OD BŘEHŮ K HORÁM © Václav Hájek, 2001 Od břehů k horám, Votobia, Olomouc 2000, Sborník severočeské literární a umělecké scény 90. let vydalo v roce 2000 olomoucké nakladatelství Votobia jako druhý svazek edice Všemi směry. Tomuto vydavatelskému počinu předcházelo mapování ostravské scény, které pod názvem "V srdci černého pavouka" spatřilo světlo světa o půl roku dříve. Současný svazek uspořádal Milan Kozelka. Téměř sedmset stran sborníku zachycuje široké spektrum uměleckých aktivit, přičemž lze vysledovat snahu o orientaci za pomoci členění na oblasti literatury, výtvarného umění a fotografie. Někteří autoři jsou však "podobojí" i "podtrojí". Také některým skupinovým aktivitám lze rozumět jako multimediálním, do jednoho uměleckého oboru nezařaditelným (časopis "Rizoto", spolek "Zaovar" atd.). Čtenářskou orientaci usnadňují teoretické texty o výtvarném umění a literatuře od M. Kolečka a I. Málkové. Náročnost projektu i jeho "konzumace" ještě zvyšuje jeho mnohogenerační záběr: data narození autorů se pohybují v epoše mezi 20. až 80. lety. 20. století. Kromě ukázek z díla autorů obsahuje sborník také jejich krátké medailony. Bohužel se v nich však neuvádí, z jaké doby zveřejněné ukázky pocházejí. To může zvláště v případě starších autorů vyvolávat závažné nejasnosti. Co si uvědomíme, když máme v ruce publikaci, která se snaží mapovat uměleckou, kulturní situaci v určitém "regionu"? Například, že některé autory, díla, počiny známe a jiné ne. To vypovídá o pojmech jako "etablování" (na ose periferie - centrum), "kvalita", "originálnost" či naopak schopnost dostát aktuálním trendům atd. Mezi těmito pojmy nemusí být přímá úměrnost. Dále si uvědomíme, že i taková snaha o pokud možno sumární pohled musí mít nějaký klíč výběru. Tím se může stát některý z výše zmíněných pojmů ("kvalita" atd.) a v tom případě připíšeme naši neobeznámenost s některými jmény a jevy pouze na vrub naší neinformovanosti. Na druhou stranu ale můžeme uvažovat i o tom, že výběr se děje i na základě hledání nějaké společné noty, specifik. Pouhá příslušnost rodem či bytem k bývalému Severočeskému kraji zřejmě pro takovéto uvažování nestačí. Je tedy třeba hledat v "geniu loci", ve společenské situaci, v "pohnuté historii", v "jinakosti". To také představuje zdroje současné obliby "regionů", "periferie", "alternativ". Osvědčená "centra" mají namnoze odzvoněno, a to, vzhledem ke své časté neschopnosti obrody nebo vůbec nějaké aktivity, právem. Proces etablování lze tedy z tohoto hlediska pochopitelně chápat jako progres i regres. Co se týče literárních ukázek, mohu vzhledem ke své laické pozici v této oblasti uvést pouze jakési své dojmy. Většinu literární produkce bych zařadil do sféry jisté "žánrovosti" respektive "imaginativnosti". V oné "žánrovosti" jde hlavně o sledování všednodenních situací, popřípadě o rozvíjení "občanských dramat" v jejich mezích. Autor může ale na druhou stranu nechat plynout proces obraznosti a pozorovat jím vytvářený "(s)nový" svět. V severočeském výtvarném umění můžeme zaznamenat několik výrazných generací, či více či méně jednotných hnutí, z nichž do obecného povědomí vstoupily snad především dvě. První z nich je generace výtvarníků nastupující vpodstatě v 60. letech, jejichž tvorba se výrazně uplatnila v proudu českého (neo)konstruktivismu, tedy geometricky organizované abstraktní tvorby, jež se v této době stala nejcitelnější protiváhou informálního, existenciálně laděného projevu. Důstojnými zástupci této generace jsou např. členové "lounské školy" Z. Sýkora a K. Linhart. Ve druhou soudržně-nesoudržnou skupinu vykrystalizovala generace výtvarníků vstupující do širokého povědomí (a do "centra") v 90. letech. Nějaká společná charakteristika této skupiny, stejně jako veškerého současného umění, je poměrně obtížná. Média projevu bývají různá, zmiňme instalaci. Sdělení, význam, důvod může být ukázání diváku něčeho, co zná odjinud než z umění, ale co zná jinak. Opravdu se může jednat i o fungující společensko-kritické umění. Jako představitele této generace jmenujme alespoň nositele Chalupeckého ceny J. Černického. Abychom dostáli zjevnému zájmu publikace, je třeba se zmínit i o prezentovaných fotografiích. Zřejmě do jisté míry určují úhel pohledu, kterým máme severočeskou scénu vnímat. Sborník uvádějí i uzavírají snímky I. Ibrahimoviče (jeho soubor je mezi zastoupenými fotografy nejrozsáhlejší). Tepelné elektrárny, haldy, zničené vesnice, mezitím nelehký, ale svým způsobem normální život lidí. Něco na tom působí jako pohádka.