PELEVINŮV OMON RA © Jaroslav Blažke, 21.7.2002 Viktor Pelevin: Omon Ra. Přeložil Libor Dvořák. Dokořán, Praha 2001, doporučená cena 185 Kč. V dobách, kdy nás připřáhli k Sovětskému svazu na věčné časy a nikdy jinak, země, kde zítra znamenalo již včera, byla nám povinným vzorem. Něco z toho zřejmě ve mně zůstalo: dodnes vnímám zprávy z širé Rusi s osobnějším zájmem. Např. informaci četky o moskevských trolejbusech: V roce 1995 shořelo v Moskvě několik trolejbusů. Za deště vadná izolace způsobila probíjení proudu a ten pak cestující, kteří se chytili držadla, usmrtil. Jednou se na frekventované ulici v plamenech ocitl celý vůz a všichni cestující uhořeli. Jindy řidiče Viktora pasažéři upozornili, že dostávají rány, když se chytnou madel nebo opěradla. Řidič si natáhl gumové rukavice a pokusil se vylézt na střechu, aby závadu odstranil. Jenže rukavice byly děravé, nešťastný muž následkem elektrického šoku spadl, dlouho nemohl mluvit, ale nakonec se z toho vykřesal. Atd. Nebo zpráva z poloviny roku 2000: Na svatební hostině poblíž Stavropolu vybuchl granát, 17 hostů zranily střepiny. Policie vyslala speciální zásahový tým, aby pátral po čečenských teroristech. Zjistilo se ale, že opilý četař chtěl svatebním hostům vysvětlit, jak funguje ruční granát. Přednáška se stala názornější, než čekal, když během výkladu granát vybuchl. To šťastněji dopadly děti ve Vladivostoku. Hrály si s ampulkami, které našly v popelnici u epidemiologického střediska. Nakazily se pravými neštovicemi. Mimochodem: Posledním člověkem, který touto chorobou onemocněl, byl v roce 1972 jeden Somálec; Světová zdravotnická organizace roku 1980 oznámila, že svět je této metly definitivně zbaven. Devět vladivostockých dětí se nakonec podařilo zachránit. Nezaostávají ani zprávy ze sportovního světa: Kateřina Neumannová v Lidových novinách v březnu 2001 mimo jiné vzpomíná, jak při lyžařských závodech v Kavgolovu mezi závodníky pobíhali toulaví psi a diváci pro zábavu lyžařům tyčemi sráželi čepice z hlavy. Mluvím o tom, protože si myslím, že bez znalosti tamního prostředí, nemůže člověk náležitě porozumět ani současné ruské literatuře. Nejúspěšnější autor 90. let Viktor Pelevin v románu Generation P konstatuje, že jestliže dříve Rusové věřili v národ a pravoslaví, později v komunismus, nyní uctívají pouze a jen peníze; současný ruský román ukazuje obrazy ze života společnosti bez náboženství. (A mějme na paměti, že v Rusku vládl komunistický režim o třicet let déle než u nás.) Koncem června s maketou velké záchodové mísy pochodovaly Moskvou zástupy příslušníků mládežnického hnutí Jdoucí společně. To hnutí obvykle pořádá akce na podporu prezidenta Putina, tentokrát však pranýřovalo populárního spisovatele Vladimira Sorokina, autora knihy Goluboje salo. Český překlad Modré sádlo není dost výstižný, goluboj v současné hantýrce značí homosexualitu a románová fikce provokativně líčí takový vztah mezi Stalinem a Chruščovem. Asi tisíc osob trhalo knihy, dupalo a plivalo po nich. Dalšími terči mladých vlastenců jsou spisovatelé Viktor Jerofejev a Viktor Pelevin; jejich čtenářsky velmi úspěšné knihy mládežníci Jdoucí společně demonstrativně posílají do sběru. Pelevinův román Omon Ra se odehrává v časech skomírající bolševické ideologie, kdy činy hrdinů sovětské mytologie zatvrdly v institucionalizované protilidské podobě. Jméno Omon vypravěči dal otec - podle zkratky názvu policejního oddílu zvláštního nasazení (podle další bezpečnostní složky pojmenoval i mladšího bratra). Celý život pracoval jako milicionář a přestože "občas musel i střílet do lidí, rozhodně neměl zlé srdce a svou podstatou to byl člověk veselý a vlídný". Na maminku si Omon podržel v paměti jen dětskou vzpomínku, jak se opilý tatínek v uniformě pokouší vytáhnout z pouzdra pistoli a ona, prostovlasá a celá uslzená ho chytá za ruce a křičí: "Matveji, vzpamatuj se!" "Pochop Omko," říkal tatínek často, když se opil, "s takovýmhle jménem, a když k tomu ještě vstoupíš do strany…" Přál si mít ze syna také milicionáře, ale poté, co se upil k smrti, Omon toužící stát se kosmonautem se přihlásil do leteckého učiliště. Měli tam zavedený postup, jak v duchu legendárního románu Borise Polevého z každého budoucího pilota udělat opravdového člověka: Chovancům leteckého učiliště Alexeje Maresjeva hned v prvním ročníku amputovali obě nohy, červený diplom pak obdržel ten, kdo při politrukově garmošce na protézách zatančil Kalinku. Omon tomuto osudu unikl, byv zavčas přeřazen do tajné kosmické školy při první správě KGB. Stává se součástí významného úkolu: Američané už vysadili na měsíčním povrchu několik astronautů a je třeba dokázat, že SSSR za Západem nijak nezaostává. "Není ale v našich silách vyslat tam pilotovanou návratnou loď," vysvětluje Omonovi náčelník letu, "proto tam pošleme automatický systém, který se vracet nemusí." Technologicky by to byl příliš komplikovaný problém, a tak sebevražednou posádkou lunochodu má být Omon. Ideologický výklad mýtu oběti pro socialistickou vlast a hlavně nelítostný dril postupně utlumí pud sebezáchovy, Omon propadá zvláštní otupělosti a podvoluje se. Román je vlastně obludnou groteskou v nadsázce zachycující absurditu poměrů v Rusku, jenže vezmeme-li v potaz reálie svrchu uvedené, není zase ta nadsázka tolik přehnaná, jak by snad zdejšímu čtenáři mohlo připadat. Pelevinova románová fikce se čte jedním dechem až po překvapivý závěr a má u ruských čtenářů podobný úspěch jako Michal Viewegh u nás; dokonce prý připoutává k četbě i mladé počítačové fanatiky, kteří jinak po knize nesáhnou. Ve srovnání s Vieweghem však Pelevin proniká do větší hloubky a vyprávění je vynalézavěji strukturované. Například zvláštní napětí vytváří prolínání realisticky podaných pasáží s Omonovým bdělým sněním či kombinace klišé s omračující fantaskností, jak to v naší románové produkci umí snad jen Jiří Kratochvil. Pamětníky pak kromě ilustrací v duchu laciných sovětských časopisů typu Pioněr potěší i řada zlomyslných aluzí z éry nerozborného Sovětského svazu. Vysíláno v Radiu Proglas 21. července 2002