WALTARIHO TEMNÝ ANDĚL © Jaroslav Blažke, 25.8.2002 Mika Waltari: Temný anděl. Přeložila Markéta Hejkalová. Nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod, 2000; doporučená cena 247 Kč Překladatelka uvádí doslov ke knize slovy: "… co bylo dříve považováno za zlo, je teď dovoleno a naopak," říká hrdina románu Temný anděl poutník Jan svému učiteli, filozofu Mikuláši Kusánskému. Ta věta neplatí jen v 15. století, kdy se román odehrává a kdy se během dlouhých jednání o unii západní a východní církve pravda často stává nástrojem v rukou tzv. vysoké politiky, ale platí i pro Waltariho současnost a je dokonce do jisté míry klíčová pro pochopení jeho tvorby, vysvětluje, proč začal Waltari psát historické romány, které mu přinesly světovou slávu a proslulost. To je řečeno přesně. Román, a v tom je pro nás aktuální, zobrazuje pronikavé změny evropského životního stylu a především proměny hodnotového žebříčku: "… co bylo dříve považováno za zlo, je teď dovoleno a naopak." V rozvichřené přechodné době vše je v pohybu, ztrácejí se dosavadní životní jistoty, politickou stabilitu narušil náboženský rozkol, Evropu ohrožuje rozpínavost turecké říše. To je historické pozadí románu, v originále nazvaného podle vypravěče Nuori Johannes - Mladý Jan. Autor navodí čtenářovu zvědavost již první větou: "Po svém útěku jsem putoval francouzskými a burgundskými kraji až k Rýnu." Odkud či před čím Jan utíká, zůstává skryto, zájem budí neběžné vlastnosti postavy: přes zjevnou chudobu je mimořádně vzdělaný, umí číst a psát latinsky, znechuceně se straní světských požitků, vína či milostných dobrodružství, nevýslovně touží po vzdělání. Tam, kde se lidé bezstarostně oddávají rozkoším, Janovi táhne myslí: "Všichni, všichni ti, které jsem potkal, spěli ke smrti. Smrt byla jedinou vládkyní lidí. Také domy, i ty nejpevnější, stárly a jednou se rozpadnou." Ale je mu sedmnáct a je svobodný a je šťasten. Prostopášná paní Dorotea se pohledného mladíka snaží svést, ale k jejímu úžasu Jan je vůči její osvědčené erotické vábivosti zcela imunní. Paradoxně tím u ní nakonec vzbudí respekt a paní Dorotea mu otevře nečekanou cestu ke kariéře: "Přitahuje-li tě nejvíc na světě výměna myšlenek v polemikách, latina a knihy, tak proč se nevydáš do Basileje? Tam přece již šestý rok zasedá velký koncil spojených národů, aby veden Duchem svatým hledal nápravu církevních zlořádů a obrodil církev od hlavy až po paty. Tam přibyli ti nejučenější mužové ze všech zemí, aby spolu polemizovali u jednacího stolu. V basilejských uličkách zakopneš na každém kroku o biskupa a na každém rohu narazíš na kardinála, nemluvě o doktorech kanonického a římského práva, těmi se to tam jen hemží… a protože mají na koncilu právo hlasu, myslí si, že jsou mocnější než samotný papež. Proč neputuješ do Basileje, poutníku Jane? Právě tam na mladého, vzdělaného a ctižádostivého muže čeká v této době konce světa budoucnost." Když Jan namítá, že nechce vstoupit do služeb církve, světaznalá Dorotea ho poučí: "Nebuď dětinský, Jane, na církev a její dobro sotva kdo v Basileji myslí. Za šest let v té mlýnici ztratili i ti nejlepší muži víru a naději, že se něco změní, a křesťanské ideály vítr rozmetal jako fukar plevy. Bojuje se tam o moc…" Ten cynický názor jakoby potvrzují další děje, které prostřednictvím Janovým sledujeme, neboť mladík se dostává do centra dění, i když spíše jako svědek či pozorovatel, než jako muž, který věci mění. Ostatně moc rozhodovat o průběhu událostí, zdá se, nemá ani papež, ani kardinálové, ani všelijací intrikáni či světští páni - vždycky se to nějak zvrtne a vše dopadá jinak, než lidé zamýšleli. Román líčí jednání západní a východní církve od roku 1437 až do rozpadu Byzantské říše v roce 1453. (Viz další Waltariho román Johannes Angelos, který vyšel v překladu Marka Světlíka roku 1975 pod názvem Pád Cařihradu.) Důvěrně se seznamujeme s historickými osobnostmi, jako jsou Mikuláš Kusánský, Aeneáš Silvius Piccolomini, kardinál Cesarini, arcibiskup z Tarenta, papež Evžen, byzantský císař Jan VIII. Palaiologus, patriarcha Josef, sultán Mehmed a další. Zevrubně - poněkud na úkor dějovosti - jsou probírána sporná místa v teologických výkladech Písma i rozepře tak malicherné, jako třeba má-li císař právo vjet do kostela na koni (probourali mu kvůli tomu zvláštní vchod) či hádka o to, kdo má nárok na vyšší trůn (Řekové pak lezli po zemi a přeměřovali centimetry, zda nebyli ve svém nároku ukráceni) - porovnal jsem si údaje s Kyštůfkovým Církevním dějepisem: Waltari se spolehlivě drží faktů. Jan propadá skepsi, až ho doktor Sekundus musí napomenout: "myslíš si, že koncil přešlapuje na místě a zabředá do stále větší tmy, zatímco ve skutečnosti se od zasedání k zasedání a od disputace k disputaci dobíráme stále větší a větší jasnosti… kde ty vidíš jen lidskou slabost, tam já vidím tu největší pokoru a největší odvahu a věčná, svatá jediná církev se mi jeví den ode majestátnější." Román obsahuje také řadu akčních dějů i příběh osudové vášně. Zejména však, jak postřehla Markéta Hejkalová, "se v Temném andělovi důrazně říká, že lidský život má také duchovní rozměr a že hledání pravdy, Boha, a především vnitřní svobody má svůj význam, i kdyby to mělo být hledání marné." Vysíláno v Radiu Proglas 25. srpna 2002