NEZNÁMÝ STALIN © Jaroslav Blažke, 1.9.2003 Žores a Roj Medvěděvovi: Neznámý Stalin, přel. L.Dvořák, Academia, Praha 2003 Po Stalinově smrti v roce 1953 vzniklo více než sto jeho biografií, píše se v předmluvě knihy bratří Medvěděvových Neznámý Stalin. Nesdílím rozšířenou zálibu v konzumaci příběhů zločinců, ba ani masových vrahů a lidí mravně pochroumaných, spíše mě zajímá člověk tvořící hodnoty, jež zlepšují stav světa. A k těm Stalin - navzdory tomu, že v šestině světa zbudoval zdánlivě všemocnou říši - dozajista nepatří. Bývalí disidenti Žores a Roj Medvěděvovi se však nezaměřují na vyhledávání pikantních historek ani neusilují o sepsání diktátorovy biografie. Mapují politické poměry v SSSR od 30. let po odhalení tzv. "kultu osobnosti" na XX. sjezdu a odvedli poměrně solidní historickou práci, v níž shrnují nejnovější výsledky bádání v odtajněných archívech a doplňují je výpověďmi svědků. Sovětské poměry tragicky ovlivnily i vývoj v naší zemi, důsledky poneseme ještě dlouho. Vzrůstající drzost našich současných komunistů pak je trestem za to, že se česká společnost dodnes dostatečně nevyrovnala s touto zvrácenou ideologií a nositeli totalitního režimu. Abychom si za čas nemuseli v nějaké modifikaci hrůznou historii prožít znovu, je třeba porozumět této epoše a udržovat si historickou paměť. Proto je užitečné knihu Neznámý Stalin číst. Trochu překvapivě začíná od konce - Stalinovou smrtí. Kolem ní se vynořily dohady: byla to smrt přirozená? šlo o vražedné spiknutí? Pokud ano, kdo je vrahem? Příznačné je, že zájem na diktátorově smrti měla řada lidí, včetně nejbližších spolupracovníků. Ale každý z nich - i z těch nejvýše postavených - byl ovládán strachem. Stalin ten strach záměrně živil, aby je mohl snadněji ovládat; dokonce i manželka Molotova, obecně považovaného za Stalinova následníka, byla zatčena a odvlečena do lágru. Diktátor nakonec umírá v bolestech na zemi, kam se svalil ochrnutý, dlouhé hodiny bez pomoci, protože nikdo se neodváží k němu vstoupit. Neméně přízračný je pak boj o následnictví, kdo urve větší díl moci. Kromě těchto známých faktů autoři uvádějí doplňkové průhledy do událostí předcházejících i následujících: Když například objasňují Stalinovy konflikty s generalitou, rozptylují vžitou legendu, že šlo pouze a jen o Vůdcovu žárlivost na jejich popularitu. Za války bažili po válečné kořisti skoro všichni rudoarmějci - pamětníci dobře znají příslovečnou výzvu "davaj časy". Ale generálové měli větší možnosti: při tajné domovní prohlídce v bytě a vile maršála Žukova se našel nejen sklad koberců, kožešin a zlatých hodin, ale i 55 obrazů klasického malířství z postupimského zámku. Stalin sám si přitom zdobil své sídlo v Kuncevu reprodukcemi vystříhanými z časopisu Ogoňok. Generál Serov (kterého Chruščov v r. 1954 postavil do čela KGB) dokonce ukradl i belgickou královskou korunu; přišlo se na to až 13 let po válce. Člověk se pak ani nediví, že někteří, co to příliš přehnali, byli ztrestáni. Neuvěřitelná krutost trestů se však týkala nesčíslného množství nevinných lidí, z kterých - pokud je rovnou nepovraždili - udělali otroky. A ani později nikdo nepohnal k zodpovědnosti vyšetřovatele NKVD, kteří své vězně mučili, ani velitele lágrů a věznic či dozorce. Nikdy nebyla zveřejněna jména udavačů. Druhá část knihy je věnována vývoji atomových zbraní. Autoři popisují, nakolik se nukleárního tajemství Sověti domohli prostřednictvím špionáže, uvádějí otřesná fakta o využívání otrocké práce a bezohlednosti, s jakou bylo smrtící radiaci vystavováno vlastní obyvatelstvo. (Pracovníci nukleárního kombinátu byli v r. 1951 vystaveni třicetinásobku ozáření oproti dnešní nejvyšší přípustné dávce.) Třetí část - Stalin a věda - podává mj. výklad případu hochštaplera Lysenka, Stalinova velikášského plánu přetvoření přírody za pomoci větrolamů a zázračného pěstitelství plodin či jeho překvapivého exkurzu do jazykovědy. V části nazvané Stalin a válka si rovněž zpřesníme dosavadní znalosti, zejména o paktu Molotov-Ribbentrop, o dálněvýchodní frontě a strategii Japonců. Závěrečná pátá část - Neznámý Stalin - osvětluje Gruzíncův velkoruský šovinismus, sadistickou justiční vraždu Bucharina a nakonec Stalinův vztah k vlastní matce. Hodnota knihy spočívá v množství nových údajů umožňujících přehodnocení některých vžitých představ: například proč selhal Hitlerův blitzkrieg, vyvrácení pověstí o Stalinově zhroucení v prvních dnech války, oddémonizování geniálního Vůdce všeho pokrokového lidstva. Většinou je kniha napsaná čtivě, ale místy autoři přece jen podléhají vysvětlovací mánii, třeba když se pouštějí do zdlouhavého výkladu principu atomové a vzápětí i vodíkové bomby. Trochu ruší i voluntaristická kompozice díla a nesystematičnost výkladu, založeného spíše asociačně a tematicky než na chronologii. Bibliografie ukazuje, že autoři čerpali téměř výhradně z ruských pramenů (i když v textu se občas vyskytne odkaz na západní autory); mimoruský svět je jim zřejmě poněkud cizí: tak například prezidenta Výmarské republiky Hindenburga považují na straně 288 za německého spolkového kancléře a z kontextu se zdá, že Hitler uchvátil moc o rok později než ve skutečnosti. Ani sporadické zmínky o Československu mi nepřipadají zrovna nejtrefnější. Ale pozitiva převažují.