OTOKAR BŘEZINA * 13. 9. 1868 Počátky u Pelhřimova + 25. 3. 1929 Jaroměřice nad Rokynou Signatář manifestu Česká moderna. Básník, esejista, prozaik a myslitel, představitel symbolismu a jeden z největších zjevů novodobého českého básnictví. Ve svém díle hledajícím odpovědi na základní otázky o smyslu života spojil zkušenost vlastního lidského a myšlenkového zrání, podepřeného rozsáhlou konfrontací s dědictvím nejrůznějších kultur, s výrazovými prostředky moderního evropského básnictví. Zejména novou básnickou obrazností, vytvářenou řetězci metafor a vycházející z oblastí racionálního poznání, a hudebností svého volného verše trvale ovlivnil celý vývoj českého básnictví 20. století. ŽIVOTOPIS Vlastním jménem Václav Jebavý. Narodil se ze třetího manželství počáteckého obuvníka a vyrůstal jako jediné dítě starších rodičů. Základní školní vzdělání získal v Počátkách. 1883 přestoupil z tamější měšťanské školy do 4. tř. reálky v Telči, kde vlivem učitelů L. Čecha a J. Mládka vládl čilý kulturní ruch, kterého se účastnil i Březina. Po maturitě (1887) přijal místo učitele v Jinošově u Náměště n. Oslavou; zde se seznámil s teosofkou Annou Pammrovou, se kterou si celý život dopisoval (tato korespondence spolu s korespondencí se spolužákem F. Bauerem zachycuje Březinovo myšlenkové zrání v tvůrčím údobí). Po doplňovací maturitě na učitelském ústavu v Praze působil v Nové Říši na Moravě (1888-1901). Zde žil osaměle a věnoval se, zejména po smrti rodičů (v únoru 1890), studiu jazyků, literatur, filozofických spisů a vlastní literární tvorbě. 1894 složil v Soběslavi učitelskou zkoušku pro měšťanské školy, na nichž učil od 1901 v Jaroměřicích n. Rokytnou (1901-05 na chlapecké, pak na dívčí), od 1914 se sníženým úvazkem. Od 1919 měl až do svého penzionování (1925) tvůrčí dovolenou. Za své dílo získal Březina řadu poct; 1913 byl jmenován dopisujícím, 1923 řádným členem ČAVU, 1919 čestným doktorem filozofie UK v Praze. Nabídnutou profesuru filozofie na brněnské univerzitě 1921 odmítl. 1921 a 1928 byl navrhován za českého kandidáta pro Nobelovu cenu. 1928 obdržel tzv. velkou Státní cenu, celou částku (100 tisíc korun) však věnoval Svatoboru. - Pohřben v Jaroměřicích n. Rokytnou. DÍLO První básnické pokusy O. Březiny vznikly ještě v Počátkách (sbírka Ohlasy duše, ovlivněná V. Hálkem). Raná tvorba, podnícená; četbou a vlasteneckým prostředím telčské reálky, se opírala o patos běžné rétorické poezie a ani B. drobné prózy nevybočovaly z dobového rázu tehdejší české literatury (V. Beneš Třebízský, J. Neruda, S. Čech). Později, po soustavném studiu světové, zejména francouzské literatury, prohluboval B. postupně psychologický realismus svých próz (Důležitý den ze života příštipkáře, Protější okno), který vyvrcholil 1892 v Románu Eduarda Brunnera; práce zaslaná již k otištění v Šimáčkově Světozoru byla později Březinou vyžádána nazpět a zničena. Po smrti rodičů zesílil jeho zájem o otázky smyslu lidského života. Seznámení s moderní symbolistickou tvorbou (Baudelaire) a s programovými statěmi F. X. Šaldy přivedlo Březinu znovu k poezii, která mu měla umožnit bezprostřednější zachycení jeho duševních stavů a myšlenek (příklon ke generaci 90. let vyjádřil 1895 i podpisem Manifestu české moderny). Vlastní Březinovo dílo, podle básníkova vyjádření začínající až básněmi první knihy, zrcadlí jeho myšlenkový vývoj i jednotlivé jeho stupně. První kniha básní (Tajemné dálky) odkrývá v reflexívních zpovědích kořeny jeho básnické individuality, které nalézá především v chudobě a v osamělosti a v touze vymanit se z úzkých hranic životní existence uměním. Pesimistické ladění knihy, pramenící z obtíží dosáhnout zamýšlených cílů, překonal Březina v básních další své sbírky (Svítání na západě) pochopením bolesti, samoty a smrti jen jako přechodného stadia nekonečného života. Ve své třetí knize (Větry od pólů) viděl Březina předpoklad dalšího vývoje jednotlivce i lidstva ve vzájemné lásce a pochopení. Všeobjímající láska je tu klíčem k hlubšímu poznání zákonů života člověka i přírody. Za nositele tohoto poznání i stálého pokroku lidstva pokládal Březina zprvu geniální jedince (Stavitelé chrámu), později však došel k závěru, že dosažení absolutního poznání zákonů světa nezávisí jen na duchovní práci jedinců, nýbrž na činnosti všech lidí, i fyzicky pracujících, kterým byl upírán podíl na duchovním i hmotném bohatství země i účastenství na stavbě dokonalejšího světa (Ruce). Pátou sbírkou, oslavující život a práci jako dar, kterého si každý má vážit, se v podstatě uzavírá jeho básnická činnost, neboť další sbírku básní (podle svědectví J. Demla se měla nazývat Země) již nedokončil a 1907 se jako básník, od 1908 i jako esejista pro veřejnost trvale odmlčel. Své myšlenky šířil jen v rozmluvách s četnými návštěvníky, kteří za ním přicházeli do Jaroměřic. - Do filozofických esejů (Hudba pramenů), které osvětlují základní myšlenky Březinovy tvorby, uložil své názory na význam uměni a na jeho místo v procesu poznání, na stálý vývoj člověka a přírody, na podíl jednotlivce a mas na vývoji společnosti, na nejvyšší spravedlnost, hodnotu každé přítomnosti, aj. Je z nich, stejně jako z jeho básní, patrno jeho přesvědčení o existenci dosud nepoznaných oblastí života i chápání umění jako jediného pojítka mezi těmito oblastmi a reálným světem. Vývoj jeho myšlení se odrazil i ve vývoji jeho básnického výrazu. Pravidelný rýmovaný verš (alexandrín) první sbírky vystřídal v meditativních básních verš volný, umožňující v celé šíři postihnout nový rejstřík smyslových dojmů a významová bohatství myšlenky. Březinův jazyk, dosahující místy sugestivní hudebnosti, charakterizuje kupení přirovnání a metafor a užívání cizích slov a odborných termínů, čerpaných zprvu převážně z oblasti náboženské, později ze všech oblastí lidské činnosti, zejména z oboru přírodních věd a práce venkovského člověka. Právě těmito výrazovými prostředky, jejich v české poezii mimořádně důsledným emocionálním využitím, vytváří se v Březinově tvorbě kontakt básníkova světa s životní realitou, který je zdrojem trvalých hodnot jeho díla. Novými výrazovými možnostmi poezie, kterými dokázal vyjádřit i složité filozofické myšlenky, obrazností jazyka i strukturou verše působil Březina nejen na básníky 90. let, nýbrž i na celou českou poezii 20. století. BIBLIOGRAFIE Tajemné dálky (sbírka básní 1895) Svítání na západě (sbírka básní 1896) Větry od pólů (sbírka básní 1897) Stavitelé chrámu (sbírka básní 1899) Ruce (sbírka básní 1901) Hudba pramenů (sbírka esejí 1903) posmrtně: Skryté dějiny (sbírka esejí 1970, ed. J. Zika) Zdroj: Lexikon české literatury