Tentokrát mám před sebou knížku přírodopisnou - o ptácích. A díky ní se mi poštěstilo být svědkem na svatbě ledňáčků, nahlédnout do podivuhodností života kukaček, sledovat napínavé hledání a nalezení hnízda dudka podle plánku, který nakreslila jedna pozorná turistka, prohlédnout si legračně obrýlená mláďata kalouse pustovky, setkat se v horském lese s datlíkem tříprstým, a protože si jenom čteme v knížce, bezbolestně se můžeme vnořit i do trnitého světa pěnice vlašské; dále tu lze objevit a obdivovat dutinové skrýše krutihlava a strakapouda prostředního, s uctivým respektem seznat, jak udatně hájí své území moták lužní, dravec navracející se k nám ze zimovišť v tropické a jižní Africe, prožívat boj potápky roháče s útočícím jestřábem či leteckou bitvu samičky kalouse ušatého bránící své hnízdo před poštolkou nebo dramatický zápas sovy ukryté v dutině stromu s mlsnou kunou; rovněž se můžeme seznámit se vzácnými exempláři orla mořského a jiné rozmanité havěti, co jí kde u nás létá a hnízdí. Příležitostně jsou tu i zmínky o rysím mláděti lidmi odchovaném nebo o malém divočáku, který také své rané dětství strávil u náhradní člověčí maminky. Ptačí děje jsou však hlavní náplní knihy a jsou podány čtivě. Například o ledňáčkovi se tu píše: Ledňáček je létajícím klenotem ptačí říše. Je živou ozdobou našich vod. Sytá smaragdová zeleň a tyrkysová modř, doplněné rezavou červení, vytvářejí jeho skvostné opeření. Jednotlivé páry obývají romantická zákoutí při hladinách potoků a řek, kde v tajnosti a plaše prožívají nejkrásnější čas milování a péče o mláďata. Setkání s člověkem jsou většinou nenadálá a letmá. Autor pak líčí, jak se synem pozorovali milostný ledňáččí pár na Bezdrevské stoce. Počátkem dubna v malebném zákoutí jedné z nesčetných tůní, ve vysokém lesním břehu, asi metr nad hladinou, skrytý pod převislým drnem hloubil barevný fráček budoucí domov. Druhý ptáček azurového třpytu ho sledoval při práci z druhého břehu, a jakmile udýchaný pracant své místo opustil, bez okolků ho vystřídal. Při další návštěvě, po osmi dnech, byli pozorovatelé odměněni vzácnou podívanou: Na mechovou zeleň přistála samička. Pohupovala se, naznačila pár úklon s hlavou nataženou dopředu. Kde se vzal, tu se vzal, zatřepotal se nad ní sameček a ve svém vyšňořeném kabátku dosedl na nejměkčí, nejhebčí a nejpestřejší, pro něho nejlákavější místečko na celém toku, na nabídnutý samiččin hřbet. Přimkl se k ní celým tělem, dlouhý špičatý zobák přitom zabořil do družčina týlu. Stali jsme se svědky nejtajnějšího milostného aktu ledňáčků. Na dlouhé Bezdrevské stoce, od písečného břehu rybníka až k ústí Vltavy na jejím druhém konci, nevzplanulo toho dne těsně nad hladinou tolik jásavých barev, jako právě tehdy před námi na troskách někdejšího stromu při chvilkovém splynutí dvou opeřených tvorů. Trvalo to pár okamžiků. Najednou byl mechem obrostlý kmínek opět prázdný a ledňáčci v nedohlednu. Vzácné výjevy se stěží opakují, a tak jsme to posvátné zákoutí opustili. No a pak následoval čas líbánek, a čas zahřívání vajíček. Jestlipak se podařilo vyvést mláďata živá a zdravá? Koncem května se v písku objevily liščí stopy, neblahá předtucha se naplnila - travnatý břeh rozhrabán až k rozšířené komůrce na konci ledňáččí nory. Liška! Tam na tom pařízku se zjara odehrávaly námluvy a ledňáččí svatba, a teď jsou obyvatelé jeskyňky ztraceni. Ale kdepak! Chmurné rozjímání přeruší ostrý hvizd, z kořání protějšího břehu vylétl ledňáček a na borovicovém kořenu se ježí sedm opeřených kuliček. Zřejmě se jim na poslední chvíli podařilo z liščího přepadu uniknout, a ještě teď je staří střeží a přinášejí jim v zobácích drobné rybky. Šťastný konec? Inu, pro ledňáčky dobrý, pro lišku horší. Ostatně ne všechny příběhy končí tak uspokojivě. Se zájmem jsem si přečetl i o kukačkách od rybníka Mrhal nedaleko Českých Budějovic. Podstrčeným vejcem obdařily hnízdo konipasů. Mladá kukačka, mnohem větší než starostliví konipásci, se už vybrala z hnízda, ale na zavolání "Cilis-živ-li´s!" hromotlucké mládě snáší se odkudsi z korun vysokých stromů a jako pohádkový Otesánek nastrkuje pro pamlsky dokořán rozevřená oranžová ústa. Předmětem napínavé reportáže je pátrání po hnízdu motáků, líčení zvyků těchto dravců, statečnost při ohrožení hnízda přirozenými nepřáteli a v závěru pak i přispění dobrých lidí, kteří při žních nechali na lánu malý ostrůvek dozrálého obilí, aby mláďata, jež se dosud nenaučila létat, nezahynula pod lištami kombajnu. Líbeznou melodií mi hrají nejen jména ptáků, ale i pomístní názvy: Blanský vrch, Rohozov, Boubín, Velechvínské polesí, Ptačí blato, Krčín (podle rybnikáře Jakuba Krčína z Jelčan ze 16. století). Mluvím pořád o textu, ale z dobré poloviny knihu tvoří báječné fotografie. Jednak jsou krásné samy o sobě, že ve mně budí velice vlastenecké cítění a hrdost, že je u nás tolik pěkného k vidění, jednak nechápu, jak je možné takové reportážní fotky vůbec pořídit. Vysvětluju si to tak, že autoři, otec a syn Mühlsteinovi, rozumějí ptačí řeči a že prostě ty ptáky umluvili, aby jim pózovali. Co ještě dodat? Snad že ten křídový papír je příjemný i na omak?