DEMLOVA KORESPONDENCE JE O JISTOTĚ V DUCHOVNÍM ŘÁDU © Radek Václavík, 2001 Jakub Deml: Milý pane Josefe B., Masarykova veřejná knihovna, Vsetín Jakub Deml (1878 až 1961) patřil mezi nejstarší představitele katolické literatury. Za svého života se přátelil více či méně s nonkonformními jedinci zajímavých osudů, nepříliš spoutanými společenskými konvencemi, nebo lidmi, kteří byli díky komunistickému režimu nuceni stát na periferii "rovnostářské" společnosti. Jedním z nich byl také ing. Josef Batta, který se k věčně zadluženému Demlovi v roce 1953 přihlásil, nejen jako zájemce o jeho dílo, ale také jako dobrodinec, který nejednou vytrhl Demla z permanentní finanční krize. Josef Batta tehdy pracoval jako architekt v Praze, kde se také sblížil se skupinou intelektuálů kolem Jiřího Reinsberga, který působil u chrámu Matky Boží před Týnem. Mimo tohoto spolku udržoval rovněž styky s duchovní komunitou v Brně, kde pomalu dozrával ke kněžskému povolání. V pozůstalosti Josefa Batty se také našla objemná obálka nazvaná "Korespondence: Dopisy Jakuba Demla adresované mně", které jsou "pro čtenáře Jakuba Demla nesporným obohacením jeho díla, pro přátele obětavého kněze Josefa Batty trvalou připomínkou jeho působení ve Vsetíně, jímž se nesporně připojil k výrazným osobnostem duchovního života města a regionu". Z této osobní korespondence mezi dvěma duchovními je tedy připravena kniha "Milý Josefe B.", kterou vydala Masarykova veřejná knihovna ve Vsetíně. Básník, za svého života nepříliš oceňovaný, bývá pokládán za předchůdce moderních básnických směrů, a to zejména surrealismu. V počátcích své tvorby se hlásil ke Katolické moderně, se kterou se později rozešel kvůli názorovým rozepřím. Podobně jako s některými svými katolicky orientovanými přáteli, Josefem Florianem, Jaroslavem Durychem či Otokarem Březinou. Z jeho děl jmenujme například sborník "Šlépěje" (1917 až 1941), "Moji přátelé" (1913), "Hrad smrti" (1912), "Verše české" (1938) a další. Na úvod je třeba říct, že Demlova osobní korespondence nepatří mezi literární marginálie, jak by se možná mohlo na první pohled zdát. Naopak, jsou osobitou, místy esejistickou, tu zase básnickou, výpovědí člověka o světě kolem nás. Deml se ve svých dopisech zřídka propírá pouze svým osobním životem. Jeho korespondence, ačkoli přímo vyvěrá z Demlova nitra, je orientována spíše do prostoru. Je zaujatá pro veřejný život i literaturu. Komentuje, hlásá a zároveň proklíná dobové poměry, ať už se týkají komunistického režimu, umění či literátů, kteří nezřídka odevzdali svůj talent do rukou strany. V tomto směru jsou Demlovy dopisy rovněž sarkastickým útokem na některé z představitelů komunistické kulturní politiky. Například na Vítězslava Nezvala, jehož v jednom ze svých dopisů nazývá carem Nezvalem, ačkoli to byl paradoxně právě Nezval, kdo prosazoval vydání Demlova výboru v nakladatelství Československý spisovatel. Deml však vydání dvousvazkového výboru svých prací odmítl. Stejně tak se dostalo jeho zamítnutí nakladatelství Lidová demokracie (bývalý Vyšehrad), které mělo v úmyslu vydat Demlovo dílo Miriam, milostnou poezii v próze. K oběma návrhům Deml v jednom z dopisů, adresovaných panu Josefu Battovi, pouze lakonicky poznamenává: "Žádný nás nenajal... Nechci sloužit pod carem Nezvalem ani pod bátuškou Plojharem." (Plojhar byl exkomunikovaný kněz, byl rovněž ve funkci ministra zdravotnictví v komunistické vládě a předsedou Lidové strany, majitelky nakladatelství Lidová demokracie - pozn. autora.) Je tedy zřejmé, že Deml rozhodně nebyl typem člověka, nad kterým by se dala lámat hůl, ačkoli jeho fyzická existence byla závislá na příjmech z jeho umělecké tvorby. Stejně tak lehce se Deml jako kněz dostával do křížku s církevní vrchností, se kterou se formálně rozešel, aniž by s ní však přetrhl vnitřní pouto, a začal se věnovat pouze literatuře. Deml se ve svých dopisech staví do role svárlivého glosátora literatury, který si dovoluje sahat na téměř posvátné autority: "To je Švejk! Národ si vyvolil falešného proroka Karla Čapka a Vodáka, protože v sobě už měl Švejka. Švejk pak zplodil československou církev, komunismus a dnešní blahobyt." Deml se tak postavil za Jaroslava Durycha a jeho knihu "Ejhle člověk", plnou ironických úvah nad některými autory meziválečné české prózy a kritiky. Mimo řečené jsou Demlovy dopisy rovněž duchovním vyznáním člověka k Bohu a skrze Boha také ke světu. Jsou plny nejrůznějších biblických útržků a citací, jako by jimi chtěl dokázat, že biblické pravdy lze vtáhnout k pozemskému žití v jakémkoli čase i režimu a že proto zůstávají navýsost aktuální. Čímž by jen jinými slovy potvrdil svůj církevní konservatismus a touhu po řádu daném tradicí. Demlovu osobní korespondenci není vůbec od věci vnímat jako cenný podklad pro literárněhistorickou práci, či jako tvůrčí doplnění jeho básnického či prozaického díla. Lze ji chápat jako přirozenou součást struktury Demlova díla. Koneckonců, Demlovy dopisy tvoří nejpočetněji zastoupenou část jeho tvorby. Formou dopisu jsou rovněž psány jedny z nejvýznamnějších autorových děl - "Zapomenuté světlo", "Jugo" či "Do lepších dob". Právě tato díla byla sestavena z autorovy osobní korespondence, z dopisů, jež byly skutečně odeslány a které také jejich adresáti obdrželi. Podstatnou roli sehrála Demlova osobní korespondence v časech, kdy byl zbaven publikační činnosti, tedy za války a po roce 1948. Zdá se však, že Demla ani v jeho pohnutém životním osudu většina jeho přátel neopustila. Ačkoli se i oni museli nejednou vyrovnávat s životní nepřízní či nelibostí komunistických funkcionářů, jimž byli trnem v oku. A tak i Demlovi přátelé mizeli na dlouhá léta do bolševických žalářů. Vzpomeňme například jen na Zahradníčka, Dokulila, Křelinu a další. Korespondenční záznam z oněch dob pak dosvědčuje obsáhlý výbor "Píšu to při světle nočním" (Torst, Praha 1998). Kniha "Milý pane Josefe B." se tak může zařadit mezi soubory textů, které mohou být dalším dobrým krokem k úplnému a celistvému vydání díla Jakuba Demla.