PETR PAYNE: ANDĚLÉ NA HLAVU PADLÍ OSOBY: první druhý třetí Aristoteles Demosthenes Stageira (personifikované rodné město) třetí: ...o čem hovořit, když ne o lovu. druhý: Ano, o čem hovořit, když ne o lovu. první: Proč ještě lovit? třetí: Přece, aby bylo o čem mluvit. druhý: Ano, aby bylo o čem mluvit. třetí: O čem hovořit, když ne o lovu? druhý: Vyprávěj tedy něco, když ne o lovu! třetí: Vyprávěj... jak se říká... když ne o lovu. druhý: Není důležité téma, nikoliv místo. první (vypráví): Ďáblové vyšli z toho posedlého a vstoupili do stáda vepřů. (pauza) I hnalo se to stádo vepřů z vrchu do moře. (povstává) I proměnili se vepři v čluny a z nečistých duchů se stali plavci. druhý: Tragi-komický příběh. Hořko-sladký příběh. Sladko-vodní příběh. první: Zbývá jen otázka: kdo vyhnal do těch vepřů? druhý: Není důležité místo, nikoliv téma. Srovnáme-li dva různé kraje, zjistíme, že někde je podnebí sušší a teplej ší, zatímco jinde je podnebí vlhčí a chladnější. Někde je podnebí sušší a chladnější, zatímco jinde je podnebí vlhčí a teplejší... prvý: Mořský národ se vrací na Kudrnaté ostrovy. druhý: Koně se vezou přímo i nepřímo po poli. třetí: Budeme tedy lovit, až se objeví. druhý: Kam je budeme dávat? třetí: Jako bychom nebyli na kraji propasti! Konečně bude o čem mluvit. první: Třeba by mohli místo sebe obětovat zvíře. druhý: Také si myslím. Vždyť mrtví jsou živější než živí. Přichází Aristoteles, psi štěkají. prvý: Někdo přichází od přístavu. druhý: Podivný muž. třetí: Neškodného starce vysadili. prvý: Odkud přicházíš, starče? Aristoteles: Vrátil jsem se domů. druhý: Pročpak tedy mluvíš cizím nářečím. Aristoteles: Promiňte, zapomněl jsem. (pauza) Já věděl, že se jednou probudím tady. třetí: Proč nám sem posílají takové podivíny? Aristoteles: Konečně doma, konečně doma. Jak jsi zestárla, moje Stageiro! Projde kolem Stageira Aristoteles: Díké rozhodla, abych se vrátil. Před lety jsme vyhnali Demosthena, protože nechtěl Makedonské a věřil v Athény. Teď přišla řada na mě, když se říše rozpadla. Athény zase povstaly. prvý: Nezdálo se vám něco, dědo? Aristoteles: Ano, ano. Byl to sen. Alexandr byl můj sen. Byl ale moc rozmařilý, rozmařilý a panovačný. Zklamal mě, chlapec. Velká byla říše Alexandrova, až do Persie jsme na slonech s Alexandrem dojeli. druhý: vyprávěj, dědo. třetí: Konečně nějaká zábava. Aristoteles: Tanečnice perské, koberce perské, manželky perské, náboženství perské, druhý: oděvy perské, kočky perské... Aristoteles: Jsem rád, že už jsem doma. Všechno zpuchřelo,svět přepadla kosmopolitní únava. Je konec politiky i etiky. Zbývá už jen poezie. třetí: Pán je filozof! Aristoteles: Jmenuji se Aristoteles. druhý: Hurá. Filozof mezi námi. Toho jsme se nenadáli. Budeš nás tedy vyučovat, dědo. Aristoteles: Ne, ne. Slova se pletou, ztrácejí významy, látka a forma jedním jsou. Už dost kategorií, slov a obecnin. “Čím více jsem odkázán sám na sebe a opuštěn, tím více miluji mýty.” druhý: Čím více srážek, tím více píce. třetí: Tak ty nás nechceš vyučovat! Aristoteles: Nevíte, co žádáte. Vždyť to tu máte všechno tak obecné a zvláštní. (pauza) Projde opět Stageira Život je cedník. Všechno jsem přecedil, všechno jsem propresoval... (všichni se táží) třetí, druhý, první: A...? Aristoteles: Jen mě ještě život nepřecedil. (posvátný úžas všech tří) Já totiž prchl. druhý: Takhle tedy? třetí: Měli bychom ho hodit dolů, když se vyhnul hrdinské smrti. druhý: Napravit, co zameškal. první: Leda, že by měl nějaké zvíře, které by za sebe obětoval. třetí: Máš zvíře? Aristoteles: Mám! (vytahuje z kapsy kohouta) Mám kohouta. třetí: Sem s ním! Kohout je rituálně vržen do propasti; změna optiky, tma; Aristoteles má v ruce lampu. Aristoteles (svítí ostatním do tváří): Jsou to jen stíny... všichni jste jenom stíny. Platon měl pravdu. Žijeme ve světě stínů, pssst... (uhasí lampu) Až bude úplná tma – povedou vás slepí! Aristoteles zmizí. Rozsvítí se světlo nahoře, kde se zjeví velký kohout. prvý: Všechno je obráceně! Mysleli jsme, že jsme nad propastí a přitom jsme na jejím dně. druhý: Není možná, není možná. třetí: Naletěli jsme mu s tím kohoutem, ztratil se. druhý: Byl to kouzelník. Kouzelník, co ovládá prvotní hybatele. první: Není možná. Kdyby byl kouzelník, vyhnal by nečisté duchy. Přichází Demosthenes. druhý: Koně se vezou přímo i nepřímo po poli. prvý: Zase někdo přichází od přístavu. třetí: Zase někoho vysadili na Kudrnaté ostrovy. Demosthenes: Já věděl, že se jednou probudím tady. třetí: Máš kohouta? Demosthenes: Nemám. třetí: Skončíš tedy špatně. Demosthenes: Ó, to je nemožné. Mám zemřít r. 322 před Kristem ve věku 62 let. prvý: Skoro jako Aristoteles. Ten umřel r. 322 před Kristem ve věku 62 let. druhý: Jak obecné a jak zvláštní! Demosthenes: Aristoteles! Vy o něm něco víte? třetí: Byl tady před chvílí a pořád něco žvanil o Alexandrovi, o Peršanech a o Demosthenovi. Demosthenes: Já jsem Demosthenes. druhý: Jak obecné a jak zvláštní. Demosthenes: Já věděl, že se jednou potkáme. třetí: Nevím, jestli to půjde bez kohouta. druhý: Do tváře se jen tak nikomu nedýchá. Demosthenes: Bez jakého kohouta? Jsem tu doma i bez kohouta. třetí: Tak dobrá... Demosthenes skočí do propasti; změna optiky, tma a světlo nahoře; Demosthenes se zjeví místo kohouta. prvý: Za chvíli tu budou plavci... slyšíte je... mořský národ... lodě bláznů... vepři se vracejí druhý: Samičky kladou bomby. třetí: O čem hovořit, když ne o lovu. Napište autorovi: petrpayne@centrum.cz