ONDŘEJ NĚMEC: O BAČOVI JUROVI Na zelených úbočích oravských kopců pásl ovce bača Jura. Na hlavě širák, v ruce valašku, přes široká ramena přehozený dlouhý kabát z ovčí houně, vykračoval si rozvážně krokem zkušeného znalce hor. Z voňavých horských luk hleděl do kraje a jedl sýr. Ovce bečely, zvonce zvonily a Jura si liboval jak je tady krásně. Tak ubíhal den za dnem. Večer když se stádo vracelo do ohrady, vždycky ovce přepočítal, jestli žádná nechybí. Potom si uvařil čaj sedl si před kolibu a poslouchal, jak šumí stromy, usměvavý a spokojený. Měl rád svou práci a měl rád oravský kraj. Jen jedna věc mu chyběla k úplnému štěstí. Snil o hospodyni jejíž smích by projasnil jeho samotu, jejíž přičinlivé ruce by zútulnily světnici. Scházel mu někdo, kdo by nasekal dřevo, vyčistil pec, vykopal studnu a vůbec vykonal spoustu užitečné práce, když on bude na pastvě. Na horách příležitostí k seznámení moc nebývá. Většina dívek raději zůstávala dole v údolí oddávajíce se víru společenského života malebných slovenských vesnic. O horskou turistiku neprojevovaly sebemenší zájem, o život v lesní chatrči už teprve ne. Na zelených pastvinách se jich proto objevovalo žalostně málo, a když už, tak pouze v doprovodu svých žárlivých a po uši zamilovaných galánů. Ale co, říkal si, však ona nějaká panenka třeba spadne z nebe. Vždyť je dobře, tráva roste, ovce vesele bečí, žinčica zraje, slunko svítí. A slunko svítilo odpočítávajíc den po dni, Jura dál poháněl ovce a dál se oddával naivnímu snění o děvčeti, které se jednoho dne z ničeho nic objeví a zamiluje se do něj pro jeho schopnost spočítat stohlavé stádo na kus přesně. Vlastně, jedna nabídka by tu byla. V nedaleké temné rokli žila ve své jedové chýši ježibaba Jenůfa... Líce kostnaté, klouby vrzavé, baba ošklivá. A že prý se jí Jura líbí a ať prý si ji veme. Čas od času zavítala na salaš a zkoušela Juraje okouzlit roztodivnými kouzelnickými triky a kejkly. Tahala z klobouku zmije, levitovala hlavou dolů, zapalovala v peci ohnivou slinou, prostě, snažila se být zajímavá jak jen to šlo. Mimo to na sebe dovedla brát podobu šťavnatých krasavic v rozpuku mládí, v kterýchžto žádoucích podobách to na Juru zkoušela jednou takhle a pak zas jinak, dokolečka dokola. "Líbím se ti, hm?" klokotala medově, coby ztepilá blondýna nebezpečných tvarů. "Anebo by sis mě přál spíš takovou?" a už tu stála prostá děvečka v selském kroji. Jenůfa čarovala a v kolibě postupně defilovaly zázraky ženství ve všech jeho podobách. Přicházely modrooké romantičky i černooké vášnivky, mateřsky boubelaté hospodyňky i štíhlé a pružné divošky, cudné květinky i vyzývavé potvory, nezralá poupátka i zkušené matrony, žirafy, trpaslice, takové, onaké, všelijaké. "Juraj, nebuď labuť," žadonily všechny Jenůfiným hlasem, "dáme to dohromady, budeme skvělý pár." Ale Jura byl neoblomný a chladný jako skála. Jenůfa nebyla jeho typ. To je všechno pěkné, říkal si, sukýnky vrkoče, čáry máry. Ale co by tomu řekli lidi? Baba je stará jak košatý dub a navíc zběhlá ve všelijakých nečistých kouzlech. Bůh ví co za nadpřirozené nepřístojnosti ve své chatrči tropí. Beztak za úplňku okusuje švábům tykadla, dlouhým jazykem lapá poletující havěť, vaří kaši z ropuch a kdoví co ještě. Něco si s ní začnu a nadobro si zkazím renomé. To tak. "Víš, Jenůfo, raději zůstaneme kamarádi," vysvětloval. "Mně stačí, když sem občas zajdeš na kus řeči a zatančíš." A Jenůfa dál tančila, vlnila se ve stovkách podob a dělala nemravné návrhy, až jednou si řekla dost, já nevím co by ještě chtěl, nekňuba. A zlostně práskla dveřmi. A protože byla bytost temperamentní a vášnivá, proměnila se v noci v medvěda a z pomsty zadávila v ohradě všechny ovce. "Tak a teď můžeš počítat tak starou belu," zabručela přes medvědí rameno, když byla se vším hotová. Ráno Jura uviděl tu spoušť a zaplakal. Běda, běda, hořekoval nad potrhanými cáry skopového. Přišel o to, co bylo jeho srdci nejmilejší. A jak tomu v podobných případech bývá, slunce přestalo svítit, louky přestaly vonět, dny zešedly a duše ztratila klid. Navíc jej přepadla nespavost nespavá, protože nebylo před spaním co počítat a to bylo ze všeho nejhorší. Je mi tu nějak úzko a v noci se nudím, shrnul situaci. Narazil si do čela širák, na záda si hodil pytel s jídlem na sto dní a vydal se do světa. Bezcílně bloumal hlubokými lesy, zmateně se potloukal po kopcích nahoru a dolů. Chvíli litoval ovce, chvíli v duchu nadával Jenůfě za její krvelačný vrtoch. Měl jsem ji trefit polenem hned jak se poprvé objevila, cedil pro sebe mezi zuby, když se za bezesných nocí prodíral pichlavým mlázím. Náladu měl mizernou, ale co naplat. Ovcím místo zvonců zvonily umíráčky a Jurovi se dělaly stále větší kruhy pod očima. Jednoho dne se vynořil z roští na břehu horské říčky, ve které prala bílé košile pradlenka Majdalenka z nedaleké osady, děvče nevšední krásy. Jura zůstal stát s pusou dokořán, celý zkoprnělý pohledem na tu nádheru. Na prsou jej píchlo, hlas se roztřásl. Panenka z nebe, zašeptal celý omámený náhlým vzplanutím. "Dobré odpoledne přeju, copak to děláš? Pereš?" oslovil děvče. Ani Majda nezůstala při pohledu na Juru chladná. Mládenec se jí líbil, navíc už byla nějakou dobu sama, bez galána a srdce dychtilo nových zážitků. A tak se zapýřila a odpověděla: "Ano, ano, peru, peru." A protože oba byli děti hor nezvyklí chodit dlouho okolo horké kaše, slovo dalo slovo a Jura s Majdou se rozběhli proti proudu říčky, dovádiví, skotačiví. "Poslouchej jak ten potůček zpívá. Jako tisíc sedmihlásků," zašvitořilo děvče a rozepnulo si blůzku. Přitom pohlédla obdivně na Jurova široká ramena a silné ruce. Doběhli na rozkvetlou louku. "Podívej, co je tu všude květin. Tráva hraje tisíci barvami," brebentila dál. Rozpustila si vlasy a Jura cítil jak se začervenal. Lehli si do trávy a Majda zvedla oči k obloze. "Podívej, co je na nebi mráčků, jsou jako tisíc beránků," vzdychla zasněně. Naklonila se k Jurovi a zklamaně se jí protáhl obličej. Jura spočítal beránky na nebi a usnul jako špalek.