Americký spisovatel Chaim Potok (ročník 1929) byl ordinován na rabína v roce 1954, jeho literární tvorba se soustřeďuje zejména na život newyorských chasidů. Okouzlil mě již svým románem Vyvolení; v originále byl vydán roku 1967, ale u nás se objevil až v roce 1993. Volné pokračování Slib z roku 1969 v češtině bohužel dosud nevyšlo. Román Jmenuji se Ašer Lev (1972, česky 1996), ani pokračování Dar Ašera Leva (1990, česky 1999), přes zjevné kvality nedosáhly vysoké úrovně Potokovy prvotiny. Znamenitě napsaná je i nebeletristická kniha Brány listopadu, s podtitulem Kronika rodiny Slepakových (1996, česky 1999), reportážně pojatý příběh otce - nelítostného bolševického emisara, a syna - disidenta organizujícího vystěhování sovětských Židů do Izraele.

Z Potokova díla není u nás zatím vydáno ještě těchto několik děl: román Na počátku (1975) je vyprávěním židovského mladíka, zaznamenávajícího nejen život ortodoxní židovské komunity v New Yorku, ale i antisemitismus v Polsku 20. a 30. let tragicky vrcholící v holocaustu. V Knize světel (1981) reflektuje Potok svou zkušenost z korejské války v příběhu rabínského studenta, který je do této války odvelen a má příležitost konfrontovat hebrejskou mystiku s věroukami východu. Prakticky jedinou Potokovou knihou, kde hlavní hrdinkou je dívka, je román Davitina harfa (1985). I zde je zobrazeno Potokovo oblíbené téma - generační rozpor - tentokrát matky, aktivní členky komunistické strany USA, a dcery, navrátivší se k židovské víře. Zatím posledním dílem je román Jsem hlína (1991), věnovaný opět tematice korejské války. Kromě beletrie Potok roku 1978 vydal i spis o židovských dějinách Putování.

Z časopisecky publikovaných povídek vyšel teď český výbor pod názvem Zebra a jiné povídky. Ten název mne naplnil neblahým tušením stran kvality překladu, neboť mechanicky napodobuje anglosaskou zvyklost pojmenovat povídkovou knihu titulem první z nich a přidat jako ocásek: and other stories; u nás přece jen převládá odlišná praxe: Neruda zvolil titul Malostranské povídky, nikoli Týden v tichém domě a jiné povídky, Čapek má Povídky z jedné a z druhé kapsy, Jiří Kratochvil vydává Orfea z Kénigu atd. atd. Zavedený úzus není vhodné měnit, není-li pro to dost dobrý důvod - a ten tu nevidím. Nicméně má obava se naštěstí ukázala lichou: povídky jsou přeloženy citlivě, jejich čeština je prosta anglicismů a plyne přirozeně ve všech slohových vrstvách, od spisovného a poetizujícího vyjadřování přes hovorovou češtinu až k charakterotvorné pokleslé mluvě výrostků. A za to je třeba překladatelku pochválit, protože Potokův styl je natolik bohatý, že klade na převyprávění zvýšené nároky.

Spisovatel tentokrát opustil židovské prostředí. Všech šest povídek je věnováno problémům dětí - i ti vzrostlejší hrdinové a hrdinky příběhů jsou vlastně pořád ještě dětmi. Zebra je přezdívka introvertního školáka, který utrpěl vážné zranění a hrozí mu, že bude trvale vyřazen z běžného života. Zebrovo trauma však není pouze fyzické, závažnější - zdá se - je úraz duševní. Překonat šok, malomyslnost, tu zradu na sobě samém, chlapci pomáhá dospělý - malíř, který dočasně nastoupí na školu, aby tam vedl prázdninový kurz výtvarné výchovy, citlivý člověk, důvěrně znalý toho, co je bolest fyzická i bolest ze ztráty, i toho, jak záhubné je nemít v samotě nikoho, o koho se lze opřít. Mezi hochem a malířem se vyvine krásný lidský vztah, i když je v povídce vlastně jen velmi diskrétně, lehce, úsporně naznačen. Podobně křehký, čistý a k životu probouzející je vztah ke spolužačce. Potok skvěle pracuje s náznakem, drobným detailem, jeho povahokresba připomíná mistrovské tahy štětcem starého čínského malíře - jsou přesné, není zde ani špetka navíc, ale také nic nechybí. Další témata povídek: bezbřehá bezmoc zavalující dívenku, jejíž rodina se rozpadá; citové sblížení do sebe zahleděného amerického chlapce a hocha z Pákistánu, který se vydal do světa, aby burcoval lidské svědomí k odporu proti skrytému otrokářství; příběh dívky, která se snaží čelit agresivitě mladistvých prodejců drog. Nechci zde vypočítávat, o čem všem Chaim Potok ve svých povídkách píše. Je to víc než jen konfrontace světa dospělých se světem dospívajících, více než konfrontace civilizačních neduhů s étosem a čistotou přirozeného bytí, jež je jako vedlejší motiv, jen jakoby mimochodem zmíněno v souvislosti s udržovatelem indiánské tradice. Ta vyprávění s naprostou neokázalostí, bez pomoci jakýchkoli efektů či poetismů, zcela samozřejmě, ale neodolatelně vás vtáhnou do děje, který vezmete za svůj a prožíváte jej s postavami se zatajeným dechem, a dávají lépe porozumět, zvyšují vnímavost k druhým, učí účinnému soucitu. A hlavně: pomáhají nám lépe se vyznat v sobě samých. Myslím, že Potokovy povídky jsou z těch, které zlepšují stav světa.