Radek SárköziMáchův byronismus

Radek Sárközi: Máchův byronismus

Obsah:

Marie Čacká-Pichlová: Jistému básníku 2

ÚVOD 3

I. Současný stav máchovského bádání 7

II. Máchův byronismus v odborné literatuře 10

III. Máchův byronismus v prvních kritikách Máje 20

IV. George Gordon Byron v Máchových zápisnících 26

V. Mácha revolucionář ? 31

ZÁVĚR 34

Poznámky 36

Literatura 46

Marie Čacká-Pichlová

Jistému básníku

Nač jen neustále hekáš

a nás svými verši lekáš,

jak bys jižjiž umřít chtěl?

My tvým slovům nevěříme,

nebo to my dobře víme,

že lež pouhá tvůj je žel.

Srdce stále v ústech nosíš,

jeho ranám o lék prosíš

a mluvíš jen o hrobu;

nech těch lživých, holých frází;

pakliže ti přec co schází,

v hlavě hledej chorobu!

Úvod

Moje diplomová práce Máchův byronismus vychází ze starší studie Mácha a Byron, se kterou jsem se zúčastnil soutěže SVOČ vypsané katedrou bohemistiky v roce 1993 a úspěšně ji obhájil. Podrobněji řeší některé problémy v původní studii jen zběžně načrtnuté a zohledňuje podněty, kterých se mi dostalo od vedoucího práce doc. PhDr. J.Peřiny, CSc. i oponentky PhDr. A.Kreislové. Zásadní problém, zda Mácha byl epigonem Byrona nebo ne, je tu posunut z roviny komparatistické (srovnání obou autorů a jejich díla) do roviny jiné.

Postupně jsem si totiž začal klást otázky jiného druhu. A pokoušel jsem se o jejich řešení v pozdějších pracích Lautréamont surrealismu a bezpředstavové umění, Realismus, impresionismus a symbolismus v díle Petra Bezruče a Výtvarné umění a literatura. Zajímal mě v nich především vztah mezi konkrétním (dílem, autorem) a obecným (směrem, ke kterému je řazen). Kritéria, jimiž se toto zařazování řídí, a jejich meze. Tento posun se částečně odráží i v mé diplomové práci Máchův byronismus. Nejde mi o pouhé srovnávání dvou autorů, ale o hledání příčin jejich usouvztažnění a o vývoj pojetí tvorby Karla Hynka Máchy ve vztahu k byronismu.

S vědomím, že máchovské literatury je dnes už neuvěřitelné a jedním člověkem nezpracovatelné množství, pustil jsem se do zkoumání tohoto problému a pokouším se do něj vnést vlastní názory a korekce názorů starších. Soustřeďuji se na základní máchovskou literaturu, která s daným problémem souvisí, a proto nepracuji s drobnými glosami a kritikami, které do dnešní doby na dané téma vyšly. Nechci tvrdit, že jsou zcela nepřínosné, ale jejich názorová tříšť by celou práci zbytečně znepřehlednila. Jejich zpracování nechávám budoucnosti jako zajímavý a časově náročný problém, jehož řešení by mohlo přinést zajímavé poznatky.

Přestože použitou literaturu vlastně hodnotím průběžně ve své diplomové práci - je částečně předmětem mého zkoumání - hodí se, abych v úvodu nějak zhodnotil její přínos pro mé zkoumání. Nezastupitelnou úlohu má třísvazkové kritické vydání Máchova díla v Knihovně klasiků, jehož poznámkový aparát je velice podnětný a pomohl mi při orientaci v odborné literatuře. Také dvě základní knihy mapující ohlas Máchova díla Literární pouť Karla Hynka Máchy, Ohlas Máchova díla v letech 1836-1858 (usp. Pavel Vašák) a Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách současníků (usp. Karel Janský) velmi usnadňují práci každému máchovskému badateli. Poslední neopominutelnou příručkou je bibliografie máchovských prací od Františka Krčmy, která bohužel sahá jen do roku 1932.

Je těžké říci, která z máchovských monografií mě ovlivnila nejvíce, snad ta první, kterou jsem přečetl - Karel Hynek Mácha od Vladimíra Štěpánka, protože mi umožnila první orientaci v životě a díle mého nejoblíbenějšího básníka. Nadchly mě i radikální postoje Oldřicha Králíka, které zveřejnil ve své práci Demystifikovat Máchu, a i když nebyly odbornou veřejností přijaty (snad kromě Růženy Grebeníčkové), nasměrovaly mou pozornost k textologickým otázkám a souvislostem.

Velice blízké jsou mi názory J.Mukařovského a vědců sdružených kolem Pražkého lingvistického kroužku, ale myslím, že metody užité v mé práci nejsou čistě strukturalistické. A strukturalisté by asi podobný problém vůbec neřešili, i když by se dal formulovat v obecné rovině následovně: jak ovlivňuje spojení dvou prvků jejich vnitřní strukturu a které struktury ovlivňují charakter tohoto spojování... Centrum zájmu strukturalistů bylo ale jinde.

Mohl bych jmenovat mnoho dalších filozofů a estetiků, jejichž myšlenky ve mně vzbudily velký zájem, ale stejně jako u strukturalismu nezaznívají v mé studii tak dominantně, aby jejich uvedení bylo bezpodmínečně nutné.

V otázce Máchova byronismu jsou zásadní první české kritiky Máje, které tento problém poprvé nastolují, práce Durdíka, Zdziechovwského a Voborníka, které ho posouvají do jiné roviny, a v posledních letech studie Martina Procházky. Podnětné jsou i studie obsažené v sbornících Torso a tajemství Máchova díla (R.Wellek: K.H.Mácha a anglická literatura), Karel Hynek Mácha, Osobnost, dílo, ohlas (V.Černý: K.H.Mácha a západoevropský titanismus romantický), Věčný Mácha (B.Novák: Četba a zážitek jako prameny básníkovy tvorby), Realita slova Máchova (O.Králík: K.H.Mácha a Rukopisy) a Prostor Máchova díla (M.Procházka: Máchova poezie a problém Byronova vlivu, B.Mánek: Máchovské aluze v raných českých překladech Byrona). Množství literatury na dané téma je i v monografii A.Pražáka Karel Hynek Mácha.

Komparatistické metody, které jsou užity zvláště v prvních jmenovaných pracích, ale nepřijímám. Srovnávací vymezení problému vztahu Máchy k Byronovi totiž lehce sklouzne k neproduktivnímu vyhledávání shodných míst, a i když jsou nakonec konstatovány rozdíly, stín Byrona z Máchových děl nikdy úplně nezmizí. Snažím se proto posunout celou problematiku do roviny metodologické a psychologické a souběžně řeším i další drobné otázky.

Nádherné dílo Karla Hynka Máchy fascinuje každou generaci spisovatelů i vědců. Rozhodl jsem se, že se pokusím pokračovat v jejich cestě, i když s narůstajícím počtem máchovských prací je to stále těžší. Mácha poskytuje látku největší kvality a neexistuje lepší způsob tříbení vlastních názorů a metod, než v konkurenci s nejvýznamnějšími českými vědci. Proto jsem se rozhodl věnovat Máchovi svou diplomovou práci a v máchovských bádáních bych rád pokračoval dále, i když česká i světová literatura skýtá mnohem větší množství méně prodiskutovaných problémů. Vlastně bychom v Čechách těžko hledali problémy, které by byly více přetřásané než máchovské. V tomto ohledu má Mácha v české literatuře podobné postavení jako Shakespeare v anglické.

Závěrem bych ještě rád poděkoval panu doc.PhDr. J.Peřinovi, CSc., že mi umožnil toto téma zpracovávat jako diplomovou práci a že se rozhodl ji vést. Jeho rady mi velice pomohly.

I. Současný stav máchovského bádání

Zamýšlíme-li se nad současným stavem máchovského bádání, může se nám zdát, že o Máchovi a jeho díle už bylo všechno podstatné napsáno. Přesto se stále objevují nové a nové studie řešící nejrůznější problémy spjojené s tímto tématem. Vycházejí další monografické práce o Máchovi a o životnosti jeho díla svědčí především neustálé vydávání Máje a různých výborů. Každá generace vědců i básníků se pokouší o tvůrčí reflexi jeho odkazu a vypořádává se s jeho dílem. Nic nemůže dokazovat centrální postavení K.H.Máchy v české literatuře více.

Toto postavení ovšem není prosto paradaxů; vždyť úplné Máchovo dílo nebylo ještě v jednom celku vydáno! Samozřejmě, existuje velice podrobné kritické vydání v Knihovně klasiků z roku 1972, ale do něj nepronikly “intimní” šifrované pasáže Máchova deníku. Nejširší veřejnost se s nimi mohla seznámit až v roce 1993 v knize Intimní Karel Hynek Mácha,¹kdy byla uzavřena složitá cesta vydávání Máchova díla. Nové textologické studie však ukazují, že ani zde není práce úplně skončena a že je stále co revidovat, i když jde často jen o slovíčka.

Sekundární literatura o Máchovi dnes zabere opravdu velkou knihovnu a orientace v ní není nijak snadná. Už Krčmův “soupis prací o jeho životě, díle a kultu”, který sahá jen do roku 1932, se může svým rozsahem měřit s celoživotním dílem básníka. A dnešní soustavná bibliografie máchovských prací, by byla několikrát delší! Před současným badatelem tedy stojí obrovský problém. Musí se prodírat nekonečným počtem článků, studií, monografií a historických syntéz, aby mohl zohlednit názory svých předchůdců, ale nakonec se stejně musí vrátit k autentickému dílu Karla Hynka Máchy. Nabízí se však otázka, jestli je to ještě možné, jestli je v silách jednoho člověka tuto cestu projít... V úplnosti už asi ne, protože je těchto textů příliš mnoho, aby mohly být nějak jednotně reflektovány. Je jich dokonce tolik, že současný stav máchovského bádání bychom mohli označit pomocí jednoho statistického pojmu, který se v literatuře objevil s nástupem experimentální poezie. Je to permutace. A měli bychom mu rozumět v tom smyslu, že každý problém, který byl nastolen na téma Karel Hynek Mácha, už byl pojednán ze všech různých stran a pohledů a byl zapojen do všech možných i nemožných souvislostí. Úkolem vědce je posoudit jejich oprávněnost a vyvrátit pohledy nesprávné, nebo korigovat ty neúplně doložené, ale i toto usměrnění podléhá další odborné diskusi. Asi nejradikálněji na toto pole vstoupil Oldřich Králík, když prohlásil za neautentickou velkou část textů připisovaných Karlu Hynku Máchovi² a za jejich autora označil Karla Sabinu. Tento radikální postoj nebyl vědeckou veřejností přijat, protože nadřazoval tematické zkoumání autorství literárního díla rukopisnému, ale upozornil na důležitý textologický problém - proč jsou některé Máchovy texty zachovány pouze v opisech? - který vnáší přinejmenším pochybnost do určité části Máchova díla.

V permutacionálním stavu se nachází i problém Máchova byronismu. Jak uvidíme později, je samotný pojem byronismus chápán v nejrůznějších významových odstínech a stejně i Máchův poměr k němu. Přitom každé řešení je vnitřně oprávněné a logické, takže ho nemůžeme jednoduše smést ze stolu jako nesprávné, můžeme se jen zamyslet nad dobovou podmíněností různých pohledů a nad vývojovým sledem jednotlivých řešení.

II. Máchův byronismus v odborné literatuře

Problém závislosti Karla Hynka Máchy na Byronovi nastolily už první české literární kritiky Máje z roku 1936, ale protože bychom se jim rádi věnovali později, podívejme se nejprve na reflexi tohoto vztahu v odborné literatuře. Pomůže nám to stanovit určitý obecný rámec, ve kterém vyniknou změny, které v této otázce postupně nastaly.

Základní syntetické práce, které shrnují vývoj české literatury od jejích počátků, se Máchovi věnují jen zběžně, s ohledem na obrovskou šíři svého záběru, přesto se většinou s problémem Máchova byronismu pokoušejí vypořádat. Jaroslav Vlček ve svých Dějinách české literatury, které vycházely od roku 1892, shledává vliv Byronův jako velmi podstatný. Tvrdí, že “Byronovo pesimistické pojímání lidské společnosti a pantheistický jeho optimismus v názoru na přírodu Máchu pronikl cele.”³A v cyklu portrétů Několik kapitolek z dějin naší poezie z roku 1889 vliv ještě více zdůrazňuje v podtitulu páté části, která nese název Karel Hynek Mácha, Počátky byronismu v Čechách. Hned na začátku studie, což také svědčí o významu, který tomuto problému přikládal, označuje Máj jako první byronský ohlas v Čechách⁴. Ale bohužel toto tvrzení vzápětí popírá konstatováním, že Byron ovlivnil už Kollárovu Slávy dceru, takže mu nemůžeme připisovat zásadnější váhu. Potvrzuje však obecnější dobové pojímání Máchy jako představitele literárního směru, který je v jádru závislý na inspirovanosti dílem lorda Byrona.

Dalším významným pohledem do historie české literatury jsou Dějiny literatury české Jana Jakubce, které vycházely od roku 1911. V nich je opět spojen Mácha jedním dechem s byronismem už v názvu příslušné kapitoly - Byronský romantismus. K.H.Mácha a jeho současní stoupenci. Mácha je zde sice označen jako hlavní zástupce byronského romantismu v Čechách, který přejal žánr byronské povídky, ale později jsou vyzdviženy jako podstatnější jiné rysy jeho tvorby a Jakubec jasně konstatuje, že Mácha rozhodně nepatří mezi pouhé napodobitele Byrona.⁵

Tento vývoj směřující k oddělení byronismu a Máchovy tvorby je završen v Přehledných dějinách literatury české A.Nováka a J.V.Nováka, které vycházely rovněž od r. 1911. Směr byronismus bychom tu v souvislosti s Máchou hledali marně. Vyzdvižena je Máchova originalita, prudké prožívání lásky i zmaru a hloubka filozofických úvah o posledních záhadách života. O Byronovi se tu píše, že dává Máchovu rozvoji nový směr. Mácha prý “nepochopil a nepřejal Byronovy osobnosti v její celistvosti, nýbrž spíše, asi pod vlivem polských prostředkovatelů, viděl v něm básnického revolucionáře, jenž s bezohledným individualismem rozvolnil formy poetické a naplnil je divokou a svéráznou vášnivostí [...] Mácha od r. 1830 užíval Byronových výstředních dějů, vášnivých a zločinných postav, hrůzných zápletek, ponuře divokých scenerií a mísil do skrovných a často nejasných příběhů lyrickou reflexi i citovou meditaci, sytou krajinomalbu a hlavně subjektivní stesk. Z Byronových děl poskytly mu motivy, fabule a epickou techniku zvláště: “Lara”, “Giaur”, “Korsár” “Parisina” a “Vězeň chillonský”.”⁶ Což jsou sice formulace velmi vzletné, ale jejich pravdivost je spíše sugerována estetickým dojmem, než vědeckým důkazem. Je to nevýhoda všech velkých syntéz, které musejí na relativně omezeném prostoru podat co nejvíce podstatných informací a na dokládání cesty, která k nim vedla, už nezbývá místo.

Poslední velkou syntézou jsou čtyřsvazkové akademické Dějiny české literatury, v nichž V.Štěpánek jenom potvrzuje vývoj, který vede k oslabení váhy vztahu Mácha-Byron v literární vědě. “O podnětnosti četby Byrona nemůže být nejmenších pochybností, avšak její význam se nesmí přeceňovat, neboť průkazná fakta nenasvědčují tu znalosti příliš rozsáhlé a dojmům význačně převládajícím.”⁷

Vytkli jsme si za úkol prozkoumat pojímání Máchova vztahu k Byronovi ve čtveřici nejdůležitějších syntéz, protože nám mohou podat daleko přehlednější obraz, než monografie nebo dokonce krátké odborné články. Nejdou sice do takové hloubky, ale z monografií a článků vycházejí a reflektují je. Kdybychom se zabývali jen analytickými studiemi, byl by náš pohled možná hlubší, ale nesmíme zapomínat, že tyto práce mají velice úzký předmět zájmu, takže se v něm setkávají všechny skutečnosti pod zorným úhlem základního problému. A je-li tím problémem Máchův vztah k náboženství, vztah Máchových děl ke skutečnosti, charakter metra, které užívá, nebo byronismus, vždy už samotné téma v sobě skrývá omezený počet odpovědí a řešení. Přínosnější by tedy bylo posuzovat četnost studií na dané téma ve srovnání s ostatními, nebo výskyt daného tématu a jeho ozvuků ve všech textech.⁸ To je ale práce skoro nadlidská (ulehčilo by ji jen počítačové zpracování), jak už jsme konstatovali v předchozí kapitole, a podávala by nám obraz spíše formální, i když rozhodně ne nezajímavý.

Vraťme se však k výsledkům naší práce. Z nich je zřejmé, že k zásadnějšímu posunu ve vztahu Mácha-Byron dochází až na přelomu století. Určitě ne před rokem 1889. Spíše v období do roku 1911, a nebo dokonce až po něm. Detailnější pohled nám umožní dobové monografie, které sloužily jako prameny pro Vlčka, Jakubce i Nováka.

První významnou prací je Durdíkova kniha O poezii a povaze lorda Byrona z roku 1870. Jejím předmětem sice není tvorba Karla Hynka Máchy, ale jde o první odborný pohled na byronismus, naši první a poslední byronovskou monografii a najdeme tu i příkré stanovisko, které znamená vyvrcholení tendence spojovat Máchu s Byronem. Durdíkův pohled na Byrona (i na byronismus) je velmi zaujatý až obdivný. Vždyť o něm tvrdí, že na poli literatury anglické se mu vyrovná pouze Shakespeare, Byronův Kain⁹ předčí Goetheho Fausta, Childe Haroldova pouť je prý vůbec největší lyrická báseň, zkrátka “Byron jest genius nového básnictví, jest klíčem k jeho tajemstvím a král básníkův devatenáctého věku.”¹⁰ Herbartovec Durdík dokonce tvrdí, že ačkoliv je Byronovo jméno mýtem, on sám zůstává nepochopen a jeho díla jsou nedoceněná! Zřejmě proto se odhodlal k napsání své práce...

Pro nás je ovšem důležitější Durdíkova koncepce byronismu, která je závislá na jeho vlastním obdivném vztahu k Byronovi (a nebudeme daleko od pravdy, když Durdíka označíme za nadšeného byronistu...). Chápe totiž byronismus jako estetický ideál! Nejdříve se negativně staví k starým definicím byronismu, které v sobě měly přídech odmítání: “Slovem Byronismus zahrnovalo se obé: poesie i povaha jeho, a slovo toto mělo příhanu: Bezdůvodná nespokojenost, líčený bol, prostopášnost a neznabožství, sluly as ingredience, z nichž se skládal onen apoštol rozervanosti. Co některý mladý blouznivec o Byronovi pochytil, z toho si učinil ideal a vkládal do osobnosti jeho. Známý Byronský typus, mnělo se, že v původci svém jest nejúplněji též znázorněn. Byronismus v tomto smyslu musí za své vzíti, až bude se přihlížeti ke všemu, a přes modu krátkých dob zůstane krása spisův Byronových.”¹¹ A v další kapitole už rozhodně tvrdí, že Heine, Lenau, Mickiewicz, Lermontov i Puškin (Evžen Oněgin prý imituje Dona Juana a Beppa) jsou nedokonalí napodobitelé ideálního Byrona. Nezapomene ani na Máchu a jeho Máj: “Nechci neuznávati krás básně té zejmena co se týče lahody jazyka, zpěvnosti, naladění, obrazů a nových v českém básnictví dotud nepoznaných půvabůb, ale též nemohu zapříti, že Byron zde jednostranně napodoben. Abychom si sestrojili jeviště, ducha i děj Máchova Máje, k tomu dostačí přečísti sobě Vězně Chillonského, Parisinu, Korsara, - - i ukáže se, jak působil Byron.”¹² To je názor, který ani v nejmenším nepřekonává české literární kritiky z roku 1836! Jeho nepřijatelnost pramení především z metody, stavějící rovnítko mezi podobnost a přímý literární vliv, metody, která považuje nalezené formální shody za nápodobu. Durdíkův herbartismus (formalismus) je zde evidentní. Ruku v ruce s ním jde ovšem estetika prvenství. Jakoliv by mohla být část tvorby všech těchto spisovatelů původní, Byron byl první, kdo se touto cestou vydal, a proto má mezi nimi výsadní postavení, dokonce ještě v době vzniku Durdíkovy knihy je jeho vliv pro literaturu zásadní.

Durdík zde velmi zjednodušeně vyjadřuje nový pohled na tvůrce - nedostižného a originálního génia - a odsuzuje vše, co zavání nápodobou.¹³ Osobnost Byrona mu zakrývá ostatní autory. Tato nová estetická koncepce originality je ovšem jedním z nejdůležitějších rysů romantismu. Nahrazujíc starou estetiku klasicistní, která nad všechno staví dokonalost formy a vyváženost všech motivů, a vlastně i estetiku všech slohů předchozích, dává nová estetika plně průchod originalitě tvůrce, překonávání norem a nezávislému tvoření, což se nejvíce projevilo až ve 20. století v hnutí avantgard. Této složité době přerodu, které padl Mácha za oběť už v roce 1836 a teď se po něm znovu svezla, asi nikdy úplně neporozumíme, protože naše estetické hodnoty jsou dnes zcela na straně Máchově a všeho, co se teprve zvolna ohlašovalo.

Protože žádná zásadnější práce o Máchově byronismu do r. 1889 nevznikla¹⁴, musíme předpokládat, že Vlček byl při psaní svých Dějin ovlivněn především Durdíkem, i když určitě znal i drobnější studie. Další období však přináší první monografie máchovské, takže bádání mohlo pokročit rychle vpřed a širší diskuse mu přidávala na objektivitě.

Prvním cizím máchologem byl Polák Maryan Zdziechowski, autor prací Byron a jeho doba (1894) a Karel Hynek Mácha a byronism český (1895). V ní sice řadí Máchu mezi představitele byronismu, říká o něm, že byl prvým a nejhlavnějším zástupcem byronismu českého, ale okamžitě dodává, že byronismus Máchův nebyl jen napodobením, spíše naopak - měl svůj zvláštní, samostatný ráz, “ráz chabého, protože fatalistického zoufalství”.¹⁵ Zdziechowski si jako první klade otázku, jak se Mácha seznámil s Byronovým dílem, a odpovídá, že to bylo prostřednictvím polských překladů (německé neuvádí). Na známém citátu: “Ten Lara mne pronásleduje jako upír. Až ho v Mnichu překonám, obrátím se do Čech a zůstanu s svým básněním navždy doma.” (převzatém z Arbesovy knihy) dokládá, že se Mácha skláněl před Byronovou velikostí a do smrti se nevyprostil z kouzla jeho postav, protože Mnicha nedokončil...¹⁶

Zdziechowski nepřekonává Durdíkovo vlivologické pojetí tvorby a dále vrší domnělé inspirace Byronem v díle Karla Hynka Máchy. Mnich je mu básní s nejsilnějším působením Byrona. Márinka (!) upomíná na Korsara a Giaura ve zvyku vypravěče zachmuřovat čelo a vyhlížeti zarmouceně. Krkonošská pouť, začínající samomluvou, zase připomíná Manfreda... (Proč ne např. Shakespeara nebo kohokoliv jiného?) O třech postavách románu Cikáni praví, že Giacomo je vlastně Džaur (přidádvá se z touhy po pomstě k cikánům, stejně jako Džaur ke zbojníkům), Valdemar Lara (dopustiv se tajného zločinu, uzavírá se v zámku a straní se lidí) a mladý cikán je bludný Childe Harold... Tento srovnávací rozbor zakončuje zvoláním: “Ale přese vši tu pododobnost jak jsou osoby tyto ničím proti rekům Byronovým!”¹⁷

Zdziechovwskému zkrátka vadí, že Máchovy postavy nejsou tak heroické a vitální jako Byronovy. Opět je zde stavěn ideál, jednoho tvůrce, kterým je měřeno dílo úplně jiného autora. Jakákoliv originalita se pak jeví spíše jako výjimka z pravidla, nebo hůře, jako nedosažení vzoru.

Děj Máje mu stejně jako Durdíkovi připomíná Parisinu a Vězně chillonského (zapomíná na Korzára) a nezamlouvá se mu dokonce ani jeho obsah a kompozice - snad jen obrazy přírody a jazyk... Nejvíce Zdziechowski oceňuje, že se Mácha jako jediný z byronistů neztotožnil se svou postavou (Vilémem), což mu mezi nimi zajišťuje zvláštní místo. I tak je konečný odsudek Máchy až příliš tvrdý: “Díla, jež napsal, nepřipouštějí, aby byl vřaděn mezi talenty velikých rozměrů. Neuznán byv zaživa, byl přeceněn po smrti.”¹⁸

Míní snad Zdziechowski touto poslední větou nadšení autorů almanachu Máj, nebo jde o novou tendenci v máchovském bádání, kterou se tato studie snaží uvést na pravou míru? Snad má na mysli autory, o kterých pojednává ve druhé části své knihy pod názvem Nástupci Máchovi. Jsou to K.Sabina, V.B.Nebeský, R.Mayer, Gustav Pfleger Moravský, V.Hálek a hlavně J.V.Frič - ten je označen za jediného z básníků českých, který správně pochopil Byrona... A to je základni Zdziechowského kritérium: “správně” (tedy stejně jako on) “pochopit” Byrona. Stává se často, že vědci vidí spíše racionální stránku díla, jeho filozofii, protože je jim nejbližší, a podhodnocují jeho ostatní složky. To se stalo i Zdziechovwskému, když se ztotožnil s filozofií Byronových hrdinů a žádná jiná mu nebyla dost dobrá. Stejně jako Durdíka ho můžeme označit za nadšeného byronistu, což deformuje objektivitu jeho pohledu na Máchu.

Dalšího autora máchovské monografie jsme už poznali jako překladatele Zdziechowského knihy - je to Jan Voborník. Svou práci vydal pod prostým názvem Karel Hynek Mácha roku 1907 a přímo se nabízí skutečnost, že se nechal ovlivnit názory uvedenými v knize, kterou převáděl do češtiny. Není to však zcela pravda. Už název jeho knihy postrádá jakoukoliv zmínku o Byronovi i byronismu a celý text jenom dokládá velký posun, ke kterému mezitím došlo. Kritizuje Durdíkův pohled na Máj a tvrdí, že “běžný onen názor, počatý Durdíkem (O poesii a povaze lorda Byrona), jakoby se celý Máj dal složiti vlastně jen z Lary, Korsára a Parisiny, potřebuje opravy”¹⁹. Často ještě upozorňuje na paralely v dílech obou autorů, ale ty už jednoznačně nevyznívají v Máchův neprospěch. Máchova tvorba je tu pojímána autonomně a obě osobnosti jsou měřeny vlastními měřítky a stejně tak jejich dílo. Posun k objektivitě je zcela evidentní, i když některá hodnocení vyznívají subjektivně. Například, když Voborník tvrdí, že “Styk Máchův s poesií Byronovou neměl účinků vadných, dokud ho chápal za tlumočníka svých vlastních stavů duševních. Tak “Pouť Childe-Haroldova”, jak už bylo dokázáno, působila na Máchu jen příznivě. A co je Childe Harold? Je to Byron člověk, poesie jeho života. “Lara” však a jiné podobné zjevy působily nepříznivě. Co je “Lara”? Zpěv záliby v romantice tajemnosti.”²⁰ Voborník sice dále rozšiřuje počet shodných míst v díle obou básníků (vidí je v básních Bojarín, Zoufalec, Noc, Měsíc stojí, Budoucí vlasť a samozřejmě v Mníchovi), ale zdůrazňuje, že jde pouze o shodu, která pramení ze stejných světobolných východisek, a rozhodně nejde o nápodobu. Jeho vědecká poctivost je patrná i z úryvku, ve kterém se zamýšlí nad Máchovým slohem: “Zvláštní je Máchova jednoduchost prostředků a prostota slohu i slovníku. Odkud to? Proč není výmluvnost jeho nádherná a bohatá? To souvisí úplně s povahou jeho duše a smyslovým i citovým životem jejím. Měl stále určité, pevné řady přestav vyvoleného druhu, jež opakováním vjemů stále se sílily, oblíbené tlumy věcí nemnohých, jichž přízvuk však mohutněl a tvořil sám svět nový, silou obraznou a vybavováním sdruženým; měl básník takto s každým slovem a obsahem jeho mnoho práce a nepotřeboval bohatství kvantitativního. Jeho bohatství je v holoubce významnosti. Každé slovo jako světélko s širokým věncem mlhy kolem sebe. “Měsíce světlá moc” jsou tři slova, ale mrak představ. Tak i “Dobrou noc!” atd.”²¹ Byronův řečnický a patetický sloh tu už není kladen za vzor, Voborník raději zkoumá, čím se oproti němu vyznačuje sloh Máchův, a hledá jeho svébytnou kvalitu.

Vidíme, že v metodách J.Voborníka vítězí nezaujatá (objektivizující) vědeckost nad čistě kritickými (subjektivními) soudy starší generace vědců. Až jeho práce znamená zásadní průlom do pojímání vztahu Mácha-Byron. A jeho pojetí tohoto vztahu ovlivnilo částečně Dějiny Jakubcovy (i když v jeho práci ještě přežívá starší termín “byronský romantismus”) a mnohem více se prosadilo u A.Nováka.²²

Uzavřeme tuto část naší studie závěrem, že v odborné literatuře nastává přelom v pojímání Máchy jakožto byronisty až kolem roku 1907. (Speciální práce, která by se zabývala drobnými studiemi a kritikami otištěnými v letech 1895-1907 a 1907-1911 by mohla toto datum ještě více specifikovat.) Od té doby už jsou oba autoři pojímáni jako autonomní tvůrci, kteří mají být měřeni svým vlastním dílem a ne donekonečna poměřováni jeden druhým.

III. Máchův byronismus v prvních kritikách Máje

Splňme slib, který jsme dali v předchozí kapitole, a zamysleme se nad problémem byronismu v prvních kritikách Máje. Uvidíme, že tu temín byronismus má zcela jinou náplň než u Durdíka. (Zvláštní studie zohledňující všechny kritiky napsané v letech 1836-1870 by opět ukázala, kdy přesně nastal tento zlom a proč k němu došlo.)²³ A že se tento pojem objevuje ve spojení s Máchou poprvé právě zde, ačkoliv nemá zásadní vliv na pojímání Máchy jakožto byronisty v pozdějším smyslu tohoto slova - tj. jako napodobitele, který nedosáhl horizontu svého vzoru.

Až do vydání Máje je Mácha pro českou kritiku osobností bezproblémovou. Reaguje sice trochu ostřeji po vydání Obrazů ze života mého²⁴ - Čelakovský poukazuje na tiskařské chyby, Tyl otiskuje beletristickou repliku Obrázky ze života pražského a Rubeš Obrazy ze spaní mého - ale to je vše. O Byronovi nebo byronismu se nezmiňuje nikdo ani po vydání básně Budoucí vlasť²⁵, ve které byla později nalezena jistá inspirace Byronovou básnickou povídkou Childe Haroldova pouť.

Po zveřejnění Máje²⁶ však následovala až příliš rychlá negativní odezva. Už 13.5.1836 píše Čelakovský J.K.Chmelenskému: “Jaký to nestydatý máj! [...] Nešťastný básník i s celou svou romantikou [...] To jsou ty plody hrozného byronismu!”²⁷ A 31.5.1836 Česká včela (v jejím čele stál právě Čelakovský²⁸) vydává první razantní kritiku Máje, jejímž autorem je J.S.Tomíček. I v ní najdeme jednak přímý odsudek Máje (nazývaného “škvárou, která z vymřelé sopky vyhozená mezi květiny padla”²⁹) a stejného viníka: “Bylo by k přání, aby se tak otrocky nevázal právě k té nejšpatnější stránce anglického barda, ale podával nám básně pravé ceny, na odiv stavěl květoucí obraznost, ze které však pramen života, božský nektar vyplývá.”³⁰

Lord Byron tu sice není jmenován přímo, ale Tomíček i Čelakovský jistě dobře věděli, kdo se pod označením “anglický bard” skrývá. Stejně tak Chmelenský, který pod vlivem dopisu F.L.Čelakovského a českých kritik píše: “Lord Byron jest nejsubjektivnější básník, jehož znám, a již tím se za vzor nehodí [...] co je nám do Byrona? - Pěj podruhé p. Mácha, jak se moc vyšší v jeho ňadrách ozývá, a neohřívej své srdce a nerozplamenávej svou obraznost na nepřirozených výtvorech anglického lorda, s sebou vždy bojujícího: ač že jemněji a čistěji zazní jaho lyra k potěšení našemu. Pak jest ale jeho Máj, jak on sám na stránce 33 zpívá,

“toť, co se nic nazývá.””³¹

Chmelenského článku však předcházela ještě jedna důležitá česká³² kritika, která nám může poskytnout klíč k celému problému. Otiskly ji Květy (21.7.1836) pod názvem Pohled na literaturu nejnovější a jejím autorem je J.K.Tyl³³. Dočteme se zde toto: “P. Mácha jest básník - to mu nikdo odpírati nesmí, každý jeho verš jesti povzdech z nejtajnějších hlubin rozbolené, rozjitřené duše - avšak přece bych rád temné zvuky harfy jeho jinák slyšel zvučeti, jinák, alespoň za věku našeho ne tak nečesky.”³⁴

“Nečeskost” - to je základní pocit, který měli všichni čtyři autoři z četby Máje. Jen najít její původ! A kde jinde ho hledat než ve vlivu cizí literatury? Autora co možná nejvzdálenějšího dobovému pojetí umění. Tomíček ještě tápe, když Máchu označuje za “heglianistu”. (Bylo by ovšem velkou chybou považovat tento výrok za výsledek soustavnějšího srovnávání myšlenek Máje a Hegelovy filozofie, “heglianismus” je zde pouhé synonymum pro “nečeskost”, cizí vliv nehodný následování. Příčina jeho užití je navíc velmi temná, zvlášť když je jeho smysl spojen s myšlenkou, že “na věčnosti žádný cíl”...) Ale o kousek dál už jmenuje “anglického barda”. Odkaz na něj najdeme i v kritice Tylově: “když Byron s duší rozvrácenou, bez míru, bez víry a naděje zoufání své pěl, nemusel bohatý z rozkoší života vybředlý lord svědomitě na zřeteli míti stav básnictví a občanských poměrů vlasti své a tato stránka básní jeho nebylať i slávy jeho původem: ale proč u nás, kdežto se nám v znameních nejpříznivějších krásné příští usmívá, kdež potřebí na všech cestách k národu mluviti - a pěvci otevřenť celý svět! - Proč u nás, prosím, muži mladému, duchem bohatě nadanému, s kolem a popravou se obírati?”³⁵

Tedy čtyřikrát Byron a všechny kritiky vpodstatě odmítavé. I tady se nabízí stejná příčina spojení Máchy s Byronem jako u “heglianismu” - pocit cizosti, “nečeskosti”. Byronismus je tu opět pouhou nálepkou a synonymem nežádoucích snah. První spojení Máchy s Byronem tedy nevychází z podrobné analýzy děl obou básníků, je spíše impulzivní. Vždyť tehdejší literární kritika nebyla na nijak vysoké úrovni a ani Chmelenský, který je označován za jejího zakladatele, nebyl kritikem soustavným a pevným ve svých názorech, jak to dokazuje Vladimír Štěpánek ve své studii Josef Krasoslav Chmelenský.³⁶ (O staré estetice, která ztěžovala ocenění Máchova Máje a vůbec všech děl romantických, jsme psali výše. Dodejme jen, že v této době to byla Palackého teorie “božnosti”, která ovlivnila i zorný úhel Chmelenského, jak dokazuje J.Peřina ve své studii Estetika J.K.Chmelenského a K.H.Mácha.³⁷)

S podobným nálepkováním se setkáváme často nejen v české kultuře. Podobný obsah jako “byronismus” mělo označení “trockismus” v komunistické ideologii nebo “teigovština” u nás. Vždy šlo o něco nesprávného, co bychom neměli následovat, a vždy bylo zneužíváno k pranýřování osobností, z jejichž jmen je odvozeno, a všech domělých pokračovatelů. V největší totalitě se rovnalo rozsudku smrti - v Máchově případě šlo o mnohem lehčí formy trestu, ale stejně ho podobné nepochopení velice ranilo.

Mácha byl spojen s Byronem a byronismem především z určité fobie z cizích vlivů, které by mohly narušit idylu domácí literatury. Ale od strachu k Byronovi nemůžeme vést přímou linii. Dochované texty kritik nám příliš nenapovídají, ale můžeme předpokládat, že se Mácha svým emocionálním vztahem k Byronovi a jeho dílu (později dokážeme specifičnost tohoto vztahu) nijak netajil. A Byrona, který ho v mnohém oslovil, určitě často propagoval mezi svými přáteli. Ocitujme zde jedno svědectví Karla Sabiny: “Od té chvíle, co se Mácha s Byronovým duchem blíže seznámil, vyjasnil se jeho duševní zrak, neboť poznal básníka, který v hlubokosti své těmito samými záměry, city i bolestmi byl zahořel. Zamiloval si jej tak, že mnohá místa z básní jeho zpaměti uměl, a v obrazy a charaktery tak hluboko se vmyslil, že takměř s nimi a v nich žil a veškeré své náhledy o přírodě a člověčenstvu a o světě vůbec náhledům Byronovým připodobnil.”³⁸

Toto chování zřejmě nezůstalo utajeno jen v kruhu přátel a jeho znalost mohla pomoci českým kritikům při hledání onoho neblahého viníka, špatného vzoru. Tak se ustavil problém Máchova byronismu, který (narozdíl od pozdějšího durdíkovského) nevycházel z důkladné četby obou autorů a formálního srovnávání. Formalismus prvních českých kritiků Máje byl jiného typu. Bez analýzy děl obou autorů odsoudili Máchův Máj nálepkou “byronismu”.

Byrona a byronistů se částečně zastává básník Vinařický³⁹, bohužel pouhým dopisem (a tedy neveřejně) J.K.Chmelenskému⁴⁰, v němž naznačuje, že Byron přeci jen tvoří opravdovou poezii. V otázce byronismu vystoupil poprvé na Máchovu obhajobu až Karel Sabina - jeho dobrý přítel - a to hned několikrát.⁴¹ Jeho pohled na Máchu byl na svou dobu neobvykle objektivní a oceňující a většina myšlenek obsažených v Úvodu povahopisném i v Upomínce na K. Hynka Máchu je akceptovatelná ještě dnes. Přátelský vztah k Máchovi tu rozhodně nebyl na škodu.

Sabina staví problém Máchova byronismu hlavně do roviny četby, což bylo částečně patrné už z citace, kterou jsme uvedli výše. Ale opět v jiném světle než Durdík. Nejde mu o vyhledávání formálních shod v dílech obou autorů. V centru jeho zájmu totiž stojí Mácha-člověk. Sabina často uvádí různá díla i autory, kteří na Máchu “působili” (jmenujme například Goetheho, Wernera a také Byrona⁴²), ale nemá tu na mysli vliv literární, nýbrž působivost těchto děl. Máchovu fascinaci určitými motivy v nich. Stačí uvést jen pár kratičkých pasáží z Úvodu povahopisného: “Goethe byl jeho zamilovaným spisovatelem”, “více však nežli romány, působily naň Scottovy básně”, “okres Byronové poesie byl mu po dlouhý čas nejmilejším stanem”. Všechna tato díla, podle svědectví Sabinova, shledával Mácha působivými.

Sabina navíc termín byronismus neakceptuje a zbytečně Byrona nevyzdvihuje: “Každý věk tvoří své zvláštní charaktery, jenž co náčelníci jeho zvláštního rázu mu dodávají. Byron půjčil jen povaze věku svého i charakterům svého druhu výrazná slova, pročež naň Evropa jako na vůdce onoho básnictví hleděla, která se po něm byronskou nazývala. Ač mnoho pouhých, často i jalových následovníků počítal, přece každý, kdo věc tuto jiným nežli otupeným zrakem ledajakéhos z našich slaboduchých kritikářů nahlídne, snadno pozná, že ne Byron, ale duch oné doby 19. století v tomto druhu romantičnosti v umění i v životě vládne.”⁴³

A tak je jeho vnímání autora Máje velice blízké dnešnímu, kdy je Mácha řazen v první řadě k romantismu obecně. Ne k proudům existujících uvnitř tohoto hnutí, které byly nazývány buď podle autorů (byronismus), nebo podle charakteru hrdinů jejich děl (titanismus). Ztotožnění autora a směru s sebou totiž přináší značné problémy, což ukázaly hlavně pozdější práce Durdíkovy. Obecné rysy určitého směru pak nejsou vnímány jako průsečík estetických hodnot děl různých autorů, jejich poetiky, ale jsou ustaveny na základě díla autora jediného. Ostatní autoři už nejsou poměřováni vzájemně mezi sebou, ale pouze vzhledem k tomuto “králi literatury”. Logicky se pak ocitají v jeho stínu.

IV. George Gordon Byron v Máchových zápisnících

Až do této chvíle jsme se věnovali ohlasu Máchova díla. Nejprve v literární vědě obecně, potom ve vztahu k pojmu byronismus a nakonec v dobové literární kritice. Došli jsme k jednoznačnému závěru, že tam, kde byl Mácha spojován s byronismem, nebylo jeho dílo patřičně oceněno, protože už sám tento pojem vnáší do vnímání literatury zkreslenou perspektivu. Ponořme se nyní do Máchových zápisků a pokusme se zjistit, co nám říkají o jeho vztahu k Byronovi.

V řadě máchovských prací můžeme najít názor, že Byron nevystupuje v Máchových zápisnících nejčastěji. Jiné zase tvrdí opak. Žádná z nich však nepodává ucelený výklad tohoto problému. Proto jsem se pokusil udělat následující statistiku, která by měla tuto otázku konečně vyřešit. Sečetl jsem záznamy, které se vztahují k určitému cizímu spisovateli, a seřadil je podle četnosti. Navíc jsem zvlášť vymezil množinu odkazů obsaženou v zápisnících a dopisech a u každé z nich ještě podmnožinu textů dochovaných pouze v opisech, tedy textů, o jejichž autentičnosti můžeme vznést určitou pochybnost. Vše jsem seřadil do přehledné tabulky:

AUTOR ZÁPISKY DOPISY CELKEM

celkem z opisů celkem z opisů

Byron 17 2 2 1 19

Goethe 16 3 1 - 17

Scott 11 1 1 - 12

Shakespeare 8 - - - 8

Mickiewicz 6 - 1 1 7

Borkowski A. 4 - - - 4

Borkowski J. 4 - - - 4

Korsak 3 - - - 3

Hugo 2 - 1 - 3

Heine 2 - - - 2

Z této tabulky můžeme vyčíst zajímavé údaje. Především potvrzuje skutečnost, že odkazy k Byronovy jsou opravdu nejpočetnější (rozsah i charakter zápisků zatím ponechme stranou). Hned za ním následují Goethe, který byl dosud častým adeptem prvenství, a potom Scott, Shakespeare a Mickiewicz. Tedy z pěti prvních autorů jsou tři angličtí a navíc ze všech jmenovaných jen jeden není romantikem! (Texty zachované pouze jako opisy nemají na pořadí autorů vliv!)

Z francouzských spisovatelů je zastoupen pouze jeden.

Prostý počet zápisků ale nemusí znamenat, že Byron má u Máchy nějaké výsadní postavení. Zvlášť když jeho vítězství není zrovna veliké. Myslím, že ani rozsah zápisků není příliš důležitý. Daleko více nám řekne jejich charakter. Zápisky týkající se Byrona můžeme rozdělit do několika skupin. První z nich jsou záznamy četby. V nich se snažil zaznamenat nejen díla přečtená, ale i díla, která chtěl v budoucnosti číst. (Význam Máchovy četby je všeobecně přeceněný - je zkoumána v příliš velkém rozsahu a s přílišnou doslovností aplikována na jeho dílo.) Nemůžeme tedy stoprocentně tvrdit, že Mácha četl všechna Byronova díla, s jejichž názvy se v zápiscích setkáváme, ale jen ta z nich, která výslovně jako přečtená uvádí. Tj. Nevěstu z Abydu, Laru⁴⁴(třikrát!) a Childe Haroldovu pouť⁴⁵ (poslední tři zpěvy). Četbu ostatních děl⁴⁶ nepředpokládáme, ale je možná.

Mácha si také vypisoval pasáže z Byronových prací. Z Tassova nářku,⁴⁷ z Childe Harolda,⁴⁸ Korzára⁴⁹ a Lary⁵⁰. (V próze Klášter sázavský cituje česky čtyřverší z Obležení Korintu.) A jak vidíme z výpisků citovaných v poznámkách, jsou psány německy, anglicky a polsky. Němčina a polština nás nepřekvapují, protože dnes už se vžila myšlenka, že se Mácha seznámil s Byronovým dílem z polských a německých překladů. Ale obecně se soudí, že Mácha neuměl anglicky⁵¹... Proč si tedy zapsal danou pasáž v originále? Je pravda, že nemáme žádný doklad o tom, že by se Mácha anglicky učil, ale to ještě nemusí znamenat, že neovládal alespoň její základy. Budeme-li ovšem nadále tvrdit, že anglicky neuměl, musíme charakterizovat příslušné výpisky jako velmi významné. Svědčící o opravdu velikém, až sběratelském, zájmu o anglického lorda.

Mácha shromažďoval o Byronovi informace nesrozumitelné a vzhledem k ostatním autorům, jejichž jména nacházíme v zápisnících, i podružné, což dosvědčují zápisky o kladném vztahu lorda Byrona k psům,⁵² o jeho příteli jménem Trelawney⁵³ a o tom, že byl považován za povahového chameleona.⁵⁴

V podivuhodném světle však ukazuje Máchu a jeho vtah k Byronovi zápisek, ve kterém počítá, jaký obnos obdržel tento spisovatel za jeden verš...⁵⁵ V tomto ohledu se se svým protějškem rozhodně nemohl měřit! Finanční úspěšnost Byronových děl byla opravdu veliká a Mácha zažívá tentýž pocit v malém, po vydání Máje, když si libuje, jak rychle se prodává... Ukazuje to na jeho dosud nezmapovaný povahový rys, který můžeme nazvat účetnickým, nebo na jeho nutkavou touhu po úspěchu vyjádřenou v hodnotách moderní společnosti? I zde zůstává Mácha tajemným...

Co říci závěrem? Zdá se, že Máchův vztah k Byronovi byl velice zvláštní. Sabina nám podává svědectví, že jím byl Mácha velmi nadšený - četnost i charakter jeho zápisků to jen dosvědčuje. (Nemá tedy pravdu A.Pražák, když toto místo Byrona v Máchově životě nahrazuje postavou Goetheho.) Méně už najdeme přímých citací z Byrona v Máchově díle, ale obě (v prózách Cikáni a Klášter sázavský) dokazují, že chtěl svůj vztah k Byronovi i přímo demonstrovat, protože pro něj byl důležitý. Obdiv k Byronově úspěchu a jeho osobnosti ale nesmíme zaměňovat s touhou napodobit jeho díla. Mácha se ubírá vždy vlastní cestou a východiska jeho poezie jsou odlišná.

Jak ale vyřešit otázku srovnávání děl obou autorů a nepřehlédnutelné shody, které ukázali Durdík, Zdziechowski i Voborník? Můžeme je prostě ignorovat?

Ve své práci Mácha a Byron jsem (kromě Byronova verše “My native Land - Good Night” a Máchova sousloví “dobrou noc”) srovnával báseň Mních a Byronova Vězně chillonského. Upozornil jsem na shodné místo děje obou básní - je jím Švýcarsko, ale zamyslím-li se nad tím, co nového tento postřeh přináší, musím přiznat, že skoro nic. Vždyť horská krajina Švýcarska (odehrává se tu i Manfréd) může svou nádhernou přírodou přilákat jakéhokoliv romantického spisovatele, aby sem umístil děj své skladby. U Byrona bude toto umístění přirozenější, protože Švýcarsko skutečně navštívil, kdežto Mácha byl o něm informován zprostředkovaně. Ale to neznamená, že prostředníkem byl nutně Byron a jeho dílo! (Nemáme jistotu, že četl Manfréda nebo Vězně chillonského.)

Podobně bychom měli přistupovat i k ostatním shodám v díle K.H.Máchy a jiných spisovatelů. Zvlášť když jsou rozdíly daleko větší než shody. Současná věda správnost tohoto přístupu potvrzuje i na nejobecnější rovině. Teorie transtextovosti, která se zabývá typy vztahů mezi texty, sice problém shody, vlivu a plagiátu úplně neřeší - stále tu zůstává skulinka, kdy čtenář místo aby shody mezi texty odhalil, je spíše utváří. Nabízí však různé možnosti interpretace těchto shod. Například v rovině architextové jsou shody mezi texty dány společnými pravidly, podle nichž se vytvářejí buď všechny texty, nebo texty určitého žánru. (Lyricko-epická básnická povídka tedy není jen majetkem lorda Byrona, ale všech, kteří se tomuto žánru chtějí věnovat, jako současný román nevzniká pod přímým vlivem tvůrce prvního románu.)

Další problém pramení z našeho způsobu osvojování nových zkušeností, které vždy poměřujeme starými formami. Tak vstupujeme do textů už předem zaujati, což je patrné hlavně u vědců, kteří si nejdříve definují určitý problém, aby pak hledali jeho doklady, zapomínajíce na skutečnost, že především společenské vědy (tedy vědy pracující se smyslem a významem znaků, jejichž původcem je člověk) svůj předmět spíše vytvářejí než odkrývají...

V. Mácha revolucionář ?

Poslední kapitolu naší práce jsem nazval “Mácha revolucionář?”, protože bych rád reagoval na práce, které stále dokazují Máchovu příslušnost k romantismu jeho nadšením pro revoluci. Nejvíce zkreslujícím způsobem tento názor prezentuje Jan Petrmichl ve své brožuře Karel Hynek Mácha velký básník českého revolučního romantismu (...není, dodávám). Myslím si totiž, že ačkoliv Mácha byl nadšen Byronovou osobností, ke které patří touha po svobodě, pro sebe i všechny utlačované. (Vždyť anglický básník riskoval svůj život, když plul na pomoc povstání v Řecku!) Nevyznával myšlenky revoluce a svobody. Ve svých dílech je neprezentoval a ve svých činech už vůbec. Znalci Máchova životopisu teď určitě namítnou, že pomáhal Polákům, kteří utíkali přes Čechy po nezdařeném povstání, že zpíval české písně, když šel s přáteli na výlet a že nosil extravagantní kabát. Není to ale málo proti ostatním básníkům, kteří byli nařčeni z byronismu? Co Puškin nebo Lermontov?

Nemohou nás uspokojit ani verše z básně Baláda, které ke vzpouře vybízejí, protože jsou v jeho díle ojedinělé. Zdá se, že Mácha byl ve svém životě spíše konformní a že s ostatními romantiky se nemůže v tomto ohledu měřit. Šalda sice namítá, že: “Básnický výraz Byronův jest mnohem méně revoluční, než se do nedávna vědělo a věřilo na pevnině evropské. Byron je naopak tradičník...” Ale to nic nemění na myšlenkách, které v jeho díle zaznívají, a činech, které je dosvědčují. Zde vidím hlavní rozdíl mezi Máchou a Byronem i mezi jejich tvorbou. (Daleko bližší Byronovi byl v tomto ohledu J.V.Frič.)

Máchovy děje jsou mnohem tajemnější a postavy více pasivní než Byronovy. Jejich individualita je oslabena ve prospěch básnického výrazu. Děje lidské jsou položeny na roveň dějů přírodních a mezi oběma dochází k hlubokému prolnutí, které bychom asi marně hledali u jiných autorů. Důležitou roli hraje v Máchových verších zvukosled, ale ten zároveň znemožňuje jejich adekvátní překlad. Byronova díla, upřednostňující jasně formulované myšlenky svobody a pevné formy, byla k překladům disponovanější. Mácha, ponořený do sebe a zpochybňující, mu mohl stěží konkurovat, protože doba přála revolucím a radikálním řešením. V Máji se mu ale podařilo najít zázračnou rovnováhu mezi všemi složkami básně - epickou i lyrickou, zvukovou i motivickou, myšlenkovou i senzuální... Žádná literatura nemá podobně mnoho dokonalých děl.

Pokusili jsme se zmapovat různá pojetí Máchova spojení s Byronem, ale jedno důležité jsme vynechali. V souvislosti s byronismem byl Mácha dosud spíše podceňován. V některých pracích (jako reakci na tento přístup) však najdeme postoj opačný. Ne, Byron zde není považován za napodobitele Máchy, to by bylo příliš, ale stejně jako byl Mácha měřen Byronem, je teď Byron měřen Máchou, což vede k absurdním výrokům typu: “Mácha je básník jiné struktury, a básník větší!”⁵⁶ Tvrdí Bedřich Fučík v článku s příznačným názvem Mor ideologie. Tento názor není bohužel ojedinělý⁵⁷, ale doufejme, že mu nebude příliš dopřáváno sluchu, protože je stejně neproduktivní jako názory Durdíkovy. Měli bychom si přiznat, že ačkoliv je Mácha ústřední postavou české literatury, neměl na světovou literaturu prakticky žádný vliv a jeho pozice v ní tomu odpovídá. Naopak Byron má ve světové literatuře pevné místo, o které ho žádný český myslitel nepřipraví. Nehleďme na tuto skutečnost jako na křivdu a buďme rádi, že dílo Máchovo k nám promlouvá mnohem více než dílo velkého Angličana.

ZÁVĚR

Pokusme se shrnout dosažené poznatky. Mácha byl s Byronem spojen náhle, po vydání Máje, a to proto, aby na jeho prosté příslušnosti k “byronismu” mohla být odhalena “nečeskost” jeho básně. Přístup prvních českých kritiků Máje nebyl založen na důkladném srovnávání děl Máchy a Byrona, ale pramenil spíše ze strachu z nového pojetí tvorby. Tápání českých kritiků dosvědčuje i nahodilé užití slova “heglianismus” se stejným cílem a významovým přídechem. (Cizí kritikové, kteří Máj oceňovali, s pojmem byronismus nepracovali vůbec, což jenom potvrzuje naši tezi.)

Máchy se zastává až K.Sabina, který posouvá problém Máchova vztahu k Byronovi a jeho dílu do osobní roviny. Mácha skutečně četl Byrona s nadšením a velkou chutí. A také se velmi zajímal o jeho život, jak to dokládají jeho zápisky. Ze světových spisovatelů v nich Byron vystupuje nejčastěji a navíc zvláštním způsobem (anglické výpisky člověka, který neumí anglicky, obskurní zmíňky, zkoumání výnosnosti spisovatelského řemesla).

Májovci se Máchovým byronismem nezabývají. Tuto problematiku znovu otevírá až J.Durdík, ale novým způsobem, staví našeho prvního moderního básníka do světla génia Byronova a měří ho jeho dílem. Tento přístup nemůže mít jiný výsledek, než zjištění, že básník Máje rozhodně nedosahuje kvalit lorda Byrona a že je pouhým napodobitelem. Tento přístup k Máchovi je charakteristický i pro autory národního programu, tedy ruchovce (např. E.Krásnohorskou). Posun přináší až další generace a kolem roku 1907 je koncepce Máchova byronismu postupně nahrazována přijatelnějším přístupem.

Mácha i Byron jsou teď chápáni jako dvě tvůrčí individuality, které by měly být měřeny pouze svým dílem. Občas se ale objeví názor, který nekriticky vyvyšuje Máchu nad Byrona.

V současné literární vědě zřejmě zvítězil názor individuálního přístupu ke každému tvůrci. Zájem o Máchu však postupně opadává. Jeho výročí roku 1996 nebylo příliš připomenuto, ale možná se čeká na rok 2010... Čas od času se však objeví zajímavá studie, která řeší nový problém související s jeho dílem. Je skoro zázrak, že básník, který se narodil před 187 lety, stále inspiruje vědce k novým myšlenkám a ani čtenářům není lhostejný!

Doufám, že moje práce přispěla k vyjasnění několika máchovských problémů. Dokázala významné a zvláštní postavení Byrona v Máchových zápisnících, docenila Voborníkovu monografii Karel Hynek Mácha, která bývá osuzována jedním dechem s knihami Durdíka a Zdziechowského, a dokázala neproduktivnost užívání termínu byronismus a vlivologického pohledu na literární jevy.

Poznámky:

1) Intimní Karel Hynek Mácha, sestavil Miloš Pohorský, ČS, Praha 93, 1.vyd., 137 s. Vůbec poprvé informoval o této části Máchovy tvorby Jakub Arbes v roce 1886 a o devadesát let později (roku 1976) poprvé vyšla (péčí Oldřicha Hamera) v počtu 20 kusů.

2) Králík, Oldřich: Demystifikovat Máchu, Profil, Ostrava 69, 1.vyd., 237 s.

3) Vlček, Jaroslav: Dějiny české literatury II, L.Mazáč, Praha 40, 3.vyd., str. 630.

4) O Máji tvrdí, že v něm Byronova Parisina a Vězeň chillonský “zůstavyly stopy znatelné”. IN: Vlček, Jaroslav: Dějiny české literatury III, usp. Olga Svejlovská a František Svejlovský, SNKLHU, Praha 60, 1.vyd., str. 165.

5) Říká, že “silné podněty Byronovy procházely výhní Máchovy vlastní individuality básnické a lidské.” Jakubec, Jan: Dějiny literatury české II, Jan Laichter, Praha 34, 2.přepr. a rozš. vydání, str. 765.

6) Novák, Arne a Novák, Jan V.: Přehledné dějiny literatury české, Atlantis, Brno 95, 5.vyd., podle vyd. z l. 1936-39, str. 380.

7) Dějiny české literatury II, red. F.Vodička, ČSAV, Praha 60, 1.vyd., str. 435.

8) O něco podobného se pokusil Pavel Vašák ve své knize Autor, text a společnost pro období 1836 až 1858. Nejcitovanějším jménem byl podle jeho výzkumů v tomto období Byron (28 krát) a nejvíce se o něm psalo v letech 1841-2, které je tu označeno jako období diskuse o Byronovi, byronismu a rozervanectví.

9) Kaina přeložil Durdík roku 1871 a už v roce 1869 otiskly Květy jeho překlad Parisiny. Zařadil se tak po bok J.V. Fričovi, který přeložil Nevěstu z Abydu (1854) a Manfreda (1882), a E.Krásnohorské, která přeložila Childe Haroldovu pouť (1890), nejvýznamnějším překladatelům Byrona v minulém století.

Vůbec první překladatel Byrona do češtiny byl Jan Lhota, který už roku 1831 uveřejnil ve Večerním vyražení prozaické převyprávění skladby Mazeppa. Mácha ho znal a spolu s ostatními přáteli ho přezdíval “lord”, protože nadšeně obdivoval lorda Byrona. (Janský, Karel: Karel Hynek Mácha, Melantrich, Praha 53, 1.vyd., str. 84.)

10) Durdík, Josef: O poesii a povaze lorda Byrona, J.Otto, Praha 1890, 2.vyd., str. 9.

11) Tamtéž, str. 147-8.

12) Tamtéž, str. 167.

13) Za zmínku ovšem stojí skutečnost, že 70. léta v české literatuře znamenají určitou renesanci klasicistní estetiky, zvláště v tvorbě J.Vrchlického, která propaguje ideál formy spjatý s francouzským Parnasem.

14) Snad kromě povahopisné studie J.Arbese Karel Hynek Mácha z roku 1886.

15) Zdziechowski, Maryan: Karel Hynek Mácha a byronismus český, z pol. přel. J.Voborník, nákl. vlastním, Jičín 1895, 1.vyd., str. 6.

16) Takové sofisma rozhodně nemůžeme přijmout. Odpovězme na něj námitkou podobného ražení: Mních se odehrává částečně v cizině. Nejsou snad pozdější Máchova díla situována do Čech? A neznamená toto “obrácení” překonání vlivu Lary i Byrona?

17) Tamtéž (viz poznámka 15), str. 22.

18) Tamtéž, str. 28.

19) Voborník, Jan: Karel Hynek Mácha, J.Otto, Praha 1907, 1.vyd., str. 84.

20) Tamtéž, str. 59.

21) Tamtéž, str. 83-84.

22) Pro úplnost dodejme, že A.Novák měl k dispozici ještě jednu významnou monografii od F.V.Krejčího, která se už plně soustřeďuje na zcela jiné problémy a o Byronovi se zmiňuje pouze okrajově, když srovnává Mnicha s Larou: “Jest to fragment většího díla, skládaného po způsobu Byronových básní lyricko-epických a poukazuje se přímo na jednu z nich, “Laru”, jako na vzor, jemuž tu Mácha naprosto podlehl.” - Krejčí, F.V.: Karel Hynek Mácha, Spolek výtvarných umělců “Mánes”, Praha 1907, 1.vyd., str. 17.

23) Tento problém se pokouší řešit studie Martina Procházky Byronismus a problémy české máchovské recepce (IN: ČL 1986/1, str. 1-23), ale nepříliš uspokojivě.

24) Večer na Bezdězu vyšel 22.5.1834, Marinka 5.-19.6.1834, v Květech českých.

25) Budoucí vlasť vyšla v říjnu 1833 v čas. Jindy a nyní.

26) Máj vyšel 23.4.1836 vlastním nákladem autora s finanční podporou Eduarda Hindla, vytiskl jej Jan Spurný v Praze v počtu 600 výtisků.

27) Převzato z knihy Literární pouť Karla Hynka Máchy (usp. Pavel Vašák, Odeon, Praha 81, 1.vyd. str. 36).

28) Okamžitě se nabízí otázka, jakou roli tu Čelakovský hrál a jestli náhodou nebyl aktivním iniciátorem celého protimáchovského vystoupení. Nemáme proti němu sice jiných dokladů než ty, které jsme zde zmínili, ale přeci nemůžeme čekat nějaké jasné doznání...

29) Tamtéž (viz poznámka 27), str. 39.

30) Tamtéž, str. 40.

31) Tamtéž, str. 71-72. Vyšlo 1.11.1836 v čas. Českého muzea.

32) Cizojazyčné kritiky se o Byronovi nezmiňují a naopak přijímají Máj jako veliké dílo!

33) Víme, že prostředí českých obrozenců nebylo až tak jednotné, jak by se mohlo zdát, jednak proti sobě stáli ypsilonisté a jotisté na půdě jazykové, jednak družina Čelakovského proti Tylově (kam patřil i Mácha) na poli literárním. Výpady první skupiny se tedy mohou jevit logické, ale Tyl svými názory na Máchu a novelou Rozervanec odhalil závažnější dělící čáru mezi tehdejšími spisovateli. Byla to čára, která rozdělovala ještě generaci ruchovců a lumírovců. Národní a kosmopolitní směr v české literatuře.

34) Tamtéž (viz poznámka 27), str. 47.

35) Tamtéž, str. 47.

36) IN: Štěpánek, Vladimír: Z dějin obrozenské literatury, ČSS, Praha 88, 1.vyd., str. 55-93.

37) IN: Prostor Máchova díla, ČSS, Praha 86, str. 231-9.

38) Karel Sabina: Úvod povahopisný. (Citováno podle knihy Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách současníků, usp. Karel Janský, Melantrich, Praha 59, 1.vyd., str. 38.)

39) Literární pouť Karla Hynka Máchy (usp. Pavel Vašák, Odeon, Praha 81, 1.vyd. str. 85).

40) Z 5.1.1837.

41) K.Sabina: Příspěvky k dějinám nové čes. lit., Ost und west 4, 1840; Úvod povahopisný, 1845; Upomínka na K.Hynka Máchu, 1858.

42) Už jejich počet umenšuje dřívější centrální postavení Byrona a byronismu!

43) Karel Sabina: Úvod povahopisný. (Citováno podle knihy Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách současníků, usp. Karel Janský, Melantrich, Praha 59, 1.vyd., str. 42-43.)

44) “12tého. Braut von Abydos - Lara od L.Byrona (potřetí).” - Spisy K.H.M. díl III., Odeon, Praha 72, 1.vyd., str. 35.

45) “Čtené knihy. [...] Byrons Childe Harolds Pilgefahrt, 2., 3., 4. Gesang.” - tamtéž, str. 219.

46) “Spisy Lorda Byrona: Childe Harold; - Kain; - Faliero; - Manfred; - Giaour, Parisina, Don Juan, Mazeppa, Beppo - The Bride of Abydos; - The Corsair; - Die Belagerung von Korinth. - Kain, Sardanapal und Die beiden Foscari sind Trauerspiele - ebenso Werner, Manfred, Mario Falieri, Der verwandelte Krüppel.” - tamtéž, str. 65.

“Doktor Adrian vydal Díla Lorda Byrona. Ve Frankfurtě na Mainu. 12 dílů, u Sauerländra.” - tamtéž, str. 78.

“Kdy Byron svoji tragédii Heaven and Earth oznámil, pochybovalo se, že by básník tento byl povolaný zpívati lásku nadzemskou!!!???” - tamtéž, str. 82.

47) “In diesem Haus - - - - - -

Wo Lachen Freude nicht - Denken nicht Sinn -

Die Sprache Worte nicht - Mensch Mensch nicht ist? -

Byron”

- tamtéž, str. 124.

48) “Im 3. Gesang Childe Harolds:

Der taubeperlte Morgen ist erwacht

mit Rosenwangen hauchend Balsamduft

und lacht in heitrem Hohn der Wolken Nacht

hinweg, als sei auf Erden keine Gruft.” - tamtéž, str. 67.

“For thee, who thus in too protracted song

hast soothed thine idlesse with inglorious lays,

soon shall thy voice be lost amid the throng

of louder minstrels in these later days:

to such resign the strife for fading bays -

ill may such contest now the spirit move

which heeds nor keen reproach nor partial praise;

since cold each kinder heart that might approve,

and none are left to please when none are left to love.

Byron”

- tamtéž, str. 190.

“Teems not each ditty with the glorious tale !

Ah ! such, alas ! the hero’s amplest fate !

When granite moulders and when records fail,

a peasant’s plaint prolongs his dubious date.

Childe Harold’s Pilgrimage. Canto I, 36” - tamtéž, str. 173.

(Na stejné straně najdeme i citát z Korsakova překladu z Byrona, který Mácha využil jako motto k třetí kapitole svých Cikánů:

“Nieraz z łzami zlewając bezsenne pościele,

licem pokój kłamiemy, ustami wesele:

tak po baszcie sędziwej mlody bluszcz się wspina,

z wierchu kwitnie zieloność - cóż spodem? - ruina !

Z Byrona, Korsak” - KK III. str. 173.)

49) “Stellen aus Byrons Korsar

Auf des Ozeans blauer unendlicher Flut,

wie frei ist der Geist da, wie Mächtig der Mut!

[...]

Unser Sein gleicht der Woge, die steigt und die fällt,

unsere Welt ist eine ewig bewegliche Welt!

Solch Leben, o Weichling, ist fremd deiner Brust;

[...]

Du kennst es allein, dessen Geist sich erhebt,

wenn das Schiff zwischen Himmel und Erde nur schwebt;

du weißt, wie die Seele sich flügelt empor,

wenn die Wellen rings tanzen im wallenden Chor.

Denn was den erblassenden Feigling erschreckt,

das ist’s, was nur doppelten Mut dir erweckt;

du suchst, was er flieht; dich ergötzt die Gefahr.

Kalt zieht er sich von seiner Schar zurück,

doch grollt sie nicht, denn - er hat immer Glück.

Nie wird der Becher bei dem Mahl ihm nahn,

weil man schon wieß, er rührt ihn doch nicht an,

man weiß, daß, was er trinkt und was er ißt,

aus seiner Schar zu schlecht dem Schlechtesten ist;

[...]

Fern liegt ihm Sinnenrausch und Lust der Zeit,

er kennt nur ein Gesetz - Enthaltsamkeit.”

- tamtéž, str. 257.

50) “Aus Lara von Lord Byron, Anfang des 2.Gesanges:

Die Nacht versinkt; der Nebel auf den Höh’n

muß in des Morgenlichtes Strahl zergehn.

Ein neuer Tag dem Menschen wieder winkt,

der näher ihn dem letzten Tage bringt.

Wie neugeboren ringt sich auf Natur,

am Himmel Glanz ‹etc.› und Leben auf der Flur,

im Tale Blüten, d’rüber Glanz Schein

und fuf’ entzückt im Herzen: “Sie sind dein!”

Solang dein Blick noch schauen mag, schau an!

Ein Morgen kommt, den er nicht sehen kann,

ind was an deiner Bahr auch jammmern mag,

as weinet Erd’ und Himmel dir nicht nach.

Kein Wölkchen graut, es fällt kein Blättchen ab,

kein Lufthauch wehet seufzend um dein Grab;

doch Wurmgezücht wühlt in dem Fleisch und Bein,

bis‹t› du dem Boden magst ein Dünger sein.”

- tamtéž, str. 67.

51) René Wellek to ve své studii K.H.Mácha a anglická literatura říká kategoricky: “U Máchy nutno míti neustále na mysli, [...] že neznal anglicky” - IN: Torso a tajemství Máchova díla, red. J.Mukařovský, Fr.Borový, Praha 38, 1.vyd., str. 374.

52) Spisy K.H.M. díl III., Odeon, Praha 72, 1.vyd., str. 48.

53) Tamtéž, str. 35 a 48.

54) Tamtéž, str. 36.

55) Tamtéž, str. 90.

56) Fučík, Bedřich: Píseň o zemi, usp. V.Binar a M.Trávníček, Melantrich, Praha 94, 1.vyd., str. 254.

57) Podobně se staví k tomuto problému i A.Pražák: “Mácha byl v podstatě duch jiný než Byron, hlubší, životnější, opravdovější, básničtější, melodičtější...” - Pražák, A.: Karel Hynek Mácha, Státní nakladatelství, Praha 1936, 1.vyd., 243 s.

Literatura:

Ani Labuť ani Lůna, red. V.Nezval, Praha 36, nákl. Otto Jirsáka, 1.vyd., 83 s.

Byron, G.G.: Manfréd, přel. M.Procházka, Supraphon,

Praha 89, 1.vyd., 140 s.

Byron, G.G.: Korzár, Slovenský spisovateľ, Bratislava 83, 1.vyd., 141 s.

Byron, G.G.: Childe-Haroldova pouť, přel. E.Krásnohorská, F.Šimáček, Praha 1890, 1.vyd., 225 s.

Byron, G.G.: Poutník z Albionu, přel. H.Žantovská, ČSS, Praha 81, 1.vyd., 205 s.

Dějiny české literatury II, red. F.Vodička, ČSAV, Praha 60, 1.vyd., 684 s.

Dějiny anglické literatury, SPN, Praha 88, 1.vyd., 278 s.

Durdík, Josef: O poesii a povaze lorda Byrona, J.Otto, Praha 1890, 2.vyd., 180 s.

Eisner, Pavel: Na skále, Dvanáct zastavení máchovských, vyd. K.Voleský, Praha 45, 1.vyd., 182 s.

Fučík, Bedřich: Píseň o zemi, usp. V.Binar a M.Trávníček, Melantrich, Praha 94, 1.vyd., 294 s.

Grebeníčková, Růžena: Mukařovského Mácha : stále objevný?, KS 3, 1991, str. 38.

Homoláč, Jiří: Transtextovost a její typy (1. a 2. část), SaS, 1994, str. 18-33 a 99-105.

Chudoba, František: Pod listnatým stromem, nakl. J.Laichte ra v Praze, 1947, 1.vyd., 585 s.

Intimní Karel Hynek Mácha, usp. M.Pohorský, ČSS, Praha 93, 1.vyd., 135 s.

Jakobson, Roman: Poetická funkce, usp. M.Červenka, H&H, Jinočany 95, 1.vyd., 747 s.

Jakubec, Jan: Dějiny literatury české, Jan Laichter,

Praha 1911, 1.vyd., 600 s.

Janský, Karel: Karel Hynek Mácha, Život uchvatitele krásy, Melantrich, Praha 53, 1.vyd., 349 s.

Karel Hynek Mácha, Osobnost, dílo, ohlas, usp. A.Novák, Družstevní práce, Praha 37, 1.vyd., 341 s.

Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách současníků, usp. Karel Janský, Melantrich, Praha 59, 1.vyd., 332 s.

Králík, Oldřich: Demystifikovat Máchu, Profil, Ostrava 69, 1.vyd., 237 s.

Krčma, František: Karel Hynek Mácha, Soupis prací o jeho životě, díle a kultu, Praha 32, 1.vyd., 221 s.

Krejčí, F.V.: Karel Hynek Mácha, Spolek výtvarných umělců Mánes, 1.vyd., Praha 1907, 69 s.

Krejčí, Karel: Česká literatura a kulturní proudy evropské, ČSS, Praha 75, 1.vyd., 392 s.

Křivánek, Vladimír: Karel Hynek Mácha, Horizont, Praha 86, 1.vyd., 140 s.

Lexikon české literatury 1, red. V.Forst, Academia, Praha 85, 1.vyd., 900 s.

Lexikon české literatury 2/I, red. V.Forst, Academia, Praha 93, 1.vyd., 589 s.

Lexikon české literatury 2/II, red. V.Forst, Academia, Praha 93, 1.vyd., 1377 s.

Literární pouť Karla Hynka Máchy, Ohlas Máchova díla v letech 1836-1858, usp. P.Vašák, Odeon, Praha 81, 1.vyd., 395 s.

Moldanová, Dobrava: Česká literatura v období modernismu (1890 - 1918), PF UJEP, Ústí nad Labem 96, 1.vyd.,

124 s.

Mukařovský, Jan: Kapitoly z české poetiky, díl III., Svoboda, Praha 48, 1.vyd., 325 s.

Novák, Arne, Novák, Jan V.: Přehledné dějiny literatury české, Atlantis, Brno 95, 5.vyd., 1804 s.

Otruba, Mojmír: Karel Hynek Mácha, Daleká pouť, ČSS, Praha 76, 1.vyd., 192 s.

Patočka, Jan: Symbol země u K.H.Máchy, nakl. V.Petr, Praha 44, 1.vyd., 28 s.

Petrmichl, Jan: Karel Hynek Mácha velký básník českého revolučního romantismu, Orbis, Praha 53, 1.vyd., 45 s.

Pohorský, Miloš: Český romantismus v evropském kontextu, ČL, 1978, str. 1-9.

Pražák, Albert: Karel Hynek Mácha, Státní nakladatelství, Praha 36, 1.vyd., 243 s.

Procházka, Martin: Byronismus a problémy české máchovské recepce, ČL, 1986, str. 1-23.

Procházka, Martin: Childe Haroldovo Dobrou noc a Budoucí vlasť, K problému subjektu v Byronově a Máchově poezii, ČL, 1982, str. 289-302.

Prostor Máchova díla, red. P.Vašák, ČSS, Praha 86, 1.vyd., 281 s.

Realita slova Máchova, usp. R.Grebeníčková a O.Králík, ČSS, Praha 67, 1.vyd., 302 s.

Slovník českých spisovatelů, ČSS, Praha 64, 1.vyd., 625 s.

Spisy K.H.M. díl I., SKNLU, Praha 59, 1.vyd., 491 s.

Spisy K.H.M. díl II., SNKLU, Praha 61, 1.vyd., 390 s.

Spisy K.H.M. díl III., Odeon, Praha 72, 1.vyd., 572 s.

Stříbrný, Zdeněk: Dějiny anglické lit.I.a II. díl, Akademia, Praha 87, 1.vyd., 836 s.

Šalda, František Xaver: Duše a dílo, Česká grafická unie, Praha 22, 3.vyd., 361 s.

Štěpánek, Vladimír: Karel Hynek Mácha, Melantrich, Praha 84, 1.vyd., 377 s.

Štěpánek, Vladimír: Z dějin obrozenské literatury, ČSS, Praha 88, 1.vyd., 220 s.

Torso a tajemství Máchova díla, red. J.Mukařovský, Fr.Borový, Praha 39, 1.vyd., 396 s.

Vašák, Pavel: Autor, text a společnost, Academia, Praha 86, 1.vyd., 220 s.

Vašák, Pavel: Neznámá recenze Máje z Unser Planet 1836, ČL, 1978, str. 248-259.

Věčný Mácha, Památník českého básníka, Čin, Praha 40, 1.vyd., 298 s.

Vlček, Jaroslav: Dějiny české literatury II, L.Mazáč,

Praha 40, 3.vyd., 741 s.

Vlček, Jaroslav: Dějiny české literatury III, usp. O.Svej kovská a F.Svejkovský, SNKLHU, Praha 60, 1.vyd., 781 s.

Voborník, Jan: Karel Hynek Mácha, J.Otto, Praha 1907, 1.vyd., 191 s.

The Works of Lord Byron, I-V, Bernhard Tauchnitz, Leipzig 1842

Zdziechowski, Maryan: Karel Hynek Mácha a byronism český, přel. J.Voborník, nákl. vlastním, Jičín 1895, 1.vyd.,

66 s.