"Činžovní dům v 17. pařížském obvodě a příběhy jeho obyvatel jsou obsahem podivuhodné knihy, která v r. 1978 dostala francouzskou literární cenu Médicis a cena Goncourtova jí unikla o vlásek. To, co bylo svého času nazváno "Lidskou komedií v kostce", patří dnes k základní četbě francouzských studentů podobně jako v Čechách Osudy dobrého vojáka Švejka a ani jedné z těchto knih onen fakt neubral na čtivosti. Perecův román Život návod k použití nepochybně patří k velkým románům 60. a 70. let, které se pokoušejí o skloubení nekonečné reality a nutně konečného uměleckého tvaru." - Tato pochvalná charakteristika se nachází na záložce knihy, takže její informační hodnota by mohla být pochybná, vždyť umění je zároveň i zbožím a vydavatel potřebuje nalákat zákazníky, není-liž pravda? Podívejme se tedy podezřívavým okem na knihu blíže.

V úvodu se praví, co je skládačka neboli puzzle, jak nemožné je z jednotlivého dílku vyčíst smysluplnou výpověď o celku, jaké nástrahy tvůrce hádanky (neboť tento význam slovo puzzle v angličtině má) vůči sestavovateli přichystal: "dva kousky římsy, které do sebe přesně zapadají, ale ve skutečnosti tvoří dva velmi vzdálené díly stropu ... několik dílků vyřezaných téměř stejně, z nichž některé patří k zákrsku pomerančovníku stojícímu na krbu, jiné k jeho jen lehce zamženému odrazu v zrcadle. Je to jen zdánlivě hra samotářská: každý dílek, který znovu a znovu bere do ruky, který zkoumá a laská, každá kombinace, kterou znovu a znovu zkouší, každé tápání, každá naděje, každá sklíčenost byly zvoleny, vypočítány, promyšleny někým jiným." - Hm, není to snad metafora vystihující základní existenciální pozici člověka na tomto světě?

Dále následuje 600 stran románu o obyvatelích domu, vypravování rozděleného do šesti částí, jelikož činžák je šestipatrový (sklepy, přízemí a podstřešní pokojíky pro služebnictvo se zvlášť nepočítají). Chvíli jsem si četl a zabylo mi líto těch francouzských studentů, k jejichž základní četbě prý román patří - po celém teritoriu textu je nelítostně rozeseto nesčíslné množství duchamorných popisů, posuďte sami: "... lůžko tvoří pěnová matrace v černém koženkovém potahu položená na vyvýšený stupínek; nízká skříňka se zásuvkami z tmavého dřeva a ocele slouží jako prádelník a noční stolek zároveň; je na ní noční lampička ve tvaru dokonalé koule, digitální hodinky, láhev Vichyské minerálky se speciální zátkou, aby nevyprchala, cyklostylový svazek formátu 21 x 27 s názvem Normy AFNOR platné v hodinářství a klenotnictví, práce z oboru "Podnikání" nesoucí název Zaměstnavatelé a dělníci - možnosti dialogu, a asi čtyřsetstránková knížka v obalu z žíhaného papíru ..." nebo: "po podlaze je rozloženo několik knih, sešitů a kroužkových bloků, lze přečíst název jedné z knih: Bezpečnostní předpisy pro doly a kamenolomy. Jeden kroužkový blok je otevřený na stránce částečně zaplněné rovnicemi psanými drobným hustým písmem. Jestliže f Î Hom (u, m) (resp. g Î x, u) je homogenní morfismus, jehož stupněm je matice a (resp. b), pak fo g je homogenní a její stupeň je matice, jež je součinem a,b."" - Následuje dlouhý odstavec obsahující další vzorce a rovnice, kterým nejenže nerozumím, ale ani přečíst je nedovedu. V každé kapitole nacházíme nezáživné popisy a výčty a přiznám se, že jsem to - veden pudem sebezáchovy - většinou přeskakoval. Měl jsem ovšem špatné svědomí, protože jsem nevěděl, jestli některá z uváděných informací přece jen později nebude nezbytná k tomu, abych pochopil smysl děje, kvůli kterému přece knihu čtu.

A dějů je tu také požehnaně. A notně bizarních! Např.: Na slavnostní recepci pořádané za Druhého císařství vévodou de Crécy-Couvé, za něhož se ta mladá žena měla o několik týdnů později provdat, pozdvihla pohár šampaňského, aby připila své budoucí rodině, jedním douškem jej vyprázdnila a vyhodila do vzduchu. Naneštěstí se trefila do obrovského lustru, ten se rozlomil a způsobil smrt osmi lidem včetně nešťastné nevěsty. Příběh pomsty Swena Ericsona na ubohé francouzské au pair, která zavinila smrt jeho synka a ženy, je jakýmsi zhutněným dobrodružstvím ŕ la hrabě Monte Christo. Centrální příběh: Výstřední boháč Bartlebooth si může dovolit jakýkoli požitek, který si zamane, jenže tato svoboda se mu stává nesnesitelně nudnou (připomíná mi Papiniho Goga), a tak se rozhodne realizovat plán životní cesty od nicoty k nicotě - zaměstnává se tím, že polovinu života vytváří dílo, které potom zase důsledně ničí. Ani Bartleboothovi, který měl ve srovnání s obyčejnými lidmi takřka neomezené možnosti, není však dopřáno vzít svůj osud plně do vlastních rukou. Jeho ďábelský? rouhačský? zoufalý? záměr se nakonec nezdaří, tak jako se ani ostatním obyvatelům domu nedaří vtisknout svému životu smysl. Člověk totiž je na tom s vlastním životem hůře než sestavovatel puzzlu: zná jen omezený počet dílků a nemůže tedy odhadnout jejich pravé místo a poslání ve složité skládačce světa.

Václav Jamek ve věcně fundovaném a chytrém doslovu nazývá spisovatele "geniálním hračičkářem", odhaluje myšlenkové i formální zdroje Perecova románu-skládačky, obdivuje důmyslnost kompozice a pojmenovává otázky, které Perecovo podobenství nastoluje. Mezi hlavními klady románu uvádí, že klíč ke skutečnosti nemá a nehledá - což je nejspíše jedinou možností "jak nespolupracovat s dvojsmyslem, jak přerušit nechutnou hru nekonečné zvratnosti mezi pravdou a klamem"; z "ústrojného podobenství o hračičkářích" pak vyvozuje poučení, že nic, co už jednou bylo, nemůže být vyhlazeno a vymazáno, v čemž je velká slabina nositelů zkázy (Bartlebooth nechce omezit na nicotu pouze svou vlastní existenci, ale snaží se do ní strhnout také druhé; druzí však nejsou pouhé loutky, kterými lze manipulovat, a proto se mu ten ďábelský plán nezdaří).

Jaký závěr z toho všeho učinit? Ani v nejmenším nechci snižovat důmyslnost francouzského romanopisce či jeho českého analytika - konstrukční schopnost imaginace je u obou záviděníhodná. Přemíra popisů a výčtů ale není ke čtení (ať už je autor zařadil do románu z výsostně uměleckých důvodů, jak míní autor doslovu, nebo proto, že byl placen od stránky) a barvité příběhy, ostatně z valné části značně nevěrohodné a potrhlé (spisovatel byl nakonec tak milosrdný, že jejich soupis připojil jako přílohu, aby netrpělivý čtenář neměl s přeskakováním těch nudných míst příliš práce), týkají se většinou lidí méně zajímavých - jsou to vesměs postavy potýkající se jenom se situacemi, hemžící se v bezprostřední vazbě na proměnlivé prostředí, charaktery redukované na horizontálu, beze smyslu pro vertikálu, pro vztaženost k absolutnu. A to velebené hračičkářství? Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Dnes už mne hračky tolik neokouzlují.