MEDŮV VÝBOR Z REYNKA © Jaroslav Blažke, 10.6.2003 Bohuslav Reynek: Ostny v závoji, uspořádal, doslovem a komentáři doprovodil Jaroslav Med, Ladislav Horáček-Paseka, Praha-Litomyšl 2002 Jsou autoři módní, jenže jakmile vlna zájmu odplyne, po takzvaně kultovních výtvorech pes neštěkne; pak jsou autoři, jejichž kvality jsou rozpoznávány až s časovým odstupem - za života nedocenění, jako například Mácha. Básnický osud Bohuslava Reynka je odlišný. Od samotného počátku je zjevné, že jde o výraznou osobnost - takto Karel Čapek charakterizoval Reynkův debut, sbírku Žízně: "píše skladby hrozného nepokoje a těžce vykupuje své odevzdání v Boha. A právě tato sebeanalýza katolického ducha je zvláště cenná a ryzí …" Ozvuky tvorby původní i překladatelské, jakkoli Reynek zůstává stranou hlučné, povětšinou levicové avantgardy, můžeme zaslechnout u Vladimíra Holana i Františka Halase a celek naší spirituální poezie není bez Reynka myslitelný. Jestliže za komunistického režimu došlo ve vydávání Reynkovy poezie k dvacetileté přetržce, není to nepochopením - právě naopak! Marxisté si naprosto přesně byli vědomi, že křesťanská spiritualita jejich učení i zvrácenost totalitního režimu diskredituje, ba je mu přímo existenčně nebezpečná. A Reynek - řečeno slovy Karla Křepelky - "vypovídá o neokázalém básnickém dramatu s vědomím, že i to, co se odehrávalo na Golgotě, bylo dramatem. Největším dramatem lidských dějin. A Bohuslav Reynek celým svým lidským údělem stvrzoval, že dějiny mají smysl jen jako dějiny spásy, a dvůr rodné petrkovské tvrze, zmučený do podoby jézéďáckého socialismu, se mu stával biblickou krajinou, kde nachází odpovědi na všechny mučivé otázky po smyslu lidského bytí a utrpení. [… podává svědectví] o slávě a údělu člověka, v němž víra není jen cosi jako vlaštovčí hnízdo přilípnuté na zeď chlíva." Křesťanství Reynkových veršů vskutku není zbožím z pouťového stánku, suvenýr z příležitostné slavnosti. Nacházíme v něm úzkost, mnoho bolesti. A nejen v expresionistických básních raných sbírek, v nichž zní echo katastrofy první světové války: Dlouho jsem již mrzl na skalině bídy, / neviděl jsem bylin, zvířat ani lidí, / zato plouživých a krutých mátoh tlupy, / jak se chechtají a Naděje tvář tupí // Báseň končí zvoláním: Pane, ještě dnes bych s tebou chtěl být v Ráji… // Krátce před smrtí těžce nemocný Josef Florian v dopise Reynkovi píše: V básni "Ó světe" je též verš: "bolest mi život dala / a oděla mne spěží." To je pěkné u básníka, ale myslím, že když to psal, nebolelo ho v pravém boku, protože mne bolest rozleptává a nechce se mi ani státi, ani ležeti (ach, kdybych mohl ležeti!), ani mluviti, ani psáti, natož být oděn spěží! Arci, bolesti mají vždy svou tajemnou úrodu a nevím, jakou spěží to duch na sebe bere pod tím rozleptáváním. Reprezentativní výbor z Reynkovy poezie a překladů, s poučeným doslovem a doprovázený Reynkovými rytinami a ilustračním fotografickým materiálem uspořádal Jaroslav Med pod názvem Ostny v závoji. Titul je vzat z lyrické prózy v knize Had na sněhu: Pokáceli stromy a voli vytahují klády z lesa, které se podobají ponurým a vzpínajícím se ještěrům, již sini a rudi se zahryzli do rozporek. Jsou hladovi a vztekli, mají udice v jazycích a oči nepatrné. Sníh se chvěje vzduchem jako závěje bílých much a komárů, snášejících se hynouce na lidi a na zvířata. Vše je zběleno, jako namydleno k oholení potupy a bídy. Voli padají na kolena a jejich dlouhé rohy jsou jako bílé, vychrtlé paže světic, rozpjaté v extázi orodování. Ale lidé, nebozí lidé jsou vyvráceni a obráceni naruby, ztratili řeč a jejich tváře volají o pomoc němě otevřenými ústy… Básníkova obraznost je sugestivní - a chmurná. Já jsem dušička v podstatě optimistická a dávám přednost tomu, když se evangelium vnímá jako radostná zvěst. Ale nemohu básníkovým textům upřít jakousi hroznou přitažlivost, ba uhrančivost. A přitom - kupodivu - celkový dojem není děsivý! Karel Vrána o Reynkovi napsal, že dosáhl svým způsobem v sobě a kolem sebe onen prostor mlčení naslouchání, který Halas pokládá za to nejvyšší, čeho básník může dosáhnout. Hleděl na svět bez iluzí, ale nepopřel jeho hloubku a výšku, proklestil si cestu k jeho základům, k jeho tajemstvím, k jeho pramenům: Obejmul svět svou vírou a jejími obzory semknul do náručí Boží lásky veškerou bolest a tápání, veškeré bloudění a putování lidského srdce. I tak jsem ale Jaroslavu Medovi čtenářsky vděčen, že mimo jiné překlady do této krásné knihy zařadil i text básníkovy ženy, básnířky Suzanne Renaudové, opěvající znamenitost kávy: Opravdu, proniká až do útrob kouzlo s tou neodbytnou a líbeznou vůní. Vnímání se zjemňuje a rozhojňuje; srdce bije z větší šíře a s větší silou; obraznost se honosí a otvírá na svět tisícero krásných, udivených očí; naděje, skoro již vyhaslá, počíná se třpytit jako brouček na slunci a radostně si brousí nožky… Káva je hořká jako všecky krásné rozkoše, ale ta hořkost potěšuje… Kromě veršů beroucích dech v knize najdeme řadu zajímavostí. Například doklad o pošetilosti mládí: Třiadvacetiletý Reynek se v jednom dopise zmiňuje, jak je rád, že se nestal nějakým "pánem", tj. buržoazním prasetem, na jichž zabíjačku se nehorázně těší. Když se toho ve zralém věku dočkal, již to, myslím, takové potěšení nebylo. Nenechte si tuto velmi pěkně vypravenou knihu ujít.