Dr. Zdeněk Vojtíšek je zakládajícím členem a mluvčím Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Jeho kniha Netradiční náboženství u nás vznikla jako studijní materiál pro studenty předmětu Alternativní religiozita či Nové náboženské směry. První kapitola přehledně informuje o křesťanských církvích, o judaismu, islámu, hinduismu, buddhismu, esoterismu a hnutí New Age, dočteme se i o skupinách, které se nacházejí na pomezí náboženství, jako jsou např. scientologové ad. Druhá kapitola se zabývá problematikou tzv. sekt. Původní význam slova sekta znamenající odštěpeneckou organizaci dnešní situaci příliš neodpovídá - vždyť mnohá náboženská uskupení se od žádného tradičního celku neoddělila a některá společenství si zase poněkud hanlivé označení sekta ani nezasluhují. Výstižnější by tedy bylo mluvit o sektářském smýšlení (které se ovšem může projevovat třeba i u některých katolíků). Podívejme se na některé charakteristické rysy sektářství.

O sektě lze mluvit např. tehdy, jestliže v ní nevládne atmosféra svobodného myšlení a rozhodování. Příčinou nápadné absence svobody bývá silná autorita vůdce, mesiáše, guru či jinak označené vedoucí osobnosti, jíž bývají přisuzovány božské rysy. Její výroky jsou nezpochybnitelné, má recept na všechny životní situace a nepřipouští alternativy. Člen takové sekty se potom spíše ptá, zda informace, kterou dostává, je sektou schválena, než aby se pídil po její pravdivosti či oprávněnosti. Koncentrace moci v rukou vedení takové náboženské skupiny je také důvodem, proč její učení bývá šířeno z jediného centra; četba knih, sledování televize, rozhlasu či novin a vůbec přijímání neschválených informací bývá sektou považováno za nebezpečné nebo přinejmenším za ztrátu času. Člen sekty tato omezení zpravidla nevnímá jako nežádoucí, protože poslušnost ho osvobozuje od břemena rozhodování - odpovědnost přebírá vůdce.

Bolestné duchovní hledání pak bývá nahrazeno přijímáním jednoduchých "pravd"; pocit prázdnoty vyvolávaný konzumní společností je tak zaplněn, jasný životní program (kryjící se se zájmy sekty) umožňuje smysluplnou službu organizaci. Pokud základní prvky víry jsou fixovány v extatických či hypnotických stavech, je velmi nesnadné, ne-li nemožné je zvnějšku zpochybnit. Podobně mohou posloužit i tzv. stavy změněného vědomí, způsobené např. meditací, společným zpěvem, regulovaným hlubokým dýcháním, rytmickou hudbou apod. Adepti si pak často ani nejsou s to uvědomit, že jsou manipulováni, směrodatný je jejich osobní prožitek. S tím souvisí i podceňování rozumu. Zkušenosti, pocity a zážitky mívají přednost před kritickým rozumem - pokud se v autoritativně hlásané "pravdě" ukáže mezera či pokud se nevyplní předpověď, vina padá na příjemce, který tomu prostě špatně porozuměl.

Ani řadový člen takové sekty však nepociťuje pouze diskriminační tendence, dostatečnou kompenzací bývá pocit výlučnosti a důležitosti ve srovnání s lidmi mimo sektu, odsouzenými ke zkáze a zmaru, nebo aspoň k promarněnému životu nezasvěcených. Přijde den, kdy i ostatní lidé prozřou, ale to už nejspíš bude pozdě.

Bezvýhradná poslušnost členů sekty ani nemusí být vynucována - rádi a oddaně se snaží plnit přání svých autorit, neboť nejvyšší odměnou jim je obdiv skupiny a schválení autoritou. Alternativou absolutní poslušnosti je totiž pouze opuštění skupiny. To ale je téměř nemožné u člověka, jenž si na skupině vypěstoval silnou závislost. Jak k tomu může dojít? Málokdy se člověk pro tento druh skupin rozhoduje na základě racionální úvahy. Zpravidla tu větší roli hraje naděje na uspokojení třeba i nepřiznaných citových a sociálních potřeb. Od samého počátku nejspíš rozhodovaly emoce - adept byl obklopen lidmi, kteří ho oceňovali, dávali mu najevo svou lásku, přesvědčili ho o bezproblémovosti vztahů mezi sebou a probudili v něm touhu patřit mezi ně. Toto bombardování láskou vedlo k tomu, že nakonec rád přijal vše, co mu splnění této touhy umožnilo. Opustit skupinu by pak možná znamenalo ztrátu té nejdůležitější oblasti jeho citového života.

Při náboru do sekty jsou někdy také využívány i jiné metody psychické manipulace. Adept je obklopen chápavými a "milujícími lidmi", je zahlcen množstvím nových informací, bývá připraven o volný čas a dostatek spánku, takže ani nemá dost sil novou situaci si náležitě vyhodnotit. Oblíbeným postupem je vmanipulovat ho do role dítěte, které je třeba zbavit zbytečně komplikovaného myšlení např. společenskými hrami a přivést ho až ke slibu, který je adeptem vnímán jako osobní svobodné rozhodnutí. Závislost posiluje i systematicky pěstovaný pocit viny, jenž někdy dokáže příslušníka sekty přivést až k neuvěřitelným výkonům, neboť jeho činnost je dávána do přímé souvislosti s jeho duchovní pokročilostí. - S důvěrnou znalostí věci autor odhaluje i další mechanismy fungování sekt a jejich udivujícího vlivu i na lidi vzdělané, často obdařené vysokými morálními kvalitami.

Další kapitoly mapují činnost netradičních náboženských směrů působících dnes v naší republice (situace je ovšem velice proměnlivá) a jejich charakteristiky doplňují i reprezentativní citace z jejich věroučné literatury, přičemž autora ctí úsilí o maximální objektivnost - nevybírá si úryvky, nad nimiž se lze jen povýšeně usmát. Zvláštní pozornost pak je věnována hnutí New Age. Za velmi cennou považuji závěrečnou kapitolku, obsahující rady a doporučení, jak se chovat k lidem, kteří se dostali do područí některé ze sekt. I tím tato publikace mezi ostatními, podobně zaměřenými, vyniká. Kniha je doplněna seznamem doporučené studijní literatury, rejstříkem a obrazovou přílohou.