Už před 2.sv.válkou se formuje kolem V.Zykmunda a B.Laciny a jejich edice Ra pozdější skupina. R.1937 vychází v této edici první titul: Bretonův Vzduch vody (přel. V.Zykmund a D.Šubert) a o dva roky později další: Kámen Z.Šela.

Paralelně vydávají další mladí adepti surrealismu (J.Istler, L.Kundera, Z.Lorenc, M.Miškovská a O.Mizera) cyklostylovaný sborník Roztrhané panenky (1942, antedatovaný rokem 1937). A s nimi naváže kontakt na doporučení K.Teiga další malíř V.Tikal.

Kontakt mezi oběma “uskupeními”, spíše okruhy autorů, a dalšími umělci zprostředkovává opět K.Teige a všichni se velice činí. Ještě za války vydávají ineditní sborníky a knihy a těsně po válce už oficiální tisky a retrospektivní výstavy. Navíc jim L.Kundera poskytuje prostor v čas. BLOK (podzim 1946).

R.1947 konečně oficiálně vystupuje Skupina Ra (výstava a její katalog i sborník zároveň), ale její program není příliš přesvědčivý. Snad proto, že se v jejím středu nepohybuje žádný významný teoretik, který by byl schopen vytvořit širší platformu přijatelnou pro všechny členy skupiny. V programové stati tohoto sborníku “Skupina (Ra)” se 2 básníci (L.Kundera a Z.Lorenc) a 6 výtvarníků (J.Istler, M.Koreček, B.Lacina, V.Reichmann, V.Tikal a V.Zykmund) zříká “psychického automatismu”, základu surrealistické tvorby, i když po válce často diskutovaném i ortodoxními surrealisty, kritizují činnost předválečné Skupiny, opět se hlásí k KSČ, chtějí omezit i asociace ve své tvorbě a položit důraz na tvárné úsilí, což je opět pro Teiga nepřijatelné. Tyto výtky vůči surrealismu nejsou ovšem nijak nové a táhnou se celými jeho dějinami. V poválečném období mají však své kladné vyznění v nových uměleckých směrech (informelu, tašismu, lyrické abstrakci a abstraktním expresionismu), k jejichž průkopníkům patří i zmínění výtvarníci. Tito “mladší surrealisté”, jak si také říkali, získávají i kontakt na podobná uskupení v zahraničí a účastní se Mezinárodní konference revolučních surrealistů v Bruselu (říjen 1947). Bohužel je jim po Únoru 1948 další kontakt s mezinárodním hnutím odepřen a i činnost jakékoliv skupiny je shledána nepatřičnou. Skupina Ra se rozpadá a její členové se vydávají vlastními cestami.

R. 1950 je obnovena činnost Teigovy Skupiny a J.Istler a V.Tikal se mohou podílet na jejích sbornících Znamení zvěrokruhu a Objekty.

Vraťme se však ještě do okupovaných Čech, kde se vytvářejí další významné okruhy autorů. Jsou to tzv. “spořilovští surrealisté”, jejichž hlavou je básník Z.Havlíček (mimojiné překladatel Nadeauových Dějin surrealismu) a z později proslavených jmenujme alespoň R.Kalivodu, marxistického teoretika.

Mezi osamělé běžce surrealismu patří ještě např. Marie Pospíšilová, Emila Medková (manželka Mikuláše Medka), Karel Hynek a Vratislav Effenberger, pozdější vůdce Surrealistické skupiny.

Někteří z nich se seskupují kolem Teiga, který se od konce války marně snažil obnovit aktivitu předválečné skupiny, neúspěšně kontaktoval zatím neustavenou Skupinu Ra, ale nakonec našel oporu právě ve spořilovských surrealistech a několika dalších osobnostech. Bohužel to bylo už na skolnku jeho života a navíc po r. 1948, takže jejich činnost musela probíhat prakticky ilegálně, ale přesto vyšlo do r. 1951 10 čísel pracovního sborníku Znamení zvěrokruhu. Opravdu “pracovního”, protože podobně jako pozdější ilegální tiskoviny této Skupiny vycházel v počtu jednoho výtisku... R.1951 uštvaný a politickou kampaní znechucený Teige umírá a na jeho místo nastupuje V.Effenberger.

Základní myšlenkové směřování tohoto hnutí nadále určuje A.Breton z Paříže, kam se vrací po americkém exilu. Píše další manifest surrealismu Arkán 17, ve kterém zdůrazňuje esoteričnost surrealismu, a odklání se v její prospěch i od marxismu. Razí také nesnadno dešifrovatelnou a velice nekonkrétní myšlenku Nového Mýtu, který by měl v budoucnu nahradit starý mýtus křesťanské civilizace. Na formulaci a realizaci tohoto Mýtu se má podílet právě surrealismus.

Od té doby se s tímto pojmenováním často operuje v teoretických textech surrealistů, aniž by nabyl nějakého konkrétnějšího významu, výrazu a už vůbec ne naplnění. A myslím, že se s ním těžko vypořádávají nejen historikové surrealismu, ale i samotní surrealisté.

Také dvě další základní myšlenky surrealismu “psychický automatismus” a “revolučnost” jsou stále diskutovány a posouvány do méně vyhraněných rovin. Politická činnost surrealistů je v komunistických zemích znemožněna a v ostatních je nahrazena velkou uzavřeností a neproniknutelností surrealistických aktivit.

Surrealismus se tak brání mnohým neortodoxním hnutím, které se na něm inspirují a které jej chtějí změnit ke svému obrazu. Musí se tak neustále očišťovat a revidovat své činnosti a vylučovat nepohodlné členy. Tak tomu ovšem bylo už v jeho samých počátcích. O tom, že přesto není mrtev, jak se znovu a znovu tvrdí svědčí mnohá hodnotná díla, o kterých bude ještě řeč.

Po r.1956, kdy je odhalen kult osobnosti, uvolňuje se i v Čechách kulturní klima a surrealisté mohou znovu publikovat svá díla. Vycházejí Výtvarné projevy surrealismu, Realita a poesie a Henri Rouseau V.Effenbergera, sborník Surrealistické východisko, texty V.Linhartové, která dočasně se Skupinou spolupracuje, a M.Nápravníka (básnická sbírka Básně, návestí a pohyby a sbírka zajímavých textů Moták, která patří ke skvostům české literatury tohoto období). Začíná vycházet i nový časopis Analogon (první číslo r.1969) a Spisy Karla Teiga (první díl r.1966). To už je ale toto krátké období veřejného surrealismu ukončeno vpádem okupačních vojsk Varšavské smlouvy a normalizací, tj. návratem k předchozímu postavení surrealismu.

V r.1968 vzniká i text Pražská platforma, který je pokusem o obnovení mezinárodních kontaktů se surrealisty ve Francii, Belgii, Japonsku atd. Začíná těmito slovy: “Toto prohlášení, které předkládáme k podpisu všem našim přátelům, bylo sestaveno v Praze členy pražské surrealistické skupiny a surrealisty, kteří ve dnech mezi 5. a 18. dubnem 1968 přijeli z Francie, aby se zúčastnili řady akcí uspořádaných u příležitosti výstavy Princip Slasti.” a dále se soustřeďje na “problém řeči”, která ztrácí v kapitalistickém i stalinském světě svůj původní význam, obsah, plnost: “slovo revoluce znamená politický zločin, slovo komunismus byrokratickou kastu monopolisující moc a výsady...” a “rozklad vědomí”, který zde nastal. Dále v něm můžeme číst toto: “Marxismus-leninismus není posvátným dogmatem. Marxismus se může znovu stát působivou zbraní ve službách komunistického ideálu.” a “Považujeme Kubu a Československo dnes za svě místa na světě, kde se slučují podmínky k tomu, aby bylo formováno nové vědomí člověka proti represi zprava i zleva způsobem bezprostředního styku a spojení dělnické třídy s inteligencí, nezprostředkovaného žádným stranickým aparátem, v němž by bylo trvale skryto potenciální nebezpečí nového stalinismu.” Myslím, že to stačí. I surrealismus byl značně ovlivněn “reformním hnutím”, které na počátku r.1968 znamenalo velkou naději nejen pro Československo, ale i pro celý svět (alespoň ten surrealistický, který dosud nevystřízlivěl z meziválečného avantgardního myšlení). Tento dokument nám podává i ucelenější představu o lidech, kteří v té době stáli na platformě surrealismu (v Československu i Francii), ale je asi zbytečné je zde jmenovat, snad stačí, když řekneme, že je zde podepsáno 57 osobností!

Vystřízlivění přichází o pár měsíců později a referují o něm další manifesty “Aby se nezapomínalo na všechno”, “Možné proti skutečnému” (1969) a Dvacet let od Pražské platformy (1987).

Připomeňme alespoň Effenbergerovu práci z r.1977 Republika a varlata (historický esej, který se věnuje také dějinám Československa od jeho vzniku do normalizace a je prokládán imaginativními vstupy) - dílo velmi surrealisticky ideologické a pro historii asi málo přínosné. A další statě, ve kterých je formulována myšlenka “druhé opozice”, která zahrnuje jak nesouhlas s normalizací, tak jen dočasný souhlas s Chartou 77, kterou surrealisté podepsali ovšem s vědomím, že s pádem komunistického režimu dojde zřejmě k obnově kapitalismu, se kterým surrealisté nebudou také souhlasit, i když jim bude milejší než stav současný. Takový stav nastal po r.1989, ale má daleko k dřívější radikálnosti.

Surrealisté navazují na svou činnost z konce 60.let. Obnovují časopis Analogon a vydávají další čísla (zatím 2 až 16) a III. svazek spisů Karla Teiga - ovšem s dotacemi ministerstva kultury, což má k nezávislosti na státě velice daleko. V roce 1991 také uspořádali retrospektivní výstavu Třetí archa, která měla zveřejnit surrealistickou činnost po r.1970. Tedy v období, kdy byli jejími čelními osobnostmi V.Effenberger a po jeho smrti r.1986 J.Švankmajer (už ne teoretik, ale spíše filmový režisér a umělec zabývající se hmatovou stránkou skutečnosti).

Kromě této skupiny vzniká i brněnská surrealistická skupina A.I.V., která sdružuje pod praporem “modrého humoru” mladé adepty surrealismu a vydává časopis Intervence (zatím jen 2 čísla). A mnoho jednotlivců ovšem opět s určitými výhradami, které se většinou kryjí s názory členů Skupiny Ra.

Myslím tedy, že surrealismus v nejbližší době nezanikne a že konečně dostane prostor pro svobodnou činnost, vždyť 5 předválečných svobodných let a 5 let reformního komunismu není zrovna dlouhá doba pro nijak neomezovanou činnost tohoto hnutí u nás. A padesátiletá historie ilegálního surrealismu jen potvrdila jeho životaschopnost a hlavně vysokou mravní hodnotu jednotlivých osobností s tímto hnutím spjatými, protože ani jedna se žádným způsobem nekompromitovala.