SENECOVA MEDEA KONEČNĚ PŘELOŽENA © Jaroslav Blažke, 10.6.2003 Lucius Annaeus Seneca: Medea, přel. Petr Polehla, HK Credit, Hradec Králové 2002 Ani síly ohně, ani vzdouvajícího se větru, ani letícího kopí není třeba se tolik bát, jako manželky zbavené manželství, která plane a nenávidí. Tak divadelní chór v Senekově tragédii Medea názorně ukazuje, jaké nebezpečí může představovat zrazená žena. Neboť: Slepý je oheň podnícený hněvem, nedá se ovládnout a nebojí se smrti. Médein příběh je sice slavný, jenže klasickou kulturu naše školy dávno odsunuly do pozadí, a tak nebude na škodu si ho připomenout: Zeus seslal okřídleného zlatého berana, aby zachránil dceru a syna thébského krále, jenž podlehl žárlivosti nové ženy a chystal krvavou oběť dětí z předchozího manželství na oltáři bohům. Syn unikl do Kolchidy na severním pobřeží Černého moře a berana pak Diovi obětoval, rouno bylo přibito na dub v posvátném háji, drakem hlídaném. Král města Iólku Peliás přikázal synovci Iásonovi, aby drahocennou trofej ukořistil a Iáson se svými druhy na lodi Argó se navzdory četným překážkám dobral až k cíli. Dcera tamějšího krále Médeia, vnučka boha Slunce Hélia a neteř kouzelnic Kirké a Pásifaé, se do hrdiny na první pohled vášnivě zamilovala. Kouzelnými mastmi ho ochránila před plameny šlehajícími z nozder nestvůrného býka, kterého musel přemoci, čarami uspala draka. Aby zabránila dostižení Argonautů, mladšího bratra, kterého vzala na loď jako rukojmí, rozsekala a kusy těla naházela do moře, aby zdržela otce prokazováním pocty příslušející zemřelým. Lstí přemohla i bronzového obra, který na Mínóův rozkaz střežil jeho ostrov. Iásón slíbil Médei manželství. Po příjezdu do Iólku Médeia ještě Iásonovi pomohla odstranit samozvance Pelia, který nebyl ochoten uprázdnit trůn, přestože dostal zlaté rouno. Namluvila totiž jeho dcerám, že otec omládne, když ho rozřežou na kusy a uvaří. Obyvatelé Iólku se zhrozili takového zločinu a Iásona s Médeiou z města vyhnali. Ti se uchýlili do Korintu a 10 let tam šťastně žili. Poté ale Iáson Médeiu zapudil a zasnoubil se s dcerou krále Kreonta. Médeia zosnovala strašlivou pomstu. Darovala nevěstě svatební roucho, v němž sokyně okamžitě uhořela, a stejný osud potkal i Kreonta, když přispěchal dceři na pomoc. Nakonec Médeia zabila i své dva syny, které porodila Iásonovi. Po dokonání zločinů uprchla na kouzelném voze taženém dvěma okřídlenými draky, jímž ji obdaroval její děd Slunce. Příběh vyprávěný v rozporuplných verzích zpracoval do ucelené podoby tragédie řecký dramatik Eurípidés. Jeho dnes nejoceňovanější hra tehdy propadla. Aténské publikum pohoršil psychologicky nejednoznačný portrét zrazené ženy; přestože je barbarka, vyniká schopnostmi nad řeckého héroa! Autor nejprve v chůvině monologu divákům připomene děje předcházející tragické situaci, poté vystupuje Médeia zdrcená Iásonovou zradou: když se dozví, že ji s dětmi Kreón posílá do vyhnanství, propadne šílené touze pomstít se. Pozoruhodný je moment, když Médeia šílená zlobou se chystá zavraždit vlastní synky. Je odhodlána příšerný skutek vykonat, jen aby zasáhla Iásona na nejcitlivějším místě, ale jakmile se ocitne tváří v tvář nevinným dětem, strne a mateřský cit ji málem od zločinu odradí. Hněv ale zvítězí a Médeia hrozný čin dokoná. V tzv. stříbrném období římské literatury po téže látce sáhl i filozof, básník a dramatik Seneca. Jeho Medea hned od počátku ještě zuřivěji než u Eurípida svolává bohy a strašlivé běsy, aby jí pomohli v nelítostné pomstě. Zde děti mají připadnout otci, ale než by to připustila, matka je raději zavraždí - na rozdíl od Eurípidova podání - otci (a divákům) přímo před očima. Démonická moc afektu nepolevuje ani na okamžik, nelze ji zastavit již ničím: Když Iásón prosí: Při všech bozích, při společných útěcích i společném loži, které nezničila moje láska, ušetři syna. Stal-li se nějaký zločin, je můj. Mě vydej smrti, mou hlavu setni, zuřící žena odpovídá: Vrazím meč tam, kde se tomu nejvíc bráníš a kde tě to nejvíc bolí. Jestliže Médeia zpočátku působila nadlidsky, hrdinství muže vedle ní matní, nyní poslední špetku lidskosti ztrácí. Senekův Kreon je výrazněji obdařen znaky tyrana: je krutý a ovládá ho strach; není divu - vždyť Seneca zná Caligulu a Nerona! Na rozdíl od Eurípida si méně všímá Iásonova sobectví a zrady a soustřeďuje se na psychologickou studii rozběsněné ženy, přinášející záhubu nejen svým nejbližším, ale i zcela nevinným lidem. Děj Seneca zhušťuje - chtěl spíše prokázat zhoubnost nekontrolovaných vášní jakéhokoli druhu. Fenomén hněvu analyzoval již ve spisu De ira / O hněvu a zaměřuje se na toto téma i v dramatickém díle. Z římských tragédií se zachovalo jen 10, pod jménem Senekovým. (Octavia ale zřejmě pochází od jiného autora.) Pokud vím, do češtiny dosud nebylo přeloženo nic - s výjimkou Thyesta (překlad Evy Stehlíkové) a 120 veršů z Medey, jež v r. 1970 Čestmír Vránek publikoval ve Zprávách Jednoty klasických filologů. Petr Polehla svým překladem - a doporučuji pozornosti i předmluvu a poznámkový aparát - významně přispívá k našemu poznání důležitého období antiky.