Historik Karel Bartošek (ročník 1930) pracoval v Historickém ústavu ČSAV až do roku 1970. Po uvěznění v roce 1972 se živil jako topič, pak čerpač vody, pro perzekuci po signování Charty 77 odešel r. 1982 do exilu. Publikoval řadu historických studií a podílel se i na vzniku Černé knihy komunismu. Český vězeň je sborník rozhovorů s politickými vězni let 50. až 70.

První rozhovor v srpnu 1975 vedl s Ladislavem Holdošem, který měl i na zdejší poměry mimořádnou vězeňskou zkušenost: žalářovali ho v pěti zemích, naposled a nejdéle v Československu jako "slovenského buržoazního nacionalistu". Ze tří dnů natáčení na magnetofon vznikla knížka, která - jak si Holdoš přál - vyšla až po jeho smrti, v Praze roku 1991. Stejnou metodu Bartošek použil ve většině případů, s Marií Švermovou a Bedřichem Fučíkem však rozmlouvání trvalo i několik let. Celkem autor vyzpovídal jedenáct svědků utrpení, jak je nazývá, sedm jich poznalo věznice a tábory v 50. letech, jedna žena byla vězněna za mimořádně krutých podmínek v letech šedesátých, tři muži odseděli celkem šestnáct roků v letech 1972-1983.

Při četbě je třeba mít na paměti, že záznamy vznikaly v podmínkách nesvobody - autor si kvůli sběru vzpomínek odseděl jednou 48 hodin v cele předběžného zadržení v Praze na Bartolomějské. Nejde ani o reprezentativní vzorek obětí represe komunistického režimu; výběr ovlivnila náhoda, čas nádeníka, příležitost. Svědectví jsou záznamem subjektivní paměti tázaného, ovlivněné časem uplynulým od zážitku, podvědomým nebo i záměrným filtrováním paměti. Spisovatel Karel Pecka to vyjádřil: "Kdyby žil místo mě stejné věci někdo jiný, vyprávěl by o nich jinak, protože není já."

Bartošek v této souvislosti cituje italského spisovatele - Primo Levi prožil dva roky ve vyhlazovacím táboře Osvětimi a říká: "Ti, kdo prošli vězením (a mnohem obecněji všichni jedinci, kteří přestáli těžké zkoušky), se dělí na dvě rozdílné kategorie [...]: na ty, kdo mlčí, a na ty, kteří vyprávějí. Každá skupina má své důvody: mlčí ti, kdo hlouběji pociťují nechuť, kterou jsem pro zjednodušení nazval »stud«, ti kdo nenašli vnitřní klid nebo jichž rány dosud bolí. Ostatní mluví, a často hodně, z nejrůznějších pohnutek. Mluví, protože vidí, každý jinak, ve svém věznění (i když teď dávno minulém) střed svého života, událost, která je v dobrém i zlém poznamenala na celý život. Mluví, protože byli svědky událostí celosvětového významu, událostí století. Mluví, protože (jak říká jedno jidiš přísloví) »je krásné vyprávět o uplynulých strastech«. Francesca říká Dantovi, že není »větší bolest než rozpomínat se v bídě na šťastné chvíle«, ale každý navrátilec z tábora ví, že platí opak: je krásné sedět v teple, u jídla a vína, a připomínat sobě i jiným únavu, zimu a hlad. Takovému nutkání podlehl u připraveného stolu i Odysseus na dvoře krále Fajáků. Mluví, ba dokonce přehánějí, jako přehánějí »chvástající se«, vojáci líčí strach a odvahu, lsti, urážky, porážky a nějaká ta vítězství. Tím se odlišují od »druhých«, utvrzují svou identitu příslušenstvím ke sdružení a jejich prestiž stoupá. Mluvíme však také proto, že jsme k tomu vyzváni." V Bartoškově knize promlouvají ti, kdo byli vyzváni; většinou je musel přemlouvat. Bartošek je nazývá »cudnými svědky prožitého utrpení«, a dodává: "V poznání celistvé minulosti, a zvláště v případě dějin represe, je svědectví nezastupitelné. Žádný archivní dokument neosvětlí celistvost vnitřního života mučeného, jeho bolest, pociťované pokoření, častou rozpolcenost jeho osobnosti."

Knihu uvádí rozhovor s Karlem Peckou - ten se objeví ještě jednou při společné výpovědi s Bedřichem Fučíkem - a to jsou pasáže, jež jsem v celé knize shledal nejhlubšími. Dále v knize figurují Marie Švermová a Josefa Slánská; jejich vyprávění o životě uprostřed smečky vlků ve vedení KSČ obohatilo můj duševní život, neboť postoje, představy, zkušenosti a reakce, jak jsem si je tu četl, jsou mi tak dokonale cizí, že by mi ani nenapadlo, že to lze - ale nehanbím se za to. Faktograficky zajímavý je osud mukačevského Žida Viléma Kahana, pracujícího v rozvědce, až bizarní pak perzekuce dělníka z Kolbenky Miroslava Hnátka a pozdějšího Bartoškova spolučerpače vody a spolubydlícího v maringotce - připomínám, že tehdy byl vlastně příslušníkem vládnoucí třídy-proletariátu, narozdíl od těch, kdo ho trápili, soudili, věznili, a i nadále s celou rodinou pronásledovali pro účast na stávce po měnové reformě r. 1953. Otřesný je případ údajné špiónky, které zavraždili dítě, bez zajímavosti nejsou ani případy Milana Hübla, Jaroslava Šabaty a nakonec i samotného autora, jemuž komunistické mládí dalo klíč k získání důvěry některých zpovídaných.

Při četbě Bartoškovy knihy jsem si také ještě více uvědomil hloubku reflexe v memoárech lidí úplně jiného druhu: vězněných kněží Anastáze Opaska, Dominika Pecky a dalších.