Je dobré a užitečné vědět, že všichni jsme cizinci v cizí zemi, ale mít domov také není k zahození. A k domovu patří, že v určitém kraji máme předky a víme nejen o současnosti, ale i o minulosti kraje, kde máme kořeny. Neboť strom bez kořenů vyvrátí vítr, kdežto dub s hlubokým kořáním přetrvá vichřice i bouře. Je dobré a užitečné dílo, které udržuje paměť o kraji. Severní Morava utrpěla těžkým průmyslem a přirozený život byl poddolován opakovaným přívalem lidí vykořeněných. O to záslužnější jistě je činnost vlastivědných pracovníků, folkloristů a vůbec kulturních lidí uchovávajících duševní bohatství svého kraje. Proto je třeba uvítat Literární slovník severní Moravy a Slezska, vydaný péčí Ústavu pro regionální studia Ostravské univerzity a olomouckého nakladatelství Votobia.

Iva Málková a Svatava Urbanová začaly podchycovat a shromažďovat literárněhistorické údaje pro badatelské úkoly ústavu formou slovníkových hesel a posléze byla hesla publikována v internetové podobě. Těžištěm práce má být literární tvorba a její kritická recepce, časové vymezení 1945-2000, důraz je kladen na autory, kteří do literárního kontextu vstoupili po roce 1945 a svou tvorbu dále rozvíjejí. Do slovníku jsou začleněni především ti, kdo se v regionu narodili, žili zde a to se nějakým výraznějším rysem vtisklo do jejich tvorby; narodit se tu nestačí, a proto tu nenajdeme např. Ludvíka Aškenazyho. Zato se ve slovníku hojně objevují příhraniční autoři polští, překladatelé, jako Zdeněk Šmíd, i literární vědci, např. Eduard Petrů či Oldřich Králík, folkloristé jako Oldřich Sirovátka, písničkáři, např. Karel Kryl, Jaromír Nohavica či Pavel Dobeš. Svá hesla mají i nakladatelství a časopisy, včetně samizdatových.

Autorky slovníku samy pociťují, že výběr hesel je poněkud kontroverzní, jenže když v úvodu píší, že "se může stát předmětem polemik, vášnivých diskusí a vyhrocených stanovisek", tak si, myslím, dost fandí. Vymezení "od roku 1945" rovněž přineslo problémy: Co Petr Bezruč? Poměrně rozsáhlé heslo se o poválečný čas, kdy Bezruč sporadicky psal už jen notně hloupé rýmovačky do novin a památníků, pranic nestará. Jistě - bez Bezruče by slovník nebyl úplný, vždyť z nebožtíka žili a tyli četní literární paraziti, ostatně všichni jsou tu pečlivě zaznamenáni, ať už to, co sepsali, má nějakou hodnotu, nebo ne.

Například normalizační kádr Vladimír Pfeffer, stranicky dosazený na místo šéfa opavského Památníku Petra Bezruče, 1983 autor spisku s pitvorným názvem Průvodce srubem Petra Bezruče. Bibliografie vyhlíží úctyhodně: skoro dva sloupce; ale při bližším ohledání jsou to většinou dvou až třístránkové nicotnosti a la K úloze Památníku Petra Bezruče v rozvoji socialistické vědy a prezentace literatury v sm kraji, Socialistický způsob života a literatura v muzejní dokumentaci, Ke vztahu muzejní dokumentace a prezentace při dokumentaci současnosti v oblasti literatury v sm kraji atvp. Už jen ty názvy nepříjemně evokují těžkopádnou, dusivou hantýrku husákovských let! Skoro mám chuť přečíst si, co onen badatel (od r. 1993 vyučující bohemistiku na FPF Slezské univerzity v Opavě) r. 1993 vymyslel ve stati O jazyce normalizace. (V bibliografii ostatně jsou u mnoha hesel kdovíproč uváděny jedno až třístránkové článečky z různých sborníků!) Úroveň zpracování hesel až příliš často kolísá. Některá jsou napsaná kvalitně - např. Josef Vašica, Eduard Petrů, zpracoval Jan Malura -, ale jiná hesla tu slibovanou kritickou reflexi zase úplně postrádají. Tak třeba u Glazarové je věnována pozornost hlavně meziválečné tvorbě, zpracované už např. v Lexikonu české literatury; období po roce 1945, na něž se tento Slovník má zaměřit, je odbyto pouhým výčtem titulů - a kritická reflexe nikde. U A. C. Nora rovněž: Tvorba po r. 1945 je charakterizována po čertech zběžně - to už více se dozvíme z bibliografie než z vlastního hesla. Zredukovaný života běh Oty Filipa by se dal osvětlit jemnocitem autora hesla, ale kdo to je? U řady hesel totiž ani není uvedeno, kdo je sestavil. Ještě si postěžuji na tiskové chyby. Není jich mnoho, ale přesto se mi stýská po korektorské práci, která by zamezila dělení slova underground na underg + round, ze sběhové bouře by udělala sněhovou a nedopustila by ani knižné místo knižního vydání. Ale to jsou drobnůstky.

Spíše mě trápí dvě hrozné myšlenky. 1. Má regionální slovník zaznamenávat každého, kdo udrží v ruce pero, bez ohledu na to, co vlastně tím perem spáchá? 2. Co to znamená publikovat v době nesvobody? Nemohla by tu třeba hrát roli i nějaká vada charakteru? Inu - chtělo by to tu proklamovanou, avšak většinou chybějící kritickou reflexi. Bez ní je to jen sběr materiálu jako předstupeň skutečné kritické práce. V Jihomoravském kraji podobnou práci jako autorky tohoto Slovníku již po léta konají knihovnice Jana Černá a Dana Perstická. Od univerzitního pracoviště bych čekal větší náročnost.