BOHUSLAV REYNEK * 31. 5. 1892 Petrkov u Havlíčkova Brodu + 28. 9. 1971 Petrkov u Havlíčkova Brodu Básník, překladatel z francouzštiny a němčiny, spolupracovník vydavatele J. Floriana ze Staré Říše, grafik, vydavatel bibliofilií. Celé jeho dílo, vycházející na počátku z expresionismu, je prodchnuto hluboce prožívanou křesťanskou spiritualitou vnímající člověka i přírodu v dimenzích spásy a zavržení. ŽIVOTOPIS Narodil se v rodině statkáře. Obecnou školu navštěvoval v sousední vsi Svatý Kříž. Když otec statek v Petrkově pronajal a celá rodina se odstěhovala do Jihlavy, studoval na německé reálce, kde na něho měl značný vliv M. Eisler (pozdější docent dějin umění na vídeňské univerzitě), který v R. probudil zájem o poezii a malířství. Na otcovo přání odešel do Prahy, kde začal studovat zemědělský obor na c. k. Vysoké škole technické, kterou však už v listopadu pro naprostý nezájem opustil a vrátil se do Petrkova, odkud se v prosinci vydal na svou první cestu do Francie (Bretaň); tehdy také začal psát poezii (první verše otiskl 1913 v Moderní revui) a malovat. U nájemce rodinného statku pracoval jako nevoják i v době 1. světové války. Roku 1914 se seznámil se staroříšským vydavatelem J. Florianem, s nímž úzce spolupracoval až do jeho smrti. Reynkovy překlady, původní práce i grafiky spoluvytvářely charakter nejrůznějších edic (hlavně Dobrého díla) tohoto vydavatelství. Sám působil jako vydavatel bibliofilské edice Sešity poezie (vycházela v Petrkově 1921-27, celkem 7 sv.), v níž vyšly jeho původní práce a řada jeho překladů z německé a francouzské poezie; výtvarně spolupracoval především s J. Čapkem. Pracoval také pro vydavatele J. V. Pojera v Brně (svými edičními náměty a překlady spoluvytvářel charakter Pojerovy bibliofilské edice Atlantis) a s V. Vokolkem v Pardubicích. Zaujat básnickou prvotinou Ta vie est la... (1923) vydal se t. r. do Grenoblu, aby se seznámil s její autorkou Suzanne Renaudovou (1889-1964). Roku 1926 se s ní oženil. Její další lyrická tvorba má meditativně nostalgický ráz, jímž je tematizováno autorčino odloučení od rodné země i spojitost s tragickým osudem Čech (Chvála oběti). V období 1926-36 žil s rodinou pravidelně půl roku ve Francii a půl roku v Petrkově, kde po otcově smrti zůstal trvale a ujal se řízení statku. Ve Francii se spřátelil s J. Gionem, M. Jacobem a G. Bernanosem. Mezi českými spisovateli našel přátele ve F. Halasovi, V. Holanovi a I. Divišovi; z výtvarníků pak v J. Čapkovi, V. Hofmanovi a J. Šerých. Vystavovat začal roku 1929. Za německé okupace byl R. 1943 přinucen pronajmout statek Němcům a v únoru 1944 opustit Petrkov. Přestěhoval se i s rodinou do Staré Říše k dětem J. Floriana, kde zůstal až do konce války. 1945 se vrátil do Petrkova a opět hospodařil na statku, který se však 1949 stal součástí Státních statků v Petrkově; jako jejich zemědělský dělník pak pracoval do roku 1957. Poté se až do své smrti věnoval především grafické tvorbě a psaní poezie. Byl pohřben vedle S. Renaudové v hrobě svých rodičů na hřbitově ve Svatém Kříži u Havlíčkova Brodu. DÍLO Reynek jako básník vstoupil do literatury po 1. světové válce (sbírka Žízně obsahuje verše vzniklé 1912-16) a byl zčásti ovlivněn expresionismem. Ve sbírkách Rybí šupiny, Had na sněhu, Rty a zuby je velmi silná frekvence motivů smutku, rozpadu a tlení, jež souzní, zejména svou barevností, s poetikou expresionismu. Reynek-křesťan chápe ovšem smutek jako sílu konstruktivní, jako důsledek porušenosti lidského bytí, čímž se podstatně odlišuje od většiny básníků německého expresionismu, jež v této době překládá. Pro Reynkovu básnickou tvorbu 20. let je příznačná silná expresivita výrazu, arytmický verš a tíhnutí až k barokní antitezi. Jeho spiritualita, hledající často zobecnění v biblických motivech a v liturgii, chce objektivizovat utrpení a smrt jako jedinou cestu k radosti a k Bohu. Po více než desetiletém odmlčení mizí z jeho poezie expresivita výrazu, vše se podřizuje prostotě slova i obrazu; ze smrti-rozpadu se stává smrt-vykupitelka (Setba samot, Pieta). Reynek se soustřeďuje na hledání krásy v nejprostších věcech svého venkovského okolí a v proměnlivé stálosti přírody. Příroda rodné Vysočiny se stává neodmyslitelnou součástí jeho poezie; v žádném případě však není zdrojem přírodních impresí, ale mnohem spíše součástí křesťanského podobenství o pádu a vykoupení. Také Reynkova křesťanská spiritualita se oprošťuje od všeho vnějškově liturgického (Podzimní motýli, Sníh na zápraží, Mráz v okně) a koncentruje se do pokorné lásky ke všemu, co žije a trpí. Toto vnitřní oproštění Reynkovy poezie (patrné zejména ve sbírce Odlet vlaštovek) se projevuje i na struktuře jeho veršů: verš se stává až gnómicky strohým, zvyšuje se veršová rytmičnost a zcela mizí žánr básně v próze. Jako překladatel se orientoval na jazykovou oblast francouzskou a německou. Díky znaleckému vlivu J. Floriana a svým častým návštěvám Francie se stal zasvěceným znalcem francouzské literatury, z níž přetlumočil řadu významných autorů, zejména básníků katolické provenience (G. Bernanos, L. Bloy, P. Claudel, T. Corbi re, J. Giono, M. Jacob, F. Jammes, J. de La Fontaine, Ch. Péguy, J. Rictus, P. Valéry, P. Verlaine aj.). V oblasti německé literatury byl prvním českým překladatelem expresionistických básníků, v tzv. expresionistickém desetiletí (1910-20) se nevyhnul téměř žádnému z typických představitelů tohoto směru (Th. Däubler, K. Edschmid, A. Ehrenstein, P. Ernst, G. Heym, Klabund, E. Lasker-Schülerová, R. Schickele a další). Jeho nejzávažnějším překladatelským činem bylo přetlumočení veršů G. Trakla, jež výrazně ovlivnily soudobou českou poezii (F. Halas, V. Závada, J. Zahradníček). Kromě autorů tohoto ražení překládal i křesťansky orientované idyliky A. Stiftera a R. Billingera. Reynkova překladatelská činnost je významná především svou objevitelskou iniciativou, s níž vnášel nová významná literární jména do českého literárního kontextu. Jeho překlady, byť leckdy poznamenány chvatem z mnohosti překladatelských úkolů, jsou ve své většině osobitými uměleckými díly, která citlivě tlumočí básnické kvality překládaného autora. BIBLIOGRAFIE Žízně (sbírka básní 1921) Rybí šupiny (sbírka básní v próze, 1922) Had na sněhu (sbírka básní v próze, 1924) Smutek země (sborník, sbírka básní 1924; oddíly Květná neděle a Smutek země byly otištěny ve Nova et vetera, 1918) Rty a zuby (sbírka básní 1925) Setba samot (sbírka básní 1936) Pieta (sbírka básní 1940) Podzimní motýli (sbírka básní 1946) Podzimní motýli, Sníh na zápraží, Mráz v okně (sbírka básní 1969, ed. I. Diviš) posmrtně: Odlet vlaštovek (sbírka básní, inedit. 1978, Mnichov 1980, Praha 1989, psáno 1969-71) Zdroj: Lexikon české literatury