WALTARIHO ŠŤASTNÁ HVĚZDA © Jaroslav Blažke, 1.12.2002 Mika Waltari: Šťastná hvězda. Dobrodružství poutníka Mikaela v islámských zemích. Z finského originálu přeložila Markéta Hejkalová. Nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod 2002 Deset knih ze života Mikaela Carvajala aneb Mikaela el-Hakima v letech 1527-1538, poté co vyznal jediného Boha a vstoupil do služeb Vysoké Porty - to je podtitul Waltariho historického románu Šťastná hvězda, navazujícího na Krvavou lázeň, kde dobrodružné a často značně strastiplné putování mladíka Mikaela a jeho přítele siláka Anttiho z finského města Turku napříč Evropou zmítanou v šestnáctém století dobyvačnými válkami, selskými rebeliemi a bratrovražedným náboženským rozkolnictvím končí po dobytí svatého města Říma císařským vojskem. Mikael s Anttim jsou svědky zavraždění papeže a zdivočelého rabování Říma, při němž se také oni, zbožní křesťané, náležitě obohatí. Není na tom ovšem nic špatného, neboť co by si právem nevzali oni, ukradli by bezohlední španělští žoldáci. Krom toho poté, co inkvizice upálila Mikaelovu milovanou ženu pro čarodějnictví, zařekl se zdánlivě neuskutečnitelnou přísahou, že se přičiní, aby papež byl ze svého stolce svržen. Nyní se to stalo. Půda pod nohama se ale našim hrdinům brzy stala horkou, krom toho ve zpustošeném městě začal řádit mor, a tak Mikaelův záměr uskutečnit kajícnickou pouť do Jeruzaléma měl docela racionální podtext: "Drahý bratře Antti," řekl jsem s úlevou. "Naše hříchy jsou bezpochyby krvavé, přesto snad nejsme ti největší hříšníci, jak jsem se domníval ve chvílích malomyslnosti. Naše hříchy s námi sdílí deset tisíc mužů, ba ještě více, a hlavní viník všeho, co se stalo, je ve skutečnosti císař, ten opravdu bude potřebovat široká ramena, aby unesl boží hněv. Nehodí se však pochybovat o Bohu! Jistě měl důvod, proč nám dovolil zničit Řím a svrhnout papeže Klementa, který bezesporu dostatečně nepečoval o klíče svatého Petra…" Přátelé se svými čerstvě nabytými poklady na poutnické kocábce směřují do svaté země. Nikdy tam nedorazí. Přepadnou je piráti a málem jim useknou hlavu. V kritickém okamžiku Mikael zděšeně vykoktá: Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím… Kapitán pirátů se udiveně ptá: "Jsi muslim, když se obracíš k Alláhovi, milosrdnému slitovníkovi?" "Co to je muslim?" opatrně opáčil Mikael. "Muslim je člověk, který se podřizuje vůli boží." "Proč bych se i já nemohl podřídit vůli boží?" pravil Mikael, a stal se otrokem sultánovým. Antti jeho příkladu následoval, takže oba si zázračným způsobem zachránili životy. Časem se naučili arabsky, Antti se stane pověstným zápasníkem, Mikael studuje korán a postupně se vžívá do nové víry. Je cenným otrokem, neboť zná západní jazyky i zvyklosti a vůbec má mnoho znalostí užitečných muslimům, kteří s křesťanským světem vedou ustavičné války. Tak například je zde podrobně vylíčeno i obléhání Vídně, při němž Antti znamenitě uplatnil svou kvalifikaci dělostřelce, již kdysi získal ještě ve službách císařových. Vypravěč Mikael je velice pyšný na svou inteligenci a o Anttim se vytrvale vyslovuje jako o politováníhodném prosťáčkovi. Antti to dobromyslně snáší, ovšem se svým zdravým selským rozumem často musí vzdělaného přítele zachraňovat, neboť Mikael trpí typickou intelektuálskou vadou: vyniká-li v jedné disciplině, má za to, že lépe než druzí rozumí čemukoli. Při řeči o válce, ho Antti usadí: Můj bratře Mikaeli, přestaň zbytečně mluvit nesmysly, když vojenskému umění rozumíš jako koza petrželi… Dějiny a životopisy velkých vojevůdců svědčí o tom, jak málo rozumu je zapotřebí i k těm nejúspěšnějším válečným tažením… Čím míň mám rozumu, tím zodpovědnější posty mohu ve válce zastávat, neboť nedostatek rozumu mě uchrání před zbytečným váháním a otálením. Ať už budu muset rozhodnout cokoliv, rozhodnu se podle svého slabého rozumu pro to nejjednodušší řešení, které je ve válce vždycky nejlepší. Ve válce je vždycky hodně hloupých mužů pohromadě a moudré a komplikované rozhodnutí proto působí jen zbytečný zmatek… A ty, Mikaeli, drž zobák o věcech, jimž nerozumíš ani zbla. Oba muži prožijí neuvěřitelné zvraty - od situací zcela beznadějných až po hvězdné úspěchy - a vzápětí zase pád až na dno! Ale přežívají. Proti veškeré pravděpodobnosti přežijí všechno. A čtenář si postupně uvědomuje, jak nicotné a pomíjivé jsou věci, za nimiž se lidé tolik pachtívají: bohatství, moc nad jinými, úspěch v lásce, vzdělanost. Jenže nic nevyváží újmu, učiníme-li sebe středem světa, bažíme--li po osobním úspěchu a přitom roztrácíme to nejcennější, co máme - svou lidskost, která se však může naplňovat pouze a jen tehdy, jestliže jsme vedeni láskou, vírou a nadějí. V románovém ději jsou vylíčeny všemožné intriky, podlosti, úskoky, naivita i zchytralost, hrdinství i zbabělost, neukojitelná hamižnost i nezištná obětavost, vášnivé upnutí se k víře i hořká deziluze, opojení i kocovina. Marnost nad marnost! A přece ke konci románu probleskne i poznání, zmoudření, osvobozující nalezení hodnoty, vyšší než je rozměr lidského života. Spisovatel Waltari umí čtenáře upoutat, Šťastná hvězda je román malebný, opírá se poctivě o historická fakta. A v proudu živého vyprávění si čtenář odpočine od přechytralých, leč již tak trochu únavných postmoderních triků, které jsou stále ještě v módě.