Historie opery má za sebou již čtyři staletí. První známou operou je Dafné, předpokládá se, že hudbu složil Jacopo Peri, libretistou je Otavio Rinuccini a podkladem operního textu se stala báje o krásné Dafné, jež pronásledována chtivým bohem Apollónem vyprosila si na Diovi, aby ji proměnil ve vavřínový strom; báji vtělil do veršů Ovidius ve svých Proměnách. Z díla provedeného za karnevalu ve Florencii roku 1598 se dochovaly jen dva fragmenty, z toho jeden je recitativ. Dafné obsahovala prolog, v němž básník Ovidius pozdravil obecenstvo, a šest scén, pěvce doprovázelo šest hudebníků skrytých za scénou. Jakožto první známé libreto operní historie bylo roku 1600 tiskem vydáno - a tím začínají dějiny opery. Téhož roku byla ve Florencii provedena i první dochovaná opera, Euridice, stejných autorů. Tehdejší opera byla bez předehry, sólisté i sbor věnovali velkou pozornost srozumitelnosti, usilovali, aby slovo a hudba byly v rovnováze; základním prvkem byl recitativ, přerušovaný vstupy čtyř až pětihlasého homofonního sboru. Nástrojový soubor za scénou sestával gravicembala, basové loutny, liry grande - smyčcového nástroje s nejméně 24 strunami - a teorby, což je drnkací strunný nástroj podobný loutně. Nový umělecký žánr byl uvítán jako jedinečné syntetické dílo spojující literaturu, drama, výtvarné umění, orchestrální hudbu, zpěv a balet; inscenace byly nákladnou záležitostí, a tak nové umění bylo vyhrazeno jen pro vyšší aristokratickou společnost. V rané fázi vývoje opery vyniká Claudio Monteverdi, tvořící v první půli 17. století. Jeho nejznámější operou byla Ariadna. Zajímavé je, že oblíbenou árii Ariadnin nářek Monteverdi později upravil pro pětihlasý madrigal s duchovním textem Pianto della Madonna. Hlavním zdrojem operních námětů byla antická mytologie, v Římě se však začínají objevovat i náměty duchovní, např. zahajovacím představením palácového divadla Teatro delle quatro fontane knížat Barberini byla opera Svatý Alexius, k níž libreto napsal pozdější papež Kliment IX. Republikánské Benátky opeře dodaly sólistický ráz a zpřístupnily ji všem: panstvo se předvádělo v drahých lóžích, v parteru na dřevěných lavicích seděli ti chudší, na méně hodnotná místa měli volný vstup gondoliéři. Opera záhy zahájila vítězné tažení Evropou. V opeře génia francouzské barokní zpěvohry Jeana Baptista Lullyho v baletu účinkovaly i dámy a kavalíři dvora Ludvíka XIV. 18. století ohromovalo jevištní výpravou: předváděn byl nejen iluzívní prostor nádherných paláců a chrámů, ale i požáry, zřícení celých měst, ztroskotání lodí, mizení nebo zkamenění osob. Ve Fuxově Angelice se dokonce ve druhém jednání odehrávala na širokém průplavu námořní bitva. Pro slavnostní uvedení oper provedených u příležitosti korunovace císaře Karla VI. za českého krále byl vybudován v královské zahradě na Pražském hradě přírodní dřevěný amfiteátr s jevištěm 63 m dlouhým a 60 m hlubokým a s hledištěm, jež pojalo 3000 diváků. Scéna byla vybavena důmyslnými stroji a nádhernými dekoracemi, při představení Fuxovy opery Conastanza e fortezza - Stálost a síla účinkovali přední italští pěvci v čele s kastrátem Carestinim a ve stočlenném sboru zpíval i mladičký František Benda, v mohutně obsazeném orchestru zasedli virtuosové Tartini, Veracini, Quantz a Zelenka. Quantz pak poznamenal, že představení budilo dojem spíše chrámové než operní skladby. A pak přichází 19. století, operním centrem se stává Paříž, vrcholná éra italské opery - Verdi, Rossini, Puccini; potom německá romantická opera, Wagner; hudební avantgarda, Janáček, Stravinskij, jazzová opera, tvorba po druhé světové válce - o tom všem (a mnohém dalším, včetně hudby americké) se dočteme v čtivé knize Jana Trojana Dějiny opery. Je dovedena až ke Štědroňovu Chameleonu aneb Josephu Fouché, uvedenému v Brně divadlem Husa na provázku r. 1984. Dozvěděl jsem se z té knihy moc zajímavých věcí, snad bych jen doporučil zařadit do dalšího vydání ještě zmínku o Šostakovičově operní satiře Antiformalistický ráječek. Ovšem tato Šostakovičova skladba z pochopitelných důvodů nebyla za jeho života nikdy zveřejněna, složil ji vlastně jen pro ilegální potěšení své a několika přátel; veřejnost s ní seznámili až v 90. letech, patnáct let po skladatelově smrti, angličtí muzikologové a z Londýna ji k nám přivezl Miloš Štědroň, přeložil ji a v Brně uvedl, potom ji vysílal Český rozhlas na stanici Vltava. Ale zdá se mi, že bez ní charakteristika Dmitrije Šostakoviče, tohoto skvělého skladatele i statečného člověka, není tak docela úplná - vždyť v SSSR zabili spoustu lidí za mnohem nicotnější projevy odporu proti teroristickému Stalinovu režimu, než je toto odvážné a vtipné satirické dílko; a koneckonců Trojan ve své znamenité knize zmiňuje řadu děl daleko méně pozoruhodných.