslušnosti k jednotlivým církvím, byl tam však údaj o intenzitě víry - nevěřící měl dle instrukce zatrhnout 0, velmi intenzívně věřící až stupeň 10. Průměrný vlastní posudek víry dosáhl hodnoty 7 bodů, z čehož vyplývá, že perzekuce byla zaměřena zejména proti věřícím.

S neuvěřitelnou krutostí se zatčení hlavně na počátku 50. let setkávali při výsleších, když na nich estébáci vynucovali doznání k absurdním vinám. Cituji z dotazníku č. 245, vězněn 1951-1962: "Na StB v Hradci Králové jsem byl několikráte břichem, nahý, položen na lavici, ruce sepnuty pod tělo a nohy omotány provazem, přikryt mokrou dekou a potom po celé délce těla i nohou bit dvěma bachaři až do omdlení. Použito gumových hadic. Byl jsem několikrát v temnici po tři dny se stálým chozením." Z dotazníku č. 354, vězněn 1950-1956: "Někteří členové naší skupiny byli mučeni a týráni tím, že byli svázáni do pytle a potápěni do vody na brněnské přehradě." Z dotazníku č. 558, vězněn 1951-1960: "Pověšen na mřížích na Mariánské, hlavou dolů, bit kabelem. Vězněn v mrazu a střídavě při vysoké teplotě." Ty příšernosti se netýkaly jen mužů, ale třeba i těhotných žen. K fyzickému mučení přistupovalo i týrání psychické, ponižování, vydírání, pohrůžky likvidace manželek a dětí. Vězňové, kteří měli zkušenost i s gestapem, vypovídají, že toto bylo horší, gestapo nenutilo vymýšlet si lživá přiznání.

Ani propuštění neskoncovalo s diskriminací, pro tyto spoluobčany byla jen špatně placená zaměstnání, přístup ke vzdělání byl ztížen, ba takřka znemožněn i jejich dětem. A přitom jde o lidi, kteří se nikdy nezkompromitovali spoluprací s nelidským režimem, nýbrž přinesli osobní oběť za nás za všechny. Symptomatické přitom je, že jejich bachaři a estébáci dnes mají důchody několikanásobně vyšší. Ale nejde o peníze ani o společenské uplatnění, jde o základní spravedlnost. Hlasu příslušníků třetího odboje, lidí, kteří se osvědčili tam, kde většina selhala, bychom měli přikládat daleko větší váhu než dosud. Nebudeme-li ochotni vyrovnat se s neblahým dědictvím nenávisti, prospěchářství a brutality z dob totalitního režimu, neporadíme si ani s prospěchářstvím, kriminalitou a surovostí dneška.