DŘĚVO SĚ LISTEM ODIEVÁ Dřěvo sě listem odievá, slavíček v keřku spievá. Máji, žaluji tobě a mécě srdce ve mdlobě. Zvolil sem sobě milú, ta tře mé sdrce pilú. Pila hřěže, ach bolí, a tvójť budu, kdeť sem koli. Srdéčko, divím sě tobě, že nechceš dbáci o sobě. Tvá radost, veselé hyne pro tu beze jmene. Ačť bych já ji zmenoval, mnohýť by mě štrafoval a řka: "Proč ty tak slúžíš? Čemu sě milostí chlubíš?" Neustavičný milovník jako u cěsty hřěpík: k čemu sě koli přičiní, a tomu všemu uškodí. Kdoť sem, tenž nosímť pilu: jáť mám najkrašší milú, téť nikomu nepoviem, sámť ji s mým srdéčcem viem. Viera vieřě pomáhá: kdeť sú dva sobě věrna - on jí a ona jemu -, nepoviedaj třeciemu. Mnohýť sě rád honosí, ten tajemství pronosí. Ach naň, zlýť obyčej jmá!, nepřejtež mu, kdoť jeho zná. Poniž on vás tak hanie, prosímť vás, panny i panie, přezdiec jemu: "Ruší nás," vyščermež jeho pryč od nás! IN: Česká středověká lyrika, Vyšehrad, Praha 1990, ed. J. Lehár