Je to banální konstatování: čas ubíhá jednosměrně kupředu. Tempo nebývá stejné, někdy se trochu vleče, jindy sviští, až to bere dech, jsou i okamžiky, kdy se čas zadrhne a smrští tak, že cítíme s bušením srdce každý jeho moment jako tíživou věčnost a přitom se v člověku vše zatíná, jen aby obstál, nemohu si v takovou chvíli dovolit, abych tratil drahocenné sekundy. Ano, čas má někdy cenu zlata, tratit ho může být ke škodě, ba jsou minuty, kdy promarnit čas je přímo zločin! A jindy zase čas klidně zabíjíme a ještě je nám přitom dobře. Ze zkušenosti totiž víme, že čas byl, je a bude. Pohané předpokládali, že čas běhá v kruhu, zacykleně, tak jak to vidíme v přírodě: jaro, léto, podzim, zima - dokolečka dokola, koloběh života v času od zrodu, růstu, přes vyzrálost a vydání plodů, až k postupnému uvadání a zániku, po němž se celý cyklus zase variantně opakuje. Od nepaměti až do skonání světa. Nietzsche se k tomu pojetí provokativně vrátil teorií o věčném návratu. Judaistickokřesťanské pojetí času je naproti tomu teleologické: Čas má svůj počátek, průběh a konec. Před stvořením panovalo bezčasí, chaos, čas pak jednosměrně a nevratně plyne ke svému cíli, k bodu omega. Židovští mystikové hovoří o nespojitosti času, o jeho přetržitosti v důsledku proměny vzdálenosti světa, v němž žijeme a onoho vyššího světa, jehož my zde jsme jenom odrazem a důsledkem: Byla doba, kdy Bůh se zjevoval mezi lidmi, hovořil k nim, zřetelně dával najevo svou vůli. Pak se cosi stalo, jeruzalémský chrám byl zbořen a bůh mizí ze světa vnímatelného smysly. Všechno zdánlivě pokračuje, ale něco velmi podstatného se změnilo. Žijeme již v jiném čase. Ta představa je poněkud těžko stravitelná. Nespojitý čas? Suma událostí navzájem souvisejících, a potom najednou zlom a další děje se odehrávají v čase jiném? Jaký to materiál pro důmysl filozofů! Ale nejen filozofů - také spisovatelů. Čas v literárním díle rovněž bývá jakýsi divný! Odlišný od toho jednosměrného životního. Románový čas! Hned se ubírá kupředu, třeba i několika řečišti větvícími se do epizod probíhajících souběžně, aby se pak v závěru vyprávění slily opět v jediný mocný proud; hned zase vypravěč zavede čtenáře vzpomínkou do minulosti, do děje, který již není, ale známe jeho průběh, máme ho v živé paměti, a ovlivňuje naše rozhodování nynější i budoucí; prožíváme s románovými postavami jejich trápení i očekávání a naděje, což znamená, že se ocitáme v čase, který ještě nenastal, v budoucnosti. Ale po celou dobu našeho vezdejšího bytí je tu ještě něco vyššího, na čase nezávislého, co trvá, co nepředstavitelně přesahuje lidské míry, avšak naši existenci tvaruje a dává jí smysl, ať už si to uvědomujeme, nebo ne, a také předurčuje náš cit pro to, co je správné a co není, co je krásné a co ošklivé, co je dobro a co zlo. Čas moderního člověka až moc uhání. Stále více energie vrháme na ulehčení života, vymýšlíme stále důmyslnější stroje a přístroje, postupy a uspořádání, abychom se při práci méně namáhali, pachtíme se za požitky, a na opravdový život vlastně máme času stále méně. A tak žijeme pořád rychleji a povrchněji, trpíme nebývalými civilizačními neduhy, stresy a v žití horempádem, abychom stihli užít si co nejvíc, používáme ostrých loktů a vzájemně si ubližujeme, stále lhostejněji a bezohledněji. I to je jedním z témat nového románu Ludvíka Vaculíka Cesta na Praděd. Popisný název je ovšem zavádějící: opravdu je tu sice vylíčeno putování z Čech k hoře Praděd a pak zase zpátky do výchozího bodu, ale popis cesty je spíše záminkou pro úvahy, postřehy, vztahy mezi lidmi, těmi cestujícími i těmi, s nimiž se cestovatelé potkávají. Ozvláštněním je pro tyto časy nezvyklý způsob dopravy - koňmo. Vypravěčem je redaktor Literárních novin Špička cestující na kozlíku doprovodného potahu. Postava je představována tak, že se ve čtenářově mysli ustavičně prolíná se samotným autorem, proslulým rýpalem Ludvíkem Vaculíkem, jak ho známe z předešlého díla i z veřejného života. To vytváří specifické, jiskřivé napětí v atmosféře. Vypravěč si nastudoval ze smolných knih historii míst, kterými budou projíždět, a případy dávných šibalů, šibeničníků a mordýřů pak příležitostně doplňuje popis. Vedle vcelku realistického cestovního času se tak z hlubin věků vynořuje další časová linie, historická, která spolu s mírně anachronickou koňskou jízdou činí skladbu polyfonní. V románovém světě je bohem spisovatel. Je všemohoucím demiurgem, může si dělat co chce. I tady si toho dopřává. Další dějovou linií v románu je erotické dobrodružství redaktora Špičky se ženou, kterou náhodně zahlédl v Kutné Hoře a za kterou se pak tajně několik nocí koňmo vrací. Zprvu má čtenář pocit, že jde o skutečnost, pokračování je ale stále fantastičtější, až celé toto dobrodružství, odehrávající se v temnotách, přerůstá do jakéhosi téměř mytického rozměru. Vaculíkův vtipný román znamenitě připomíná, že zpřetrháním vazeb s minulostí sami sebe trestáme, neboť vykořeněný život planí a jaloví. Špičkova chlapácká sebestřednost ale je mi až protivná, místy. Hlavně tam, kde - tak trochu postmoderně - přesáhne do sprostoty. Škoda. Z toho románového demiurga na mne vane osamělost.