Kniha Petra Romana, žijícího nyní v Kanadě, je další z řady svědectví o zločinech komunistického režimu v Československu. Nemohu tu ani zdaleka vystihnout bohatý materiál, který reportážně laděná publikace přináší, a tak tedy jen několik postřehů. Kniha začíná takto: Je říjnová neděle roku 1949. Skupina tří dívek a tří chlapců se připravuje k ilegálnímu překročení státní hranice a teď se skrývá v lesní samotě, v domku obývaném starými, sedmdesátiletými manželi, kteří jim poskytl přístřeší. I přesto, že "pomoc lidem na útěku" podle § 231 byla posuzována jako velezrada - a na to byly tresty od desíti let těžkého žaláře až po trest smrti oběšením. Vypravěčem příběhu je jeden z těch šesti mladých lidí, hoch, který se za převádění lidí přes ostře střeženou státní hranici dostal do vězení, ale přátelé mu pomohli utéct. Poklid nedělního rána se ale rychle promění v peklo: Samotu obklíčilo na tři sta policistů, po zuby ozbrojených automaty a granáty, se psy na vodítkách. První kruh obklíčil palouk, druhý byl na stráních, třetí na jejich vrcholcích. Jakmile si policajti všimli, že byli zpozorováni, bez výstrahy zahájili palbu. Dávky ze samopalů a z kulometů zběsile rachotily ze všech stran, provrtávaly dveře, střechu, rozstřílely všechna okna; kulky, které minuly dům, musely na druhé budit straně dojem, že palbu z domu někdo opětuje. Nezbylo, než se vzdát. Na násadě koštěte vystrčili dopadení uprchlíci škvírou v podkroví kus bílého prostěradla - a vzápětí jim ho policajti rozstříleli na cucky. Teprve další pokus byl úspěšnější: po několika minutách palba zeslábla, ustala. Na výzvu museli jeden po druhém s rukama nad hlavou vystoupit z rozstřílených dveří. Tam jednoho každého, ať byl hoch nebo děvče, povalili na zem, ruce zkroutili za záda, nasadili pouta a spustili krupobití ran, surových kopanců do hlavy, do nejcitlivějších míst těla. "Kde jsou zbraně? Kde máte zbraně?" "Žádné nemáme!" "Však my z vás přiznání vymlátíme!" A hlavu pod vodu v potůčku, a když už mučený ztrácí vědomí, přichází hodný major, který trýznění zastaví, a vemlouvavě přemlouvá k přiznání, kde nebylo k čemu se přiznat. Ale jenom zdánlivě. Po chvíli přivádějí zatčené k hromadě samopalů: "Přiznejte, že to jsou vaše zbraně! Kde jste k nim přišli? Mluvte!" A pak odvoz do věznice a další nekonečné týrání, fyzické i psychické mučení, až jim to nakonec podepíše každý. A pak krutá soudní fraška, jíž předcházela štvavá kampaň v tisku, a rezoluce ze závodů, a škol, a různých pracovišť, rezoluce žádající nejvyšší tresty pro zločince, kteří ozbrojeným povstáním chtěli ohrozit vymoženosti nejspravedlivějšího společenského řádu, kterým přece komunistická vláda je, a: trest smrti oběšením. Pro ostatní 20 let, pětadvacet roků těžkého žaláře, doživotí, a další tresty smrti. A čekání na popravu ve věznici, kde sadistická vynalézavost věznitelů překonává vše, co si slušný člověk dokáže představit. Řada nevinných lidí byla popravena, náš vypravěč cestou "milosti"? dostal doživotí. Martýrium vězeňského života v 50. letech je horší než nacistické kriminály, tak jako čeští estébáci často bývají surovější a sprostší než vyhlášené gestapo. Bylo to nepřežití. Jak tohle mohl unést mladý, nezkušený kluk? Dočítáme se, jak postupně našel oporu ve víře v Boha, jak důvěrné rozhovory s Bohem, modlitba, nejprve osobní a pak, později, když se v cele začalo utvářet společenství vězňů, zpočátku několika politických, pak ale i dalších, ateistů a nakonec i asociálů, kriminálníků, pak se společná modlitba stávala tmelem, duchovní oporou proti nelidskosti. Jaký to byl dar pro vězněné, že komunisté jim dali do cely mladého kněze! Zavřeného samozřejmě jen tak, bez viny, prostě v rámci třídního boje. Zkraje tu byl druh jakési zoufalé uhlířské víry, něco k čemu se člověk upne, aby nezešílel: prvotní naivní důvěra v Američany, kteří to přece tak nenechají. Režim určitě do šesti měsíců padne. Snad ani rodilí Američané Ameriku tolik nemilovali a nevkládali do ní tolik nadějí, jako právě desetitisíce nevinných lidí, chodící po tomto i všech ostatních vězeňských dvorech, kteří už na nikoho jiného nespoléhali a nikomu nevěřili. Jen na Spojené státy, záruku nadějí a touhy po svobodě. Všiml jsem si toho u řady muklů, s nimiž jsem měl tu čest se setkat, že něco z téhleté primitivní víry v júesej si často podrželi navzdory realitě i po propuštění. Ale víra v Boha pomáhala mnoha lidem ve chvílích nejtěžších, dokázala člověku bez jakékoli naděje dát sílu a vyrovnanost. Sílu k tomu, aby byl i v nelidských podmínkách lepší než dřív. Autor podrobně vypráví o svých osudech, o otřesných poměrech v komunistických věznicích 50. let, podává svědectví i o dalších spoluvězních, o lidské ubohosti a zradě, ale rovněž o statečnosti, ušlechtilosti a solidaritě. Vynáší velmi nekompromisní soudy o členech KSČ a nedělá žádné rozdíly mezi komunisty skalními a reformními; v těch vidí pouze pokrytce. Kriticky píše i o zaslepenosti Západu, o jeho sebevražedné lhostejnosti a naivitě, s kterou neuměl čelit komunistické propagandě a infiltraci. Je to snad přehnané? Mezi námi se dodnes pohybují nepotrestaní zločinci, zodpovědní za zločiny napáchané na nevinných lidech. Pokračují v rozkladné činnosti, chráněni demokracií a svobodou projevu. Jsou na tom zhusta mnohem lépe, než jejich oběti. Již proto je každé takové svědectví nesmírně cenné.