Nicolas Boileau-Despréaux (1636-1713) se narodil v Paříži a patří k nejvýznamnějším představitelům francouzského klasicismu. Byl přítelem Moliéra, Racina a La Fontaina a nejen to - stal se i jakýmsi mluvčím, propagátorem a obhájcem tvorby této generace francouzských klasicistů. Jeho dílo Umění básnické navíc získalo obecnou autoritu a stalo se vzorem a myšlenkovým základem nejen pro 150leté období klasicismu ve Francii, ale i pro básnický Parnas v 19. století.

Jeho autor Nicolas Boileau vstupuje do literatury roku 1660 svými satirami na advokáty, prokurátory a povýšence, ve kterých kritizoval také dobový nevkus. V dalších satirách (Satiry I až VII z roku 1667) zesměšňuje lehkým konverzačním tónem dobové salónní básníky (např. Champelaina) - dnes už víceméně zapomenuté - a žánry jako barokní epos a pastýřskou poezii. Proti hrdinskému románu je zase zaměřeno jeho dílo Dialog mezi hrdiny románů (dopsáno 1665, vychází až roku 1710). Oproti této tvorbě vyzdvihuje a propaguje díla svých přátel Moliéra a Racina.

Postupně však satiru v jeho dílech vytlačuje moralizování, čehož jsou příkladem jeho Epitres (celkem XII), které už obsahují některé myšlenky z jeho nejslavnější básnické skladby: “...jen pravda je krásná a má všude, i v báji, vládnout, jen prostota se zamlouvá, nelíčená, bez přípravků, falešné je vždy fádní, nudné, mdlé, avšak příroda je pravdivá a ihned ji vycítíš, jen ona vzbuzuje obdiv a lásku...”

Mezi lety 1669 a 1674 vzniká autorovo dílo z nejslavnějších, již několikrát zmíněné Umění básnické (L’art poétique). Nad jeho dosahem zůstává rozum dnešního čtenáře stát, ale nelze se s ním než smířit, protože ho budeme jen těžko vysvětlovat. Můžeme uvažovat o genialitě díla samotného, ale spíše bychom měli jeho dlouhý vliv vyvozovat z životaschopnosti francouzského klasicismu, který se ,narozdíl od českého, nevyčerpal ani víc než po sto letech!

Básnická skladba sama, která vychází z Horátiova Listu Pisonovcům (3.list 2.knihy Epištol) nazvaného Ars poetica, Aristotelovy Poetiky, ale i z dalších děl a vlastních básníkových zkušeností, se skládá ze 4 zpěvů. V prvním se dočteme obecné rady básníkům, vyjadřované velice obrazným a vtipným jazykem, ovšem často jde o myšlenky značně nejasné a těžko vyložitelné... Nejprve je vyzdvihován význam vrozeného básnického talentu. Podle autora nikdy nedosáhne výšin Parnasu ten, kdo se nenarodil “pod hvězdou poezie”. Dále jsou básníci nabádáni, aby se soustředili na co “nejlepší rýmy”, ale také připomíná, že ten, kdo umí jen rýmovat nebude nikdy géniem... Autor se má vyvarovat extrémů, obrátit se k zdravému rozumu, měl by se stranit sterilní výřečnosti i nudných detailů, jednotvárného stylu a přízemnosti. Smysl vět by neměl zaostávat za zvukem veršů, upozorňuje Boileau. V tomto zpěvu je také nastíněn vývoj francouzské poezie, jak se jeví básníku samotnému. Mnohá dnes slavná jména tu sice nenajdeme a jiní autoři jsou zase evidentně přeceňováni, ale nesmíme zapomínat, že ve své básni Boileau vyjadřuje své osobní postoje, nikoli vědecké poznatky dnešní doby! Tak je právem vysoce ceněn Villon, ale až příliš opěvován Boileauův oblíbenec Malhrebe, o kterém tvrdí, že až s ním začíná francouzská poezie...

Druhý zpěv je věnován básnickým formám a žánrům. Idyle, elegii, znělce, epigramu, rondelu, satiře, písni, ódě a baladě. Zde jsou autorovy formulace nejméně konkrétní a básníkovi, který by se podle nich chtěl řídit, dají nejmlhavější odpovědi... Idyla je prý (má být?) “prostá, naivní, jemná, lahodící uchu”, ale bez “hrubých slov venkovanů”, neboli ideální. Žalozpěv má prý “trochu vyšší tón a dlouhý černý šat”... Óda opěvuje “krásný chaos”, sonet je probrán velmi podrobně i s rýmovou strukturou a počtem veršů v slokách a balada je podle Boileaua hlavně “hrou rýmů”.

Třetí zpěv je věnován divadlu. Autor v něm kodifikuje zákon trojí jednoty: “Ale my, kterým um pravidla stále pějě/chceme, ať důvtipně snují se všechny děje/a ať jen na jednom místě a v jednom dni/jeden čin divadlo napětím naplní” a hru, která jej nedodržuje a ve které herec během představení o několik let zestárne, nazývá paskvilem. S erudicí probírá kořeny antického i středověkého dramatu, chválí Moliéra a Racina před Corneillem, nezmiňuje však významné dramatiky Aristofana a Euripida. Součástí tohoto zpěvu je i myšlenka, že pravdivé nemusí být vždy úplně možné, a proto by se měl autor více soustředit na pravděpodobnost děje, než na jeho pravdivost!

Závěrečný zpěv se zamýšlí nad významem kritiky pro básníka a varuje ho před mamonem a psaním pro peníze (připomeňme tu jen, že Nicola Boileau byl po smrti otce roku 1657 hmotně zajištěn a že se mohl celý život věnovat literatuře neomezován finančními potížemi). “V básnickém vojenském umění za činy/Apolón slíbil jen jméno a vavříny...”, může s klidným srdcem nabádat básníky, aby měli smysl pro důstojnost, čest a ušlechtilost a jedinou odměnou jim může být sláva, nikoli zisk...

Po vydání skladby Umění básnické se začíná období největší slávy a oficiálního uznání Nicoly Boileaua. Stává se rozhodčím ve věcech umění na královském dvoře (i zde bychom mohli hledat podmínky pro velký vliv Umění básnického), dostává z královské pokladny roční důchod, je jmenován královským historiografem a stává se i členem Akademie, kterou tak často zesměšňoval (jeho čest mu ale nedovolila se jednání Akademie účastnit). Kupuje si vilu v Autenil, kde žije v tichu a ústraní a konci života ještě zasáhne do boje o význam antiky svou polemikou s Charlesem Perraultem.

Pokoušíme-li se nějak zhodnotit význam jeho nejslavnějšího díla L’art poétique, nemůžeme nechat stranou jeho velký dosah a vliv na tvorbu klasicismu, i když jsme si ukázali, jak často jsou jeho “návody” a formulace nejasné. Klasicistní autor se tedy musí obracet především k antickým vzorům, kde už jsou dané formy propracované, má je napodobovat v souladu s dalšími zákony klasicismu, ale to nestačí. Antika poskytuje klasicismu jen ideální vzory forem, pravým předmětem umění je imitace přírody (kam patří i lidské nitro) a její podřizování vyrovnanému ideálu umírněnosti, básnického génia a pravděpodobnosti... Žánrově pak patří Umění básnické mezi díla, ve kterých autor básnickými prostředky reflektuje tvorbu svou i dalších spisovatelů. Tento žánr se táhne jako červená nit dějinami literatury od již zmíněného Horatiova Listu Pisonovcům až po Verlainovo Umění básnické a dále. Podobný žánr bychom našli i v moderní české literatuře (např. Kolářovy sbírky Mistr Sun o básnickém umění nebo Nový Epiktet), ale to už je trochu jiná kapitola.

Ars poetica, Z úvah o básnickém umění od starověku po dnešek, usp. Václav Kubín, ČSS, Praha 76, 1.vyd., 577 s.

Šimek Otakar: Dějiny francouzské literatury, Sfinx, Praha 49, 2.doplněné vydání, str. 178 až 191

Boileau Nicolas: Básnické umenie, přel. Ján Švanter, Tatran, Bratislava 90, 1.vyd., 80 s. (citace z tohoto díla jsou přeložen do češtiny autorem referátu)