SCHLINKŮV PŘEDČÍTAČ - ROMÁN O SVĚDOMÍ © Jaroslav Blažke, 1.9.2002 Bernhard Schlink: Předčítač. Překl. Tomáš Kafka, Prostor, Praha 2002. Cena 219 Kč Beletristické zobrazení traumatické zkušenosti holocaustu nacházíme zejména ve vynikajících dílech židovských autorů, jako například je Urisův román Exodus či román Viz láska od Davida Grossmana, v prózách našeho Arnošta Lustiga a v řadě jiných knih. Ale spáchané zločiny mrzačily i ty, kdo se provinili - Němce. Když byl Hitler u moci, zdálo se, že má podporu téměř celého německého národa. Jakmile byla po válce zahájena denacifikace, nacisté jako mávnutím čarovného proutku zmizeli a Německo bylo najednou plné samých demokratů. Objevit ukryté vrahy a docílit potrestání pachatele zločinů proti lidskosti bylo obvykle velice svízelné, jak ví, kdo třeba zná život a činnost lovce nacistů Simona Wiesenthala. Společenská vůle vyrovnat se s nacismem byla u starší generace nevalná, neboť míra spoluviny byla příliš vysoká. Svědčí o tom i zuřivé protesty proti uveřejnění Goldhagenovy knihy Hitlerovi ochotní katané, v níž autor na dokumentech dokládá, jak Němci nacistické represe nejenže schvalovali, ale masově se jich dobrovolně účastnili. Německý romanopisec Bernhard Schlink se narodil roku 1944; patří tedy ke generaci, která nacistickou éru přímo nezažila - jenže! S tak těžkým dědictvím, jaké představují nacistické zločiny proti lidskosti, se musí vypořádávat i synové, i vnukové. Schlinkův román nahlíží tuto problematiku očima mladé generace. Je komponován do tří částí. První část vypráví patnáctiletý chlapec. Onemocněl žloutenkou a na ulici se mu udělá zle. Pomůže mu jakási paní, hoch ji později vyhledá, aby jí poděkoval, dojde mezi nimi k sblížení, z něhož se vyvine milostný vztah: patnáctiletý kluk a žena nejméně dvojnásob starší! Chlapec je zmaten, ale cítí se obdarován, jeho sebedůvěra roste, připadá si starší a vyspělejší, než jsou jeho spolužáci. Hanna je zaměstnána jako průvodčí tramvaje, zdá se, že její vzdělání není nijak valné, ale dohlíží, aby její milenec nezanedbával školu, a časem si vymůže, že jí ve volných chvílích předčítá knihy. V tom nerovném milostném vztahu je něco velmi znepokojivého - Hanna si od svého mladistvého milence stále udržuje tajuplný odstup, a nakonec beze slůvka vysvětlení zmizí; odstěhuje se z města a nezanechá žádnou adresu. V druhé části vypravěč jako student právnické fakulty náhodou uvidí Hannu v soudní síni. Nebyl to první proces, který se týkal koncentračních táborů, ani jeden z těch největších. Náš profesor, jeden z mála, který se tehdy zabýval nacistickou minulostí a příslušnými soudními procesy, z nich učinil téma semináře, neboť doufal, že je bude moci s pomocí studentů po celou dobu sledovat a hodnotit… Vzpomínám si, že se na semináři diskutovalo o zákazu zpětného potrestání. Je postačující paragraf, podle něhož mají být dozorci a drábové z koncentračních táborů odsouzeni, stál již v dobách jejich činů černé na bílém v trestním zákoníku? Nebo je určující to, jak byl v tehdejší době chápán a uplatňován a že právě na ně se tehdy nevztahoval? Co je to právo? To, co stojí v knihách, či to, co se ve společnosti skutečně prosazuje a dodržuje? Nebo je právo to, co by se, ať už to v knihách stojí či ne, za normálních okolností prosazovat dodržovat mělo? Profesor, starý pán, který i po svém návratu z emigrace setrval na poli německé právní vědy v roli outsidra, se těchto diskusí zúčastňoval s veškerou erudicí a zároveň distancí člověka, který se při řešení problému již nespoléhá pouze na učenost. "Prohlédněte si obžalované - nenajdete mezi nimi ani jednoho, kdo by si popravdě myslel, že by doopravdy vraždil." Při čtení jsem nemohl nemyslet na nechuť naší společnosti vyrovnat se se zločiny komunismu. Hlavou mi táhl průběh nedávného soudního líčení s bývalým prokurátorem Vašem, který se přičinil o justiční vraždu generála Heliodora Píky, ale odsouzen nebyl. Stejně jako nesčetní další komunističtí zločinci. Studenti v Schlinkově románu mají aspoň jasno v tom, že je zapotřebí třeba i jen formálního odsouzení toho či onoho dozorce a drába z koncentračního tábora. Před soudem totiž stála generace, která se o tyto dozorce a dráby opírala nebo jim nebránila, ba dokonce je neodvrhla ani tehdy, když už je po roce 1945 odvrhnout mohla. Nyní jsou v procesu analyzování a objasňování minulosti odsuzováni k trestu hanby. Mezi obžalovanými dozorkyněmi z koncentráku je i vypravěčova bývalá milenka Hanna. Usvědčuje ji písemné hlášení, k jehož autorství se Hanna pod nátlakem přiznává. Stydí se totiž přiznat, že je negramotná, a raději na sebe nechá svalit těžkou vinu, což jí vynese dlouholetý trest vězení. Závěrečná třetí část románu - s překvapivým, ale naprosto logickým vyústěním - dává nahlédnout hluboko pod povrch jevů. A také ukazuje, že člověk se nezbaví odpovědnosti za své skutky: cos učinil, to tě poznamenává na celý život. Čím více se čtenář o postavách dozvídá, čím více se prohlubuje pochopení vylíčených dějů - tím více se dovídá o sobě samém. Opravdu platí: Dobrá literatura dává čtenáři poznat sebe sama. Tento příběh, vyprávěný velmi věcným stylem, se člověku do mysli vpije hodně hluboko.