DVA ROMÁNY MAĎARSKÉHO LAUREÁTA NOBELOVY CENY © Jaroslav Blažke, 10.6.2003 Imre Kertesz: Člověk bez osudu, přel. Kateřina Pošová; Kaddiš za nenarozené dítě, přel. Dana Gálová, Academia, Praha 2003 Román s divným názvem Člověk bez osudu - copak někdo může nemít osud? - začíná jednoduchým sdělením: Dnes jsem nešel do školy. Vlastně jsem šel, ale jen abych se omluvil třídnímu. Předal jsem mu otcův dopis, v němž ho prosí, odvolávaje se na "rodinné důvody", abych se směl vrátit domů. Zeptal se, o jaké rodinné důvody jde. Řekl jsem mu, že otce povolali do pracovního tábora; třídní pak už nic nenamítal. Úvodní věta, by pro školáka mohla znamenat, že jde o radostné vybočení ze stereotypu, chvilkový únik z všedních povinností. Vzápětí však pochopíme: jde o loučení s otcem, předvolaným do tábora nucených prací, přísně střeženého armádou, kam v Maďarsku povolávali ve 40. letech minulého století muže židovského původu. Toto diskriminační opatření v podtextu neslo ovšem zlověstnější význam, jejž normální člověk sice vnímal, ale sotva dokázal obsáhnout v plné hrůze jeho dosahu. Usoužené loučení je únavné a těžkomyslná domluva veledůležitého strýce je zmatenému chlapci obtížně srozumitelná, právě tak jako modlitba za otce, neboť hebrejštinu, v níž je modlitba pronášena, hoch neumí. Ve svých patnácti letech vnímá spíše jednotlivosti, teprve dodatečně si skládá detaily v celek a uznává, že zřejmě to všechno tak musí být. Uplyne pár měsíců, i on musí opustit školu a nastoupit do práce, což má výhodu, že získá nárok na propustku a může se po Budapešti pohybovat i místy, jež nyní jsou Židům nepovolena. Jednou ale do povinného zaměstnání nedojede; četníci pochytají a shromáždí všechny Židy, naloží do vlaku a transportují "někam na východ". Podle povahového založení se lidé buď krčí, nebo vznášejí protesty, ještě se vyskytne příležitost utéct - jenže kam? Na hranicích jeden četník projeví přání, aby peníze nebo cennosti, které snad mají u sebe, odevzdali jemu: "Tam, co jedete, už žádné cennosti potřebovat nebudete." Beztak by jim Němci všechno sebrali, tak proč by se to nemělo dostat do maďarských rukou? Po krátké odmlce, málem slavnostní, dodal hlasem vřelejším a důvěrným, jako by vše mělo být zapomenuto a odpuštěno: "Jste přece koneckonců taky Maďaři!" Lidé, namačkaní ve vagónu, souhlasili, ale pod podmínkou, že četník přinese vodu. Nakonec se četník velice rozzlobil: "Vy smradlaví židi, vy byste kšeftovali i s těma nejposvátnějšíma věcma!" A málem se dusil rozhořčením a opovržením, když vychrlil poslední přání: "Tak si tu chcípněte žízní!" Což se nakonec i stalo. Jedna nemocná stará paní patrně zešílela žízní a teprve třetího dne ztichla. "Jenže jak víme," přemítá chlapec, "byla nemocná a stará, a celý ten případ jsme tudíž všichni, i já, považovali za pochopitelný, koneckonců." S obdobnou věcností a smířlivostí vypráví i o pobytu v cíli cesty - v koncentračním táboře Osvětim. Po příjezdu všechny, co přežili útrapy transportu, podrobili selekci; Györgyimu zkušený vězeň šeptem poradil, aby nahlásil, že je mu o rok víc, šestnáct. Ty způsobilé pak nahnali do umýváren, vězeňští holiči je ostříhali dohola. Břitvou holič seškrábal i chloupky v podpaží a na pohlaví, všechnu tu mrňavou mužnou pýchu, která Györgyovi teprve nedávno vyrašila. "Možná je to pošetilé, ale tahle ztráta mě bolela jaksi ještě víc než ztráta vlasů," vypráví. "Zaskočilo mě to a poněkud naštvalo, ale musel jsem uznat, že by bylo koneckonců směšné rozčilovat se kvůli takové prkotině. A pak, viděl jsem, že všichni ostatní, i kluci, na tom byli stejně, a taky se hned škádlili, co tomu řeknou děvčata." Stále ještě netušili, že záhy na děvčata nebudou mít ani pomyšlení. Že jejich životy se zúží na vyčerpávající zápas o holé přežití, lidská jména budou nahrazena vytetovanými čísly, zvyknou si na bití, provinilých i nevinných, což je taky pochopitelné - jak jinak by se dal udržet pořádek? Jen sžíravému a otupujícímu hladu nelze přivyknout. Podivné bylo, že strážní chlapci připadají stále krásnější! Pak si ale uvědomil, že je to pouze tím, jak on i ostatní vězňové hubnou, chátrají a jsou stále nemocnější a ošklivější. György - jako jeden z mála - se dožil osvobození. Jenže ztratil víc než jen rodinu! Jak se, okraden o vlastní osud, začlenit do světa s tak rozdílnou životní zkušeností? Nemůže spolknout to hloupé a hořké sousto, že je jen a pouze nevinen. Román Kadiš za nenarozené dítě je pak příběhem spisovatele, deptaného vědomím, že běsi koncentráku se mohou kdykoli vrátit. Ze strašlivé zkušenosti vzešla nutkavá představa: zlo je přirozené - a dobro? Dobro je vlastně nepřirozený stav mysli. A pak je tu další nápor na duši: Neschopnost udržet hlubší důvěrný vztah s milovanou ženou. Nervy k prasknutí napjaté, a zároveň totální ochablost. Jistě, všichni jsme cizinci v cizí zemi, i když na to rádi zapomínáme, ale kdo z nás je odsouzen ustavičně prožívat pocit absolutní cizoty, totálního bezdomovectví? Rafinovaně vybroušený styl, zcela odlišný od předchozího románu, mě zaskočil: opravdu obě knihy napsal týž spisovatel? O holocaustu bylo napsáno mnoho knih, prožitých svědectví i beletrie; až to ve čtenáři může budit syndrom únavy. A strašlivá zkušenost tohoto propadu evropské civilizace je stejně nepopsatelná! Té nepředstavitelné úděsnosti slušný člověk instinktivně uhýbá, že. Ale tyto dva romány čerstvého nositele Nobelovy ceny se řadí k nejlepším - tematicky se týkají holocaustu, jenže ta krádež lidského osudu, ta se týká i mne, tebe, každého.