Americký generál George Patton byl v letech 1944 až 1945 velitelem Třetí armády. První tažení po invazi znamenalo tak rázný průlom z Normandie, že noviny se zaplnily senzačními titulky a slavný "Georgie" začal uvažovat, zda by nebylo možné ukončit válku do deseti dnů. Pak ale při druhém tažení Třetí armáda narazila na silný odpor nepřítele podél francouzsko-německých hranic nedaleko Lucemburska, Němci hájili své území zuby nehty, a na podzim se postup americké armády zpomalil v opotřebovávací válce od města k městu, od vesnice k vesnici. George Patton říkával, že "dostává plat za přesvědčování lidí, kteří si myslí, že prohrávají, že neprohrávají". Někdy svého dosáhl vztekem, jako když vynadal třem generálům, že nedosáhli svých cílů a nařídil jim, aby další útok vedli osobně a vítězně, nebo ať se nevracejí! Dával ale přednost chvále, snažil se povzbuzovat zraněné sebevědomí podřízených a odměňovat úspěchy. Proslul tím, že vydával jen stručné rozkazy, určil cíl, ale taktické provedení nechával na polních velitelích; podporoval individuální iniciativu, chtěl, aby si vojáci věřili, vyhýbal se návštěvám frontové linie, kde boje probíhaly úspěšně, aby nebudil dojem, že si přivlastňuje cizí zásluhy, ale byl každý den tam, kde to šlo ztuha. Jeden z jeho výroků: "Je hezké být odhodlán padnout za vlast, ale zatraceně lepší je přimět Němce, aby za ni umírali oni." Celý podzim se přesto ;vlekl a Patton musel krotit svou pověstnou bojovnost. Zato při nečekané německé protiofenzívě v Ardenách si vydobyl slávu virtuózním manévrem: stačilo mu jen pár dní a nocí, aby změnil směr postupu své obrovské armády o 900, z východu na sever, a provedl mohutný úder, kterým osvobodil americké jednotky obklíčené ve městě Bastogne. SAMOZŘEJMÉ PATTON skvěl se titulek úvodníku ve Washington Post 30. prosince 1944: "Už se stalo určitým nepsaným pravidlem v této válce, že když je třeba uhasit požár, je Patton, kdo skočí do bot, sklouzne dolů po sloupu a vyjede." Odražení německého útoku v Ardenách naznačovalo konečné vítězství Spojenců. Za čtvrtého tažení Třetí armády, které směřovalo přes střední Německo na východ se generál Patton dopustil chyby: vyslal malou bojovou jednotku asi 60 km za německé linie s úkolem osvobodit zajatecký tábor v Hammelburgu. Většina ze tří stovek Američanů byla zraněna nebo zajata, 9 mužů bylo zabito, tanky a výzbroj byly zničeny. Noviny naznačovaly, že akce byla podivná: v zajateckém táboře měl být údajně internován Georgieho zeť John Waters. Generál sám se o tom vyjadřoval jen mlhavě. (Zajatého a zraněného Waterse o týden později osvobodila 7. armáda.) Ale i tato chyba, má-li se onen výpad takto hodnotit, přinesla - jak se ukázalo - Američanům užitek. Němečtí velitelé totiž nevypočitatelného Pattona již znali, a tak jeho riskantní a nelogická akce u nich vzbudila podezření, že jde o předzvěst útoku Třetí armády na Hammelburg. Vždyť Patton rád využíval překvapivého útoku do nepřátelského zápolí: "Palba z týlu je mnohem ničivější a třikrát účinnější než zepředu," říkával. I přemístili sem rychle tři divize, čímž se náhodně uvolnil úsek o šířce asi 160 km, do kterého pak bez jakéhokoli odporu pronikla 4. obrněná divize Třetí armády. A my zase si pamatujeme, že to byly Pattonovy tanky, které chtěl poslat, aby osvobodily Prahu, a byl by to dokázal, kdyby mu v tom nezabránili politikové. Marně Georgie vzkazoval: "Řekněte Sovětům, kde je jejich hranice, a dejte jim určitou lhůtu, aby se za ni vrátili. Varujte je, že když tak neučiní, zatlačíme je přes tu hranici my. Nepřišli jsme, abychom si dělali nárok na nějakou zemi. Přišli jsme sem, abychom zdejším národům vrátili právo vládnout si sami. Musíme svou práci buď dokončit - dokud jsme zde a jsme připraveni -, nebo to udělat později za méně příznivých okolností." Generál Patton měl tehdy pravdu; Stalin nedodržel dohody a my se ještě dlouho budeme muset vyrovnávat s následky vlády komunistů. Ale zdá se, že to tenkrát nebyla ani tak prorocká vize George Pattona, jako spíše osobní obava z míru. Patton nebyl prozíravý politik, v tom směru byl často naivní; byl povahou i výchovou především bojovník, člověk agresivní a do značné míry i bezohledný. Je známa aféra, když v polní nemocnici nafackoval dvěma vojákům trpícím nervovým šokem z bojů, protože je považoval za simulanty. Přes všechny bojové úspěchy Pattona tehdy málem odvolali z velení, degradaci odvrátil jenom veřejně projevenou lítostí a omluvou. V době míru bylo jednostranné zaměření vojácké nátury, dravost a bezohledné směřování k úspěchu dost obtížné i pro jeho nejbližší, ženu a děti. Ale i rodinná tradice ho k tomu neochvějně vedla. O tom všem vypovídá potomek, jeden z mála nevojáků v rodině, Robert H. Patton, ve své knize o rodu slavném již od občanské války Jihu proti Severu. Najdeme zde mnoho poutavých příběhů a podrobností o láskách i strázních jednotlivých členů rodu i z dějin Spojených států, a tomu, kdo nečetl Faulknera, se to může i líbit. Georgieho, který osvobozoval Československo, se ovšem týká až závěr třistapadesátistránkové knihy.