Pět let před udělením Nobelovy ceny za literaturu, roku 1973 začal v amerických jidiš novinách Jewish Daily Forward vycházet román The Penitent - Kajícník, považovaný mnoha lidmi (včetně mne) za jedno z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších děl Isaaca Bashevise Singera. Příběh Josepha Shapira je zarámován úvodním a závěrečným autorským slovem, vypravěčem je muž, s kterým se v Jeruzalémě u Zdi nářků spisovatel setkal.

"Věděl jsem, že sem přijdete," řekl ten drobný muž v dlouhém kaftanu a aksamitovém klobouku, v širokém obřadním oděvu s třásněmi téměř ke kolenům, s mladistvým obličejem orámovaným šedivým plnovousem, s očima černýma jako uhel. "Stejně ale nevím, kdo jste," řekl spisovatel. "Jak byste mohl? Když bratři prodali Josefa, neměl ještě na tváři ani stopy po vousech, a proto ho později nepoznali. Když jste mě viděl naposled, byl jsem hladce oholen. Teď je ze mne Žid, jak má být, Bohu díky." - "Kajícník?" spisovatel použil slova baal-t´šuva. "Baal-t´šuva označuje toho, kdo se vrací. Já jsem přišel zpátky domů. Dokud byli Židé opravdu Židy, žilo v exilu jen tělo, ne duše. Když ale odvrhli své duchovní jho, tělo se emancipovalo a do vyhnanství odešla duše. To byl teprve exil - a jak hořký!" (Str. 6) - Těmto úvodním řádkům jsem zprvu náležitě neporozuměl - jsem zvyklý číst až příliš rychle, nechat se proudem vyprávění unášet a přemýšlet spíše nad celým textem. Následující děj však toto předznamenání rozvádí, vysvětluje a dokládá. Joseph Shapiro ve zkratce líčí spisovateli své životní osudy.

Pochází ze staré rabínské rodiny. V roce 1939 utekl před nacisty z Varšavy do Ruska, kde přestál všemožná příkoří a po válce se mu podařilo vyklouznout ze Stalinovy země do Lublinu. "Tam jsem se potkal se svojí někdejší milou. Byl to zázrak, ale bez víry si žádných zázraků nevšimnete. My měli na všechno jedinou odpověď: náhoda. Svět byl náhoda, člověk byl náhoda a všechno, co se mu přihodilo, byla taky náhoda." (11) Všichni jejich příbuzní byli vyvražděni. "Když jsme se opět potkali v Lublinu, bylo to jako vzkříšení z mrtvých. Já bych dal krk za to, že je mrtvá, a i ona počítala s tím, že už nežiju. Stihla se za tu dobu vyléčit z komunistické nákazy. Žádný člověk, který v té zemi žil, si nemůže nadále hýčkat jakékoli iluze. Oba jsme však zůstali u toho, čemu by se dalo říkat pokrokové názory. Já zůstal sionistou a ona nepřestávala věřit, že socialismus je přece jen lékem na všechny neduhy světa." ... "Tehdy se nic nedalo dělat legálně: neměli jsme žádné pasy ani žádné jiné doklady. Světské zákony jsou vymyšleny tak, že když se s nimi nechcete podílet na jejich zločinech, stanete se obětí jiných zločinů. Máme teď, díky Bohu, svoji vlastní zemi, ale naši vůdci se naučili příliš mnoho od gójů. Nestůjte tady a neseďte támhle. Všechno je zakázané. Vysmívají se Šulchan aruchu, ale jejich právní kodex, omluvíte-li to srovnání, má tisíckrát více zákazů než náš." (12) Milenci šli, táhli své rance, báli se všemožných vrahů, a tak se jeden druhému vyznali ze všech chvilkových citových vzplanutí v minulosti, kdy se navzájem považovali za ztracené. "I když jsem nevěřil v posmrtný život," říká Joseph Shapiro, "často jsem rozmlouval s její duší a ospravedlňoval způsob života, který jsem vedl. Cilka mi řekla, že na mě myslela podobně. Na co čekat? Vzali jsme se v utečeneckém táboře nedaleko Mnichova." (13) Podařilo se jim dostat se do Spojených států. Cilka vystudovala, Joseph se stal úspěšným podnikatelem, děti neměli - Cilka byla kdysi na nějaké operaci a nemohla otěhotnět. "Když člověk vydělá hodně peněz, ale nedostává se mu víry," pokračuje Joseph ve vypravování, "začne se zabývat jedinou myšlenkou: jak z toho vyždímat co nejvíc požitků." (14) Ale ani běžné zábavy, ani cizoložný poměr mu neposkytují uspokojení a posléze začíná převažovat znechucení z konzumentského způsobu života, ustavičného lhaní a chytračení. Je nevěrný své ženě a okamžik prozření nastává, když při nevěře přistihne i svou milenku, a pak i vlastní ženu. S hořkostí uvažuje: literatura, kterou Cilka studovala, se zabývá hlavně zločinci a je školou chlípnosti. Anna Karenina, paní Bovaryová, Raskolnikov a Taras Bulba patří mezi typické literární hrdiny a hrdinky. Homérova Ilias a Odysseia, Dantova Božská komedie a Goethův Faust, stejně jako šunt zaměřený k pobavení pouličních hulvátů a lehkých žen, to všechno je plné krutosti a bezuzdnosti. Veškeré světské umění není nic jiného než zlo a hanba. Po celé generace spisovatelé glorifikují zabíjení a sexuální nevázanost a dávají tomu nejrůznější jména: romantismus, realismus, naturalismus, nová vlna a tak dál. "Pochopil jsem," říká Shapiro, "že celý můj život je jen hanba a ponížení - celá ta honba za penězi, pletky se ženami, být součástí společnosti, která je zkorumpovaná od začátku do konce a jejíž spravedlnost jen povzbuzuje ke zločinu." Nedokáže sice vrátit se k víře předků, ale uvažuje: "I kdyby Mojžíšova Tóra a Talmud nebyly ničím víc než dílem lidí, pořád představují nejmocnější hráz proti hříchu. Talmudský Žid nezabíjí ... ani ti nejhorší z nich nikoho nevraždí, nepronásledují, neznásilňují, neospravedlňují zabíjení, ... neproměňují rodinný život ve špatný vtip." (32-33)

Po dlouhém váhání a pochybnostech dospívá ke konečnému rozhodnutí, že se musí nejen vzdát kultury, která zplodila a ospravedlňovala veškeré zlo a lež, ale také se obrátit k jejímu přímému protikladu. Sebemenší kompromis, který uzavřete s pohanskou kulturou, je krokem ke zlu, přitakáním světu vražd, modlářství a cizoložství. Jeho rozhodnutí stát se talmudským Židem nepramenilo z víry, bylo spíše útěkem před falší a krutostí moderní civilizace, ale jakmile toto rozhodnutí přes pochybnosti a pokušení neodvolatelně přijme, dostavuje se i víra. Joseph Shapiro se znovu ožení, miluje Boha, svou rodinu i chasidské společenství a nachází konečně vyrovnanost, mír v duši a štěstí. Jeho životu již nepanují nevypočitatelné náhody, vše dostává své zakotvení v Božím plánu, život dostává smysl. Spisovatel se v krátkém doslovu od svého románového hrdiny distancuje, ale úvahy a činy Josepha Shapira přinášejí čtenáři silné podněty k osobní bilanci a působí jako katarze.

Singer jako jeden z prvních autorů reaguje na rejudaizační hnutí t´šuva, které se v 70. letech začalo šířit v celém židovském světě. Kromě významu "pokání" t´šuva znamená i návrat k úplnému zachovávání halachických zákonů. Jde o znovuvymezení identity, která nespočívá v pouhé příslušnosti k národu, ale v dodržování 613 micvot (příkazů a zákazů) určujících způsob života. Asimilační tendence totiž skrývají nebezpečí, že židovství se rozplyne v sekularizovaném světě. Francouzský sociolog Gilles Keppel v knize Boží pomsta (Atlantis Brno 1996) shledává obdobu tohoto rejudaizačního úsilí se souběžně probíhajícími procesy v rámci reislamizace i rechristianizace a zabývá se i politickými konsekvencemi, proměňujícími stav současného světa. Keppel na základě své komparativní analýzy dochází k varovnému závěru: "paralelní vývoj náboženských hnutí chtějících dobýt svět nese v sobě logiku konfliktu" (172); "křesťané, židé a muslimové se navzájem liší... Každá náboženská kultura vypracovala specifické Pravdy, které sice skýtají podklad pro silné uplatnění identity, ale navzájem se zcela vylučují. Ekumenismus nejde za odmítnutí laickosti; za touto mezí se společenské projekty liší až k hlubokému antagonismu, který v sobě nese možnost nelítostných bojů, v nichž žádné učení o Pravdě nemůže přistoupit na kompromis - pokud nechce ztratit vliv na své stoupence." (164)

Jsem náchylný dívat se do budoucna s větší nadějí. Nejsem židem, a přesto je pro mne příběh Josepha Shapira cenným obohacením, nikoli výzvou k boji. Přesné vymezení identity umožňuje nejen "válku věřících", ale je rovněž předpokladem dialogu. (Viz Jolana Poláková: Filozofie dialogu. Ježek Praha 1995). V kvalifikovaném mezináboženském dialogu spatřuji naději na záchranu světa - i toho sekularizovaného - právě proto, že postmoderní hodnotová krize k tomu přímo nutí. Ostatně: "Filozofická reflexe ... potvrzuje základní spirituální zkušenost, že navázat vztah k Transcendentnu - se vším, co z toho v nekonečné perspektivě vyplývá - je možno nezávisle na jakékoli imanentní situaci tohoto konečného světa." (Jolana Poláková: Perspektiva naděje. Vyšehrad Praha 1995. Str. 102)