Bedřich Bridel (Fridrich Bridelius) se narodil ve Vysokém Mýtě roku 1619 a zemřel roku 1680 v Kutné Hoře. Nejprve byl gymnazistou v pražském Svatováclavském semináři, v 18 letech vstoupil do jezuitského řádu a společně se svým spolužákem Bohuslavem Balbínem studoval teologii a filosofii. Po vysvěcení na kněze roku 1650 působil jako profesor rétoriky a poetiky.

Většinu ze svých významných 28 děl napsal v období mezi lety 1656 až 1660, kdy pracoval jako správce tiskárny v Klementinu. V roce 1660 však odchází a věnuje se misijní činnosti na Boleslavsku, Čáslavsku, Hradecku a Chrudimsku. Ta se mu také stala osudným, protože zemřel, když pomáhal ošetřovat nemocné při morové ráně v Kutné Hoře.

Psal legendy, písně, básně i filosofická, meditativní a katechetická (náboženská didaktická) díla. V knize, ze které jsem čerpal, najdeme následující díla Život svatého Ivana (legenda psaná střídavě veršem a prózou), Jesličky (zpěvník devatenácti vánočních písní, ve kterém najdeme i slavnou skladbu Slavíček vánoční a dále skladby Druhý slavíček, Hlas labutí Simeona, starce sešlého a Katechismus), meditativní báseň Co Bůh? Člověk?, Rozjímání svatého Ignacia, Hodinky o svatém arciotci Ignaciovi, Hodinky o svatém otci Františku Xaveriovi, Stůl páně, Trýlistek jarní, Sláva svatoprokopská, Křesťanské učení veršem vyložené (5190 veršů) a Duše v očistci.

Jeho díla jsou většinou nepodepsaná, a proto došel proslulosti až mnohem později (nenašli bychom ha například ani v Jakubcových Dějinách literatury české z roku 1929)!

Ve svém příspěvku bych se ale rád omezil jen na dvě díla Bedřicha Bridela legendu Život svatého Ivana a báseň Co Bůh? Člověk?

Již od roku 1622 pořádali jezuité každoroční pouti do kláštera svatého Jana pod Skalou (blízko Berouna), místa, kde kdysi dávno působil pozdější světec Ivan. A právě u příležitosti těchto poutí píše Bridel legendu, která byla vytištěna nejprve latinsky (1656) a brzy na to česky (česká verze se však dochovala pouze v opisu). Bridel při psaní této legendy vycházel z velice oblíbené Hájkovy Kroniky české (1541) a několikrát na ni přímo odkazuje a přejímá z ní dataci některých událostí. Vlastní děj legendy, který je psán prózou, však doplňuje o lyrické pasáže psané veršem, ve kterých je zachyceno rozjímání sv. Ivana.

Celý název spisu zní Život svatého Ivana, prvního v Čechách poustevníka a vyznavače, z historií sebraný a vysoce velebně důstojnému pánu, panu Matoušovi Ferdinandovi z Bilenberku, klášterův svatého Jana v Skále a svatého Mikuláše v Starém Městě pražském opatu, připsaný. S povolením vrchnosti vytištěný v staropražské koleji blíž Mostu. Léta 1657. a jsou v něm vylíčeny osudy syna charvátského krále Gestimula a jeho ženy Alžběty svatého Ivana. Ten už od mládí žil jen křesťanskou vírou a pro jeho milosrdné skutky si ho všechen lid oblíbil, takže když mělo dojít k volbě nového krále, byl Ivan před svými bratry na prvním místě. Svatý Ivan se ale takového osudu obával, nechtěl se zabývat světskými záležitostmi, toužil sloužit jen Kristu, proto se při jednom z honů ztratil z očí ostatním lovcům a bloudil sám pustým lesem. Živil se jen kořínky a lesními plody a by ho ani vlastní bratři nepoznali jak byl otrhaný, což se také stalo... Ivan se dostává až do Čech, kde vládne kníže Neklan, lesem ho doprovázejí andělé a ti mu ukazují i opuštěnou jeskyni, ve které měl sám přebývat. Ale zlí ďáblové ho tak sužovali, že už to nemohl vydržet a po dvou letech se rozhodl, že si najde nějaké jiné místo pro život poustevníka klidnější... Zjevil se mu však svatý Jan Křtitel a podal mu svůj kříž, aby jím Ivan mohl ďábly zažehnat, což se mu také podařilo. Ivan se tedy natrvalo zabydluje ve skále a žije tam sám s laňkou-hospodyní, která ho napájí mlékem. Jednou však zabloudí do těchto odlehlých končin zestárlý kníže Bořivoj, který pronásleduje postřelenou laň. Ta prchá k Ivanovi do jeskyně, ale nakonec padne a Bořivoj ji probodne mečem. Když to Ivan uvidí, je smutný, ale Bořivoj se mu omlouvá a koří se před světcem, který tak dlouho žije v pustině. Zve ho na hrad Tetín, aby mu Ivan požehnal, a chce mu nechat mrtvou laňku, ale Ivan Bořivojovi říká, že ji má rozřezat a ve jménu Boha ji rozdat chudým. Po čase Bořivojova žena Ludmila posílá pro Ivana posly, aby ho přivedli na Tetín. Svatý Ivan tedy opouští svou jeskyni, přijíždí na oslu ke kněžně a žehná jí, potom se vrací zpět a umírá. Pochován je ve skále, kde žil.

Bridel vypravuje celý příběh chronologicky a připojuje k němu další didaktické části, ve kterých vyzdvihuje dobré vlastnosti svatého Ivana (např. že neusiloval o majetek, o vše se vždy rozdělil i o svou laňku), znovu jeho příběh převypráví v krátké básni a končí modlitbou k svatému Ivanovi.

Proti této velice dějové skladbě stojí meditativní báseň Co Bůh Člověk? Bridel ji napsal roku 1658 a vydal v jedné knize spolu s Rozjímáním svatého Ignacia, Hodinkami o svatém arciotci Ignaciovi a Hodinkami o svatém otci Františku Xaveriovi. Vyjadřuje v ní polaritu Boha a člověka (sebe) v ojedinělé formě, která nemá v české literatuře obdoby.

Báseň sama začíná otázkami “Jaký boj? Jaké hnutí / mně vstupují na myšlení? / Mám-li snad zahynouti?”, následně vstupuje na scénu božský oheň a spolu s ním je opěvována velikost, všemohoucnost a dokonalost Boha. Následuje otázka “Co jsem já? Co Bože ty?”, která uvádí jádro celé básně, které dává do protikladu nicotnost autora a velikost Boží. Autor své postavení záměrně co možná nejvíce snižuje a božské vyzdvihuje, aby ukázal nesmírnou propast mezi schopnostmi člověka a Boha a ukázal jejich nesouměřitelnost... Následují úvahy o nepochopitelné trojjedinosti Boha, o jeho podstatě, které končí rezignací. Dokonalého Boha nemůže člověk pochopit svým nedokonalým rozumem. Může ho jen milovat duchovní láskou a plně se mu odevzdat.