Snad každý člověk je náchylný vnímat sebe sama jako střed a své bližní pak posuzuje podle toho, jak se od tohoto přirozeného středu odchylují: Normální lidé přece jsou ti, kdo mají obdobné názory jako já, mají stejný nebo aspoň podobný životní styl, oblékají se shodně s mým vkusem a vyznávají tytéž hodnoty. Žádoucí je rovněž, aby se mnou sdíleli mou víru a přiměřeně ji projevovali, bylo by od nich také slušné, kdyby mluvili česky a žili poblíž - ne třeba kdesi za mořem - protože to už bych jim pochopitelně musel upřít právo účastnit se zdejších voleb, aťsi jsou jakkoli příbuzní. Ale jinak jsem velkorysý: do množiny normálních lidí zahrnuji spoustu lidí bez ohledu na množství a barvu jejich vlasů, a dokonce často i bez ohledu na barvu pleti - nejsem žádný rasista! Jsem ochoten tolerovat i takové výstřednosti, jako když je někdo Maďar, Němec, Vietnamec, Žid nebo nedejbože Rom, popřípadě když věří v Alláha a chce si v mém městě vystavět mešitu. - Doopravdy nesnáším jenom ty lidi, co... Ale nechme toho! Takový model uvažování je docela běžný. V každém kulturním prostředí se vytvářejí svérázné propletence předsudků, o nichž skoro nikdo ani neuvažuje, protože je převzal již v dětství z rodiny, pak si je utvrdil konverzací se svým okolím a bezděčně je vnímá jako věčné pravdy, které není zapotřebí podrobovat nějaké revizi - vždyť takhle přece smýšlí kdekdo. A na přemýšlení jsou tu akutnější problémy, hlavně jak sobě a své rodině zabezpečit slušné živobytí. To stačí mysl zaměstnatdost a dost. A tak je člověk připraven odlišnost jiných lidí chápat jako jejich prohřešek proti dobrému vkusu, odsuzovat - a když na to přijde - odlišnost i trestat.

Literatura se tímto tématem obírá často. Nesnášenlivost náboženskou, rasovou či nacionální zkoumají autoři snad všech dob, ale teprve v posledních dvou stoletích vystupují do popředí náměty týkající se lidí, kteří se stávají oběťmi intolerance, protože se od svého okolí liší mírou postiženosti duševní nebo fyzické. Maně si vybavuji Hugova Quasimoda, Steinbeckovy prosťáčky, Hrabalovo pábení o lidech zatlačených na okraj společnosti či z doby nejnovější americký příběh Forresta Gumpa. Člověk může být handikepován nejrůznějšími způsoby.

Svět je stále uspěchanější, a tak je nasnadě nápad, že by naopak stálo za to vyzvednout klady rozvážné, poklidné pomalosti. V německé literatuře se tomuto tématu věnoval již v roce 1979 Peter Handke románem Langsame Heimkehr čili Pomalý návrat domů, Milan Kundera ve Francii napsal do češtiny dosud nepřeloženou Pomalost a teď se mi do rukou dostal úspěšný román Stena Nadolnyho Objevení pomalosti. Je to biografický román o anglickém námořním kapitánovi Johnu Franklinovi; autor se opírá o řadu titulů z odborné literatury o této historické osobnosti, nicméně románová postava se samozřejmě od skutečného Franklina odlišuje.

Spíše než o běžný námořnický román spisovateli jde o vystižení fenoménu pomalého tempa, jež máme sklon považovat spíše za nedostatek, zatímco obecně ceněná rychlost a pohotovost jsou zde synonymy povrchnosti. Vyprávění začíná dosti absurdní scénkou, jak si vesničtí kluci hrají: "Johnu Franklinovi už bylo deset let a stále byl tak pomalý, žže nedokázal chytit míč. Držel ostatním šňůru. Šňůra vedla z nejnižšího místa stromu až k jeho natažené ruce. Držel ji stejně dobře jako strom, ruka mu před koncem hry neklesla. K držení šňůry se hodil víc než kdo jiný ze Spilsby nebo dokonce z Lincolnshiru. Z okna radnice shlížel písař. Jeho pohled se zdál uznalý. Možná nebyl v celé Anglii nikdo, kdo by dokázal hodinu i déle jen stát a držet šňůru. John stál klidně jako náhrobní kříž, čněl jako pomník."

Hoch byl příliš pomalý, než aby se mohl účastnit klukovských her, ale měl výdrž takřka nadpřirozenou. Žádného vděku za trpělivou službu se však nedočká. Dráždil své vrstevníky neschopností pohotově reagovat, přestože byl silnější než oni, vysmívali se mu a všemožně ho trápili. Doma to nebylo jiné. John se odhodlal nečekat na dospělost: uteče z domova a dá se najmout jako námořník na loď. Útěk se sice nepovedl, ale Johnova nezdolná vytrvalost ho po několika letech k námořnickému povolání přece jen přivede. Stupínek po stupínku postupuje po hodnostním žebříčku. Ovšem, je komicky pomalý, ale s nevšední houževnatostí se učí nazpaměť všechno, co by kdy mohl potřebovat. Důkladně si promýšlí všechny situace, které by mohly nastat, aby byl připraven v pravý okamžik rázně jednat. Tam, kde ostatní panikaří a zmatkují, John jedná klidně, ve chvílích, kdy ostatní ochromí strach, John si počíná rozvážně, protože věci se dějí tak rychle, že nestihne pořádně se leknout. Posměch řídne a mizí, Johnova autorita roste. Jako námořní kapitán se plně osvědčil, když právě svou pomalou důkladností a rozmyslem zachránil loď ze situace, která se zdála být bezvýchodnou. John Franklin se sice zúčastnil války, ale nenáviděl ji. Za své životní poslání má práci ve prospěch lidí, ne jejich smrt. Uskutečňuje objevitelskou expedici, při níž málem přijde o život, zažije chvíle slávy a obrovské popularity, ochutná však také vrtkavost osudu, hořkost neúspěchu. Nakonec umírá v roce 1847 daleko od domova při své druhé velké objevitelské výpravě. Svůj velký osobní hendikep, pomalost, dokázal však proměnit v přednost. Těžce si musel probojovávat vlastní životní tempo, ustavičně zápasit, aby nebyl nucen ke zbytečnému zrychlování a mohl jemně, citlivě a přesně pozorovat svět, postupně objevovat jevy a lidi. Přál si, aby byly zřízeny školy, v nichž by nebylo potlačováno učení a nevyučováno potlačování. Byl to poctivý a statečný muž. Jeho odlišnost od ostatních, "normálních" lidí, nebyla - jak se všem zpočátku zdálo - nedostatkem, nýbrž obohacením života.