JAROSLAV KŘÍŽ: POSTAVY A SVĚTY © Jaroslav Blažke, 10.6.2003 Jaroslav Kříž: Postavy a světy v klasických dílech moderní prózy, Práh, Praha 2002 Jaroslav Kříž vydal cenné a inspirativní eseje o literatuře pod názvem Postavy a světy v klasických dílech moderní prózy. Kříž sice není profesionálním literárním vědcem, zdá se mi však, že tentokráte je to spíše ku prospěchu věci, neboť nepodléhá módním tendencím, kterými naši kritikové zhusta trpí, když obdivují kdejaké formální excesy a vlastní smysl sdělení posuzovaného díla nechávají téměř bez povšimnutí. A dám přednost filozofické hloubce Křížově před popisností, již bohužel shledávám i v pracích Daniely Hodrové, jedné z našich nejlepších literárních teoretiček. Kříž získal velký doktorát za práci v oboru fyzikální chemie makromolekulárních systémů, soustavně se zabývá rovněž filozofií a teorií hodnot, estetikou a uměleckou kritikou, publikoval mj. v časopisech Estetika, Kritický sborník, Tvar, jeho knihy Paradox vědomí, O smyslu bytí, Rozhovor o vzdálenosti přítomného a další tituly vycházely ineditně, na tištěnou podobu čeká i monografie o malíři Aleši Krejčovi. Vedle teoretické činnosti se věnuje malířské tvorbě a píše povídky; próza Late Spring byla v BBC vyhodnocena jako nejlepší povídka zahraničního autora za pět let. Ve dvou tuctech esejů se autor zamýšlí nad slavnými tituly moderní světové literatury: Thomas Mann je zastoupen novelou Smrt v Benátkách i romány Kouzelný vrch a Doktor Faustus; Graham Greene románem Jádro věci; Robert Musil Mužem bez vlastností; Stefan Zweig povídkou Zmatení citů; Proust postavou Swana z Hledání ztraceného času; Dostojevskij románem Idiot; Američané Bellow, Updike a Fitzgerald Herzogem, Kentaurem a Velkým Gatsbym; Ford Madox Ford Koncem přehlídek; Nabokov pak Smíchem ve tmě; Werfel Sjezdem abiturientů; Kafka Zámkem; Camus Cizincem; Huxley Kontrapunktem života, Virginia Woolfová románem K majáku; Canetti Zaslepením. Z postmoderny si Kříž všímá Umberta Eca s jeho románem Jméno růže, Itala Calvina s románem Jedné zimní noci cestující, Perecova Života jako návodu k použití, z díla Juliena Gracqua si vybral Pobřeží Syrt, z tvorby Salmana Rushdieho Satanské verše. Všechno jsou to díla proslulá, existuje o nich slušná řádka analýz a hodnocení, takže by člověk řekl, že stěží lze přijít s něčím objevným. Ten výběr zdánlivě neodpovídá žádné konzistentní škole ani metodě a na první pohled se zdá být poněkud nahodilý. Jaroslav Kříž ale vybírá svá témata promyšleně. V první části se zaměřuje na typy a charaktery postav, v druhé na dějové prostředí, na tvář světa ovlivňujícího lidské osudy. Psychologicky přesné analýzy navíc hodnotí jednání protagonistů z hlediska mravního. Nejsou to ale žádné morality, nýbrž hloubkové rozbory lidských postojů a jednání i jejich skryté motivace. Ukažme si to na příkladu majora Scobieho z Greenova Jádra věci: Na první pohled je tento velitel policie v malém koloniálním přístavu příkladem samozřejmé, klidné ctnosti. Netěží ze své převahy, dokonce i v černých domorodcích a v přistěhovalcích vidí lidi, k slabostem jiných cítí chápavou pokoru. Žije ve spořádaném manželství, netrápí ho ani nenaplněné ambice. Jeho pouť k zoufalému konci a k předstírané sebevraždě zdála by se nesmírně nepravděpodobná. Spisovatel však dovedně líčí, jak ke svému osobnímu peklu Scobie postupně směřuje, a dokáže čtenáře přesvědčit o neodvratnosti celého procesu. Křížova analýza, nazvaná Soucit a vcítění, výstižně obnažuje základní příčiny Scobieho pádu, jimiž jsou pýcha a paradoxně i soucit: "Hlavní Scobieho vinou či chorobou, z níž plynou všechny jeho další činy, je jeho niterná osamělost, jinak řečeno neschopnost skutečné lásky: jeho - jak to Greene v jednom eseji sám vyjadřuje - pýcha, s níž svou citovou neschopnost nahrazuje soucitem. A přece je nám tento vnitřně rozštěpený člověk v celé knize nejbližší - a to nejen sugescí, která zpravidla doprovází hlavního hrdinu. Jeví se svou neokázalou pravdivostí, svým pochopením pro ostatní, svou klidnou statečností jako jediná opravdu lidská postava." Dále mě zvláště zaujaly rozbory Proustova Swana a Myškina z románu Fjodora Dostojevského Idiot. Kříž nepoučuje, úvahu o Swanově lásce uzavírá odstavcem: "Přemýšlím, jakými slovy bych měl doprovodit Swanův příběh, když bych jej předložil svému dospívajícímu synovi. Aby byl opatrný ve svých citech, aby svou lásku věnoval jen po dobrém pozorování a zralé úvaze? Něco takového radí Seneca Luciliovi v jednom ze svých dopisů. Já však bych si při takovém doporučení připadal směšný a raději mu knihu podám mlčky." Esejistovy postřehy pronikají do podstaty věci, jeho rozvaha je zpravidla precizní a přesvědčivá. Pomáhá čtenáři hlouběji pochopit často velmi složitá a nejednoznačná poselství v uměleckých textech moderní prózy. Činí tak bohatým, čtivým a přitom srozumitelným stylem. Věcné nepřesnosti, kterou jsem objevil v Křížově interpretaci Perecova románu, váhu nepřikládám - to odborníky velice ceněné dílo mi připadá tak nezáživné, že dopadne-li na čtenáře chvilka útlumu či otupělosti, je to lidsky zcela pochopitelné. Jsem rád, že Křížovu knihu mohu doporučit všem, kdo se chtějí lépe vyznat v moderní literatuře i v pohnutkách své vlastní duše.