PŘÍBĚH, STYL, INFORMACE - DOCUMENTA 11 © Václav Hájek, 1.12.2002 Documenta 11, Kassel, Německo Shlédnutí jedenáctého ročníku Documenty, jedné z největších světových přehlídek současného výtvarného umění, konané letos v německém Kasselu, je kromobyčejně přínosné pro poznání situace, jaká dnes panuje v uměleckém prostředí, pro uvědomění si toho, čím se v současnosti sytí pojem Umění. Jsme zde svědky skutečnosti, že dnes panuje řada shod i rozdílů se starším stavem umění, a to nejen, co se týče "moderního" umění 20. století, ale i umění 19. století. Můžeme tvrdit, že se jedná o oficiální, "salónní" přehlídku etablovaného či "akademického" umění, přičemž tyto charakteristiky nejsou myšleny pejorativně. Spíše tak komentujeme fakt, že účast umělců podléhá kvalitativnímu výběru odborné jury, kterým projdou pouze dobové kvality, pouze díla velice "časová", současná. Umění na výstavě je samo o sobě (ve své podstatě, nikoli nutně tématizaci) naprosto uznávané, nekonfliktní, tj. naplňující očekávání obeznámeného publika. Fenomén publika zde představuje zásadní problematiku (už pro svou kvantitativní stránku - výstavu shlédnou obvykle statisíce návštěvníků). Všímat si tohoto fenoménu znamená zabývat se otázkou postavení umění, otázkou jeho ohledů vůči vlastní společenské roli. Počet návštěvníků totiž není náhodný, ani není pouze tažen "poptávkou", ale je tlačen "nabídkou", jež musí být vytvářena cíleně, musí oslovovat stále širší skupinu konzumentů. Naskýtá se otázka, co zde publikum hledá. Nemůžeme zřejmě uvažovat o takových kategoriích, jaké představují např. atrakce a skandály, neboť toto jsou jednak fenomény 19. století, jednak masová média umění už dávno tímto způsobem neprezentují. Média v současnosti informují o umění vesměs "korektně" - tj. snaží se je pochopit a vysvětlit, což se podobá způsobu předávání informací ve školních škamnách (nověji ještě se zapojováním odlehčující a zároveň motivující "animace" předávaných poznatků). Diváci procházejí "školením" i na samotné výstavě (téměř před každým dílem postává hlouček aspirantů poznání se svým lektorem). Publiku je vykládán "smysl" každého jednotlivého díla čili je mu zprostředkovávána jeho "pointa". "Pointa" či "koncept" představuje také základní požadavek na "žánrovou" a "historickou" malbu (šířeji - Umění) v 19. století. Dílu se tehdy rozumělo jako alegorii, jež za pomoci určitých motivů ztělesňuje nějaký dílčí, konkrétní "koncept" . Na výstavě vnímáme skutečnost, že v současné době je nutný komentář, popiska, ke každému jednotlivému dílu a nikoli celkově ke "stylu" či "-ismu" jako v období "moderního" umění. Dešifrovaná témata pocházejí víceméně z tradičního rejstříku (nesoucího se v duchu novodobé žurnalistiky) - jde především o sociální a politickou problematiku (a nověji ekologickou). Shlédnutí řady děl na kasselské výstavě rovná se tedy události pročítání denních novin (a to spíše "zpráv" než "komentářů": "no comment" je zde ale pochopitelně výzvou mezi řádky). Potřeba "čtení" naznačuje ústup od "vizuality" v umění - vizuální médium samo o sobě vesměs není způsobilé ke sdělení "pointy". A publikum tento vstřícný způsob práce (alespoň v případě anglicky mluvících návštěvníků) do značné míry očekává. Jindy se konfrontují text a obraz na způsob "experimentálního" comicsu: v každém z nich běží samostatná dějová linie, respektive se v nich řetězí určité prvky (nemusí jít nutně o vyprávění příběhu). To se týká jak děl video-artu, tak cyklů diapozitivů, které představují nejoblíbenější, nejzastoupenější média "pohyblivých obrázků" (obrázky mohou jít za sebou, ale i vedle sebe - v případě využití více monitorů). Technicky produkované obrazy zde fungují stejně jako v masových médiích (i když jsou někdy zkoušeny nějaké nové možnosti, kompozice obrazu - jako např. stranové převracení, fázové posuny atd., což však pochopitelně masová média postupně přejímají jako dílčí "formální" objevy). Tj. technické obrazy zde fungují ve svém základním smyslu "informativních" obrazů . Obrazy jsou zde pojaty jako vehikly přinášející nové zprávy (tedy informace), informační bity, jednotky, jimiž jako jedinými svými produkty je současná společnost schopna se sytit. Bez dodávek informativních jednotek nastává pocit bezčasí, dostavuje se bezradnost. Povšimněme si té zvláštnosti, že, aby byly jednotky informativní, aby nás byly schopné nasytit, musí být vlastně velice tradiční, nejlépe by měly mít příběhovou, dějovou strukturu. Díla současného video-artu na výstavě lze proto vesměs označit za "příběhová", nepracují s nějakým minimalistickým strukturováním, variováním prvků apod., jehož jsme mohli být svědky v "moderním" stadiu tohoto uměleckého média. Tato díla musí působit dojmem přinášení zpráv. Technické obrazy na výstavě tedy vycházejí vstříc běžnému očekávání a požadavkům na tato média. Dobové očekávání, "styl doby" představuje také východisko děl z oboru instalace. Jde o to, jak "vkusně" zařídit kavárnu nebo obchod s "lepším" zbožím, jde o aranžování výloh. Chybí zde sice zboží (instalace jsou jen "pozadím"), ale to v zásadě nevadí, neboť "styl" se postupně prodá sám (že se nejedná o jakýsi uhlazený vkus, očekávaný snad generací našich babiček, asi netřeba podotýkat). Tomuto pojetí se také přizpůsobuje instalace celé kasselské přehlídky: zázemí výstavy (pokladny atd.) jsou umístěny do stavebních buněk, kontejnerů, část výstavy se odehrává v pouze provizorně zrekonstruované budově bývalého pivovaru, ačkoli náklady na výstavu se běžně pohybují v rozmezí desítek milionů marek. "Alternativní styl" je úzkostlivě dodržován s ohledem na současné módní trendy. Pochopitelně se můžeme ptát, jestli byla dřív "slepice nebo vejce" - zda je prvotní "styl doby" nebo umění. To ovšem není plodné řešit, neboť ve vzájemném ovlivnění se tyto kategorie pohybují už přinejmenším od konce 18. století, kdy se konstituují a upevňují pojmy vkusu, módy atd. Otázka příčiny a následku zde není podstatná, důležitý je fakt symbiózy. Můžeme se vrátit zpět k některým výše položeným otázkám. Zajímalo nás, s jakým očekáváním přicházejí diváci na výstavu. Vzhledem k výše řečenému můžeme shrnout, že povaha jejich návštěvy se podobá modu jednání, kdy navštěvují obchodní centra nebo sledují televizi, tj. naplňují nějaké své očekávání, vybírají ze standardní dobové nabídky, rozšiřují si množství informací ve svém dobově daném úhlu pohledu. Určité posuny oproti tomuto druhu zážitku, události, jsou zde přítomné v onom příslovečném momentu "ozvláštnění" (produkovaném vztržením z kontextu, překomponováním prvků atd.). To je zároveň většinou moment bezprostřední nesrozumitelnosti, hádankovitosti. Uhádnout, o jaký děj se jedná, bylo zadostiučiněním už i pro diváka zmiňovaných "žánrových" obrazů 19. století. "Ozvláštnění" můžeme chápat jako určité přeskakování, přepínání mezi formou "informativního" obrazu a strategií zaměřenou proti němu. Velmi instruktivně je tento jev patrný v jedné z instalací, sestavené z výstřižků novinových fotografií, které jsou ponechány bez svého původního textového komentáře - tedy jedná se o původem "informativní" obrazy, jejichž informativní funkce je destruována. Je zde tedy naznačena či zesílena chaotická povaha proudu informativních jednotek, jejich vratkost, možnost pádu do absolutního ne-sdělování, nekomunikativnosti. Strategie informací kombinujících text a obraz se dá vyjádřit asi takto: text znamená "dozvědět se", obraz znamená "uvěřit". S touto informativní metodou se však, jak je vidět, dá různým způsobem pohrávat, rozrušovat ji apod. Chtěl bych zdůraznit, že informace (a pohrávání si s ní) představuje však jen jednu z možností využití vizuálního média a její nadhodnocení promrhává některé možnosti specifického vizuálního myšlení (jakkoli toto prohlášení zní "moderně" ). Záběr letošní Documenty jsem musel pochopitelně zúžit v zájmu ilustrování určitých tezí; jevy, o kterých jsem hovořil, nicméně představují to, co na výstavě nejvíce bilo do očí. Vrátím se k prvotní otázce, jakou představu si můžeme na výstavě udělat o současném nasycení pojmu Umění. Můžeme tvrdit, že umění se v současné době do značné míry zabývá úvahami o informaci (vizuální i nevizuální) či o informačních médiích, zřejmě s ohledem k přinejmenším kvantitativnímu významu "informativní" kultury v současnosti. Náplní pojmu Umění je však od doby jeho ustavení vždy umění samo, což bylo realizováno v podobě abstraktní, nepředmětné ideje, v procesu "sebepoznávání" (řečeno v duchu Hegela ). Pochopitelně ani v "informativním" stádiu umění nejde o konkrétní informační bity, ale o zkoumání povahy umění jakožto informace. Nedejme se mýlit zdánlivou angažovaností děl. Dokážu si představit např. i hudbu, zabývající se "informativní" zvukovou kulturou dnešní doby, nejsem však o této oblasti dostatečně "informován".